Druhá světová
Nová vlna válečných konfliktů ve světě (od r. 1930)
1. Obecná charakteristika
V letech Velké krize se ukázalo, že ani První světová válka 1914 – 1918, ani Pařížská mírová
konference 1919 – 1920 a ani Washingtonská smlouva 1922 nevyřešily s konečnou platností spory,
kvůli nimž celá Velká válka vypukla. Pro velmi vysoký počet obyvatel, národů i jednotlivých
politiků znovu nebylo jasné, zda pluralitní tržní demokracie představuje životaschopný systém, který
dokáže zajistit svobodu i přiměřený blahobyt všemu lidu, nebo zda budoucnost spočívá spíše
v diktátorském, militantním vůdcovství, které dokáže všechny síly státu i jeho obyvatel napřít
jediným, tím nejperspektivnějším směrem.
Tak, jak na mapě přibývalo autoritativních, nedemokratických režimů, tak samozřejmě houstly
jejich pokusy ověřit v expanzi do ciziny svou sílu a schopnost přinést vítězství i prosperitu. Po roce
1930 (podobně jako předtím kolem r. 1900) se uskutečnila řada ozbrojených střetnutí, která
vnímavým pozorovatelům signalizovala, že se schyluje k další globální válce: rozdíl byl tentokrát
v tom, že tyto krvavé předehry se odehrávaly na velmi různých místech celé planety.
2. Čína a Japonsko
Vše začalo na Dálném východě, kde se střetly dvě velmoci: Čína a Japonsko. V Číně již v r. 1912
bylo císařství nahrazeno republikou poté, co revoluce vedená Čínskou národní stranou (Kuomintang;
v čele Sunjatsen, 1866 – 1925) svrhla teprve šestiletého císaře Pchu I (1906 – 1967). Po r. 1925
vypukla v Číně občanská válka, v níž se Kuomintang vnitřně rozdělil: vůdce jeho pravicového
křídla, generál Čankajšek (1887 – 1975), bojoval o ovládnutí státu se svými levicovými stranickými
odpůrci, kteří se spojili se silnou Komunistickou stranou Číny. Čínští komunisté, vedení Čou En-lajem (1989 – 1976), Mao Ce-tungem (1893 – 1976) a Teng Siao-pchingem (1904 – 1997), postupně
převzali vůdcovství protičankajškovských sil a navíc se opírali o vydatnou pomoc Sovětského svazu,
který dokonce do Číny vyslal své vojáky, formálně se vydávající za vojenské poradce. Občanská
válka způsobila v Číně politický chaos a hospodářský úpadek.
Naproti tomu Japonsko využívalo přínos z nedávné všestranné modernizace (znamenající zánik
samurajské aristokracie a prudký rozvoj industrializace včetně vybudování silné moderní armády),
která se odehrála v éře Meidži (tedy za vlády císaře Mucuhita, žijícího 1852 – 1912 a vládnoucího
od r. 1867). Navíc Japonsko v r. 1910 anektovalo Koreu, takže nyní bylo rozlohou i počtem obyvatel
srovnatelné např. s Německem. Mucuhitův vnuk Hirohito (1901 – 1989) nastoupil na trůn v r. 1926,
ale rozhodující vliv ve vládě uchvátili vysocí vojenští velitelé. V r. 1931 japonské vojsko vpadlo do
jihovýchodní Číny (Mandžuska) a v r. 1932 zde vytvořilo svůj loutkový stát Mandžukuo: jednalo se
o formálně samostatné, ve skutečnosti však na Japonsku všestranně závislé císařství: na jeho trůn
Japonci dosadili někdejšího posledního čínského císaře Pchu I. V následujících letech Japonci
zahájili dobývání zbývajících částí Číny: útočili pozemními taženími z Mandžukua a uskutečnili
vyloďovací operace do čínských přístavů (Šanghaj aj.). Museli ovšem zdolávat houževnatý
ozbrojený odpor Čankajškova Kuomintangu i komunistů (oba protivníci se tu často spojovali proti
společnému nepříteli). Japonská ofenziva v Číně se v r. 1941 stala součástí Druhé světové války a
boje tu pokračovaly až do léta 1945.
3. Pokusy o fašistický převrat v Rakousku (1932 – 1934)
Jelikož pro fašismus bylo příznačné odmítání moderní pluralitní tržní demokracie, obviňované
z pokrytectví a z relativizace tradičních hodnot, bylo přirozené, že s fašismem se začaly sbližovat
také některé osobnosti i politické proudy ovlivněné ultrakonzervativním katolicismem. Tento vývoj
se odehrál v některých ze zemí, kde fašismus vycházel především z mussoliniovského modelu:
naproti tomu nacismus byl vůči křesťanství i církvi odtažitý.
Vznikl tedy zvláštní proud fašismu, který se často označuje jako klerofašismus. První zemí, kde
se výrazně projevil, bylo Rakousko. V r. 1932 se zde stal předsedou vlády Engelbert Dollfuβ (1892 –
1934), představitel Křesťanskosociální strany. Dollfuβova pravicová konzervativní vláda měla
v parlamentu jen těsnou většinu a na veřejnosti se opírala o militantní domobranu Heimwehr.
Dollfuβ, který byl zároveň také ministrem zahraničí a zemědělství, se přimknul k Mussolinimu (na
okraj: jak rostla Dollfuβova moc, vysloužil si tento politik výjimečně malé postavy od svých krajanů
přezdívku Millimetternich). Rozpolcený rakouský parlament nebyl schopen legislativně řešit Velkou
krizi, což v zemi vedlo k prudkému vzestupu popularity nacismu. V r. 1933 Dollfuβ přeměnil svou
vládu ve fašistickou diktaturu: dal policií rozehnat parlament a zakázal opoziční politické strany, od
komunistů přes sociální demokraty až po nacisty. Pouliční odpor veřejnosti ve Vídni, Linci aj. byl
zdolán příslušníky Heimwehru.
Do věci se však vložil ze sousedního Německa Adolf Hitler. V r. 1934 podpořil pokus
rakouských nacistů o převrat a byl připraven jim pomoci i vojenským vpádem. Nacisté zabili
Dollfuβe přímo v budově kancléřství, ale jejich akce nakonec ztroskotala, když se na obranu
Dollfuβova režimu soustředila u jižní rakouské hranice italská armáda. Hitler a Mussolini tehdy stáli
jen krok od vzájemné války, ale brzy se raději domluvili na vzájemné spolupráci.
4. Válka v Habeši (Etiopii)
Italská vláda vedená Benitem Mussolinim pojala úmysl dobýt vojenskými vpády ze svých
východoafrických kolonií Eritreje a Italského Somálska sousední Etiopské císařství (tehdy zpravidla
nazývané Habeš). V letech 1935 – 1936 Italové tento záměr uskutečnili, když průměrně zdatná
italská armáda porazila (i s použitím zakázaných chemických zbraní) statečné, ale nedostatečně
vyzbrojené polofeudální vojsko Etiopanů. Všechny tři země pak byly spojeny a proměněny v kolonii
Italská východní Afrika.
5. Jednotná fronta
Západní demokracie pociťovaly zejména po ovládnutí Německa tamějšími nacisty, že svoboda
v Evropě je vážně ohrožena. Situace využil Sovětský svaz a jím ovládaná Komunistická
internacionála. Kominterna v r. 1935 uložila komunistickým stranám, aby navázaly politickou
spolupráci s liberálními stranami, a aby tak pomohly zlikvidovat fašistické nebezpečí. Tato strategie
byla označena jako úsilí o lidovou protifašistickou a poválečnou frontu. Komunisté si od ní slibovali
prolomení své izolace, ale objektivně vzato, i z hlediska tržní demokracie se v daných podmínkách
jednalo o výhodný postup. Navíc spolupráce s komunisty přiměla ostatní strany, aby se staraly o
sociální únosnost protikrizových ekonomických opatření.
Jednotná fronta byla uskutečněna v několika státech. Nejprve ve Francii, kde komunisté pomohli
k volebnímu vítězství Sjednocené socialistické straně (tedy sociálním demokratům)v r. 1936:
předseda socialistů Léon Blum (1872 – 1950), který byl židovského původu, se stal vůbec prvním
levicovým premiérem Francie. Komunisty však do vlády nepustil.
6. Občanská válka ve Španělsku (1936 – 1939)
Ve Španělsku jednotná fronta vedla k účasti komunistů ve vládě (vůbec poprvémimo Sovětský
sva a Mongolsko). Proti takovému vývoji se postavily konzervativci opírající se o katolické
kněžstvo. V krvavé občanské válce (do níž se zapojili i zahraniční dobrovolníci - interbrigadisté, aby
tak vyvážili leteckou a materiálovou intervenci Německa a Itálie) španělští fašisté, vedení generály
Franciscem Francem a Primo de Riverou, dobyli (1936 – 1939) většinu země včetně Madridu a
nastolili tu krvavou fašistickou diktaturu, která měla rysy klerofašismu. Španělský vývoj budil
pozornost i v Československu: např. Karel Čapek byl při psaní svých posledních dramat Bílá nemoc
a Matka silně španělskými událostmi ovlivněn. Naproti tomu jeho dlouholetý názorový oponent
Jaroslav Durych ve svých publicistických článcích Francův režim hájil jako hráz před bezbožným
liberalismem. .
7. Pakt proti Kominterně (1936)
Německo a Itálie se chystaly k noévmu evropskému válečnému konfliktu. Věděly však, že
k němu budou potřebovat spojence z řad menších států. Aby zjistily, o které státy by se mohlo
jednat, založily mezinárodní spojeneckou alianci pakt proti Kominterně: členské státy měly
spolupracovat při potírání komunistického nebezpečí. Do paktu vstoupily prakticky všechny
nedemokratické režimy středovýchodní Evropy, naproti tomu Československo a západní demokracie
odmítly. Členské státy svým vstupem ukázaly, že fašismus nepovažují za nebezpečí, zatímco
komunismus ano.
8. Politika appeasementu
V Evropě západní velmoci konečně přijaly názor, že fašizace Německa je do značné míry
důsledkem politického ponížení i ekonomického zdeptání německé výmarské republiky po r. 1918.
V obavě z německých územních nároků na okolní země (s německými menšinami) se zejména
Velká Británie a Francie rozhodly pro vstřícnou politiku usmiřování (appeasement). Větší roli
v tomto směru hrála Británie: politické špičky se často rozpomněly na německé kořeny současné
dynastie a např. vlivná rodina Astorů začala připravovat státní návštěvu Adolfa Hitlera v Londýně
(Vůdce si do té doby mohl užívat pouze pozvání od Mussoliniho).
9. Německé obsazení demilitarizovaného Porýní
Zároveň Německo v r. 1936 obsadilo demilitarizované německé Porýní. Toto vážné porušení
Versailleského míru bylo zamýšleno jako test pro odhodlání Fracnie a Velké Británie jít do nového
konfliktu. Politika appeasementu však vedla k tomu, že obě západní velmoci proti Německu nic
nepodnikly.
Mnichovská krize
1. Československo ve 30. letech
Československo bylo Velkou krizí oslabeno, ale snažilo se vyhnout politické nestabilitě
důsledným uplatňováním principu Pětky: tak se stalo, že na rozdíl od okolních států se v ČSR za
krize nekonaly ani jedny parlamentní volby. Zdánlivý klid byl ovšem vykoupen poklesem důvěry
občanů v politické strany. Čelní představitelé jednotlivých stran sílící nebezpečí necítili. Utápěli ve
vzájemných sporech i zákulisních dohodách, se sebeuspokojením stále oživovali své (často jen
domnělé) zásluhy z prvního odboje a rezignovali na cílevědomou přípravu svých mladších nástupců.
Výmluvným dokladem slepé uličky, do níž se československá politika dostala, byly prezidentské
volby 1934, v nichž byl čtyřiaosmdesátiletý Masaryk, oslabený mrtvicí, zvolen na další sedmileté
období.
2. Budování československých pohraničních opevnění
Celá vojenská strategie Československa po r. 1918 byla založena na obraně před maďarským
nebezpečím (obavy s pokudů získat zpět Slovensko). Německá výmarská republiak ani
demokratické Rakousko nebyly považovány za riziko. Nacistický převrat v Německu 1933 situaci
zásadně změnil a postavil československou generalitu před netušené problémy. Hospodářsky silné
Československo zareagovalo na prvním místě tím, že zahájilo budování mohutného, vícenásobného
a vysoce promyšleného systému pohraničních opevnění. V prvním plánu šlo o kopii obdobné
Maginotovy linie, kterou vybudovala Francie poblíž své německé hranice, ale československá
opevnění ji nakonec v mnoha směrech předčila. Pozůstatky betonových pevností zůstávají v české
krajině dodnes a oprávněně budí pozornost svými rozměry i strukturou (mnohé objekty jsou
zrekonstruovány a zpřístupněny zájemcům).
Veškeré československé betonové pevnosti z 30. let jsou roztříděny do 3 kategorií:
1.Řopíky: tak se populárně nazývají malé objekty pro méně než 10 vojáků, jsou jich tisíce, jejich
cílem bylo postřelovat kulomety a samopaly přístupové cesty a podporovat bezpečnost větších
objektů (název je odvozen ze zkratky ŘOP – Ředitelství opevňovacích prací).
2.Sruby: byly jich desítky, jedná se o mohutné objekty s důmyslným podzemním zázemím pro
desítky až stovky vojáků: měly bránit rozlehlá území širokých údolí a náhorních planin. Směrem od
Německa byly maskované, jejich palba z kulometů i děl měla směřovat útočníkům do boku a do zad,
před dobytím byly chráněny okopy a drátěnými zátarasy.
3. Tvrze: podzemní vojenská města s úzkokolejnými železnicemi, s elektrárnami a nemocnicemi,
sloužily pro stovky až tisíce vojáků, bylo jich budováno méně než deset, ale vytvářely síť
podzemních chodeb s blízkými sruby, hlavní zbraní byla dalekonosná děla, která měla pálit do
hloubi nepřátelského území (i na vzdálenost desítek km), věže s děly se měly vysouvat jen
v okamžiku palby a pak se zase skrýt v zemi. Tvrze (Hanička, Bouda, Dobrošov…) jsou dnes
atraktivním turistickým cílem.
3. Volební rok 1935
V r. 1935 došlo k šokující události, kdy československé parlamentní volby vyhrála nacistická
Sudetoněmecká strana (SdP), která působila mezi českými Němci (především v československém
pohraničí) a již vedl bývalý tělocvikář Konrad Henlein 1(898 – 1945). Jen shodou náhod nebyl
osloven pro sestavení vlády: vzhledem k menší lidnatosti pohraničních obvodů totiž nacisté sice
těsně vyhráli na procenta hlasů, ale na počet mandátů zaostali o jediné křeslo za tradičně silnými
agrárníky. Na konci r. 1935 Masaryk abdikoval (zemřel o dva roky později) a novým prezidentem
byl zvolen Edvard Beneš. Zdálo se, že nemohl být jiný, seriozní kandidát, ale v dané atmosféře se
konzervqtivní pravice zdráhala dát mu v parlamentě hlas. Tehdy Beneše podpořili mj. komunisté:
jednali podle instrukce Kominterny o vytváření jednotné fronty proti fašismu.
3. Německé požadavky vůči Československu a anšlus Rakouska
V březnu 1938 došlo k přelomové události: německá armáda bez boje (často vstřícně vítána)
obsadila Rakousko a to bylo připojeno k Německé říši (podle nacistické zásady Ein Volk – ein Rech
– ein Führer. Československo se tak ocitlo v téměř úplném obklíčení Hitlerovým státem, který
vystoupil s požadavky na odstoupení československého pohraničí Německu. Tajným exponentům
NSDAP se podařilo pro tento záměr získat velkou část českých Němců: pod záminkami obchodních
apod. kontaktů přicházeli do Československa a agitovali mezi zdejšími Němci pro nacismus.
V tomto směru se velmi angažoval Adolf Eichmann, který si dokonce v německojazyčné vsi Mladé
v těsné blízkosti Českých Budějovic našel životní partnerku.
Dohodovým mocnostem Hitler předložil své požadavky na připojení českého a moravského
pohraničí Německu kvůli údajné diskriminaci českých Němců (kteří však měli své zastoupení
v parlamentu i své ministry v československých vládách). Británie vyslala v létě do pohraničí
diplomatickou misi vedenou lordem Walterem Runcimanem, aby posoudila situaci. Runciman se
nechal doprovázet pouze představiteli sdP a pod jejich vlivem dal nacistům za pravdu.
Československá armáda dvakrát mobilizovala do pevností, aby dokázala připravenost bránit hranice.
Pevnosti byly v podstatě dokončeny stavebně, ale chyběla velká část výzbroje. V září 1938 Hitler
zorganizoval – ve spolupráci s Mussolinim – konferenci v Mnichově: za Francii a Británii se
zúčastnili premiéři Édouard Daladier a Neville Chamberlain. Všichni 4 politici pak dohodli a
podepsali - bez československých zástupců – Mnichovskou dohodu o odstoupení českého a
moravského pohraničí (extenzivně definovaného, aby byla co nejvíce oslabena vojenská i
hospodářská síla ČSR) Velkoněmecké říši. Mnichov znamenal zásadní krach československé
zahraniční politiky a velké trauma pro celou společnost i osobně pro Beneše, který abdikoval na svůj
úřad a opustil zemi. Moci v Československu se chopili velmi konzervativní politici (prezident Emil
Hácha, předseda vlády Rudolf Beran aj.), byly zakázány komunistická strana i Osvobozené divadlo,
pořádaly se mediální kampaně proti liberálním demokratům (Karel Čapek) a stát se pomalu ocital
před definitivním zánikem.
Druhá světová válka (1. 9. 1939 – 2. 9. 1945):
Osa: Německo (včetně Rakouska a čs. pohraničí), Itálie, Japonsko (od 1941; včetně
Koreje), Maďarsko, Finsko, Rumunsko (do 1944), Slovensko… x Spojenci: Velká
Británie, Francie, Spojené státy (od 1941), Sovětský svaz (od 1941), Čína, Belgie,
Nizozemsko, Lucembursko, Dánsko, Norsko, emigrantské vlády a jim podléhající
jednotky Československa a Polska, britská dominia (zejména Kanada, Austrálie,
Nový Zéland), Rumunsko (od 1944)…
Hlavní odlišnosti od 1. světové války:
a) Větší rozsah časový i územní;
b) Snížen rozdíl mezi frontou i zázemím (vysoce ohroženo i civilní obyvatelstvo);
c) Nové zbraně: kvalitní letectvo (strategické: bombardéry; taktické: stíhačky), mohutné
tanky, radar, počátky raketových zbraní (kaťuše, V1), letadlové lodě, atomová bomba;
d) Řízené vyhlazování obyvatelstva německými nacisty z rasových nebo ideologických
důvodů;
e) Rozsáhlé akce výzvědných služeb (často s pomocí diplomatů z formálně neutrálních
států), zapojení mnoha civilistů: kolaborace s nepřítelem x odboj (informace, skrývání
osob, ozbrojený boj);
f) Silná propaganda vůči vlastnímu lidu i vůči nepříteli (tisk, rozhlas, letáky…);
g) Významná role ekonomických aspektů (válečné úvěry, nedostatek specializovaných
surovin: ropa, hliník, ocel…);
h) Vliv kulturní tvorby (literatura, divadlo, film; boj s cenzurou…);
Předehra:
Německé vojenské obsazení demilitarizovaného německého Porýní 1936
Německý anšlus Rakouska březen 1938
Mnichovská dohoda září 1938
Vídeňská arbitráž listopad 1938
Křišťálová noc listopad 1938
Odtržení Slovenska: Slovenská republika (klerofašismus) 14. 3. 1939
Německá okupace zbytku Českých zemí 15. 3. 1939
Vyhlášení německého protektorátu Čechy a Morava 16. 3. 1939
1. pakt Molotov – Ribbentrop srpen 1939
1. fáze: září 1939 – jaro 1940: Německý vpád do Polska, 4. dělení Polska, podivná
válka, sovětská anexe pobaltských republik, Moldavska a části Finska.
2. fáze: jaro 1940 – 1941: Německo dobylo většinu kontinentální západní Evropy (jaro
1940), Britové porazili Italy ve východní Africe (první porážka Osy)
3. fáze: 2. polovina 1941: Německo a jeho satelitní spojenci zahájili mohutný vpád do
Sovětského svazu, zastaveni až v prosinci před Moskvou; v prosinci Japonci zničili
tichomořské námořní a letecké síly USA překvapivým likvidačním útokem na americký
přístav Pearl Harbor na Havajských ostrovech.
4. fáze: 1. polovina 1942: absolutní mocenský vrchol Osy: Italové a Němci úspěšně
válčili v severní Africe proti Britům, Němci od Moskvy změnili směr postupu na jihovýchod
směrem k ropným polím poblíž Kaspického moře a pronikli až na svahy Kavkazu; Japonci
ovládli celé Tichomoří a Indočínu a podnikali zastrašovací nálety dokonce na Austrálii a
Indii, okupovali dokonce malou, ale symbolicky cennou část území USA – Aleutské
ostrovy u Aljašky. Lednovou konferencí ve Wannsee byl zahájen plný vyhlazovací provoz
koncentračních táborů (do jara 1945 asi 5 milionů obětí). Během jara 1942 protifašistické
síly dosáhly jediného významného úspěchu: v květnu 1942 na okraji Prahy českoslovenští
parašutisté z řad britského letectva spáchali úspěšný atentát na Reinharda Heydricha,
neoficiálního příštího Hitlerova nástupce, hlavního architekta nacistických vyhlazovacích
aktivit a zastupujícího (dočasného) říšského protektora Čech a Moravy.
5. fáze: 1942 – 1944: zvrat ve válce: Ke klíčovým porážkám, které zahájily všeobecný,
ale velmi pomalý ústup Osy, došlo na 3 bojištích:
a) Tichý oceán v oblasti ostrova Midway: letecká a námořní bitva v červnu 1942:
nenapravitelným způsobem poškozena a oslabena námořní a letecká síla Japonska;
b) léto a podzim 1942: 2 bitvy u El-Alameinu v severní Africe (na pobřeží při libyjsko-egyptské hranici): bojovalo se o přístup k Suezskému průplavu a Britové (s pomocí jiných
jednotek, mj. čs.) porazili Němce a zahájili jejich zatlačování na západ. Do bojů zasáhli
svobodní Francouzi ze severoafrických kolonií (pochod přes Saharu od Čadského jezera).
V r. 1943 se před ustupujícími Němci překvapivě vylodili Američané a Němci pak
kapitulovali v Tunisku (nedaleko trosek Kartága). Spojené britsko-americké jednotky (a
další Spojenci) se poté v r. 1943 vylodili přes moře v jižní Itálii – tak byla v tehdejší Evropě
otevřena druhá, italská fronta: prohrávající Italové svrhli a zajali Mussoliniho a přidali se ke
Spojencům; Němci však přes Alpy vpadli do země, osvobodili Mussoliniho a pokračovali
zde ve válce.
c) přelom 1942 – 1943: bitva u Stalingradu (dnešního Volgogradu): Rusové bránili
přistup ke Kaspickému moři a jeho ropě, jejich situace byla svízelná, protože klíčové
město leží na západním, tedy nekrytém břehu Volhy, Němci vrhli do rozhodujícího boje
celé východní války maximum sil, které však nejenom že byly oslabeny bojovými ztrátami,
ale v lednu 1943 obklíčeny a zajaty – Němci ztratili enormně mnoho mužů a ve prospěch
Rusů velké množství výzbroje. Následovala další sovětská vítězství, zejména v létě 1943
v tankové bitvě u Kurska.
6. fáze: červen 1944 – květen 1945: 6. 6. 1944 po rozsáhlých přípravných i
utajovacích akcích se západní Spojenci mohutně vylodili ve francouzské Normandii a
zahájili osvobozování západní Evropy: v srpnu osvobodili Paříž. Ve stejné době (podzim
1944) Rusové (s čs. aj. jednotkami) dokončili osvobozování svého území (mj. konec téměř
tříleté německé blokády Leningradu) a zahájili osvobozování Československa (bitva u
Dukelského průsmyku) a Polska a dobývání Maďarska a Rumunska (to se pak přidalo na
stranu Rusů a společně s nimi se významně podílelo na dalším postupu východní fronty).
Rusové vyhlásili válku Bulharsku (pasivně podporujícímu Němce) a podíleli se na
osvobození jugoslávské metropole Bělehradu (většinu země ovšem osvobodili od Němců
sami jugoslávští partyzáni a podobně se sama zbavila italské okupace Albánie). V březnu
1945 západní Spojenci (po vítězném boji o rýnský most u Remagenu) začali dobývat
Německo a v dubnu Rusové osvobodili Bratislavu a Vídeň. Další postup Rusů na
československém území zpomalili Němci (mj. díky čs. pevnostem), proti nimž na Vysočině
povstalo partyzánské hnutí. Rusové postupovali nejrychleji v polských rovinách a na
přelomu dubna a května 1945 dobyli Berlín (Hitler aj. spáchali sebevraždu). Obě fronty,
západo- a východoevropská se setkaly na Labi v Německu. Německo bezpodmínečně
kapitulovalo s platností od půlnoci z 8. na 9. května 1945.
7. fáze: květen – září 1945: Japonci byli účinně vytlačováni z Indočíny a Číny
tamějším odbojem. Američané osvobodili řadu tichomořských ostrovů a začali dobývat
samotné Japonsko; v srpnu shodili dvě atomové bomby – na důležitá japonská města
Hirošimu a Nagasaki: mohutné exploze s bezpříkladně vysokým počtem obětí otřásl
válečným odhodláním Japonska. Vzápětí Rusové vyhlásili – po předchozí dohodě
s Američany – válku Japonsku a obsadili část Mandžuska a Koreu. Japonci se přece jen
pokusili vývoj zvrátit mj. sebevražednými letci kamikadze, ale nakonec podepsali
bezpodmínečnou kapitulaci 2. září 1945 na palubě amerického křižníku Missouri kotvícím
u Tokia.
Druhá Československá republika: | |||||||||
říjen 1938 (od Benešovy abdikace) - březen 1939 (k německé okupaci) | |||||||||
Prezident Emil Hácha (1872 - 1945, rodák z Trhových Svinů, soudce) | |||||||||
Předseda vlády Rudolf Beran (1887 - 1954, ze Strakonicka, předseda agrárníků, Benešův odpůrce) | |||||||||
Cenzura (zakázáno Osvobozené divadlo). | |||||||||
Podporovány ultrakonzervativní nálady (živené mj. články Jaroslava Durycha na podporu | |||||||||
španělských fašistů za jejich antikomunismus) | |||||||||
Oficiální název Česko-Slovensko. | |||||||||
Zakázána Komunistická strana Československa: | |||||||||
Klement Gottwald (a poslanec Jan Šverma) do Moskvy (zde se socdem. velvyslancem Zdeňkem | |||||||||
Fierlingerem aj.), doma zůstali odborář Antonín Zápotocký, novinář Julius Fučík aj. | |||||||||
14. 3. 1939 - s německou podporou vyhlášena samostatná Slovenská republika: | |||||||||
klerofašistický stát (podobně jako ve Španělsku), jedinou stranou Hlinkova slovenská | |||||||||
lidová strana (pojmenovaná podle svého zakladatele Andreje Hlinky, 1864 - 1938, | |||||||||
konzervativního katolického kněze; v jejím čele kněz Jozef Tiso: nyní slovenský | |||||||||
prezident. | |||||||||
15. 3. 1939 - okupace pomnichovského zbytku Českých zemí německou armádou. | |||||||||
16. 3. 1939 - vyhlášen německý Protektorát Čechy a Morava (smlouva podle vzoru Francie - její kolonie). | |||||||||
Adolf Hitler: vůdce a říšský kancléř | |||||||||
jmenoval: | |||||||||
------ | říšský protektor Konstantin von Neurath: | ------------ | ------------ | ------ | |||||
I | v protektorátu zavedl německé zákonodárství (norimberské zákony aj.) | I | |||||||
I | politický nadřízený pro zde dislokované složky německé branné moci: | I | |||||||
I | wehrmacht, SS, gestapo. | I | |||||||
I | zahájil zatýkání nepohodlných osob (případ Čapek aj.) | I | |||||||
I | I | ||||||||
státní ministr Karl Hermann Frank (1898 - 1946, sudetský Němec) | I | ||||||||
I | I | ||||||||
I | státní prezident: Hácha | ------ | |||||||
I | I | ||||||||
------ | protektorátní vláda: předseda a ministři | ----- | |||||||
předsedové vlády: | |||||||||
Rudolf Beran: v úřadě 1939 | |||||||||
generál Alois Eliáš (1890 - 1942): bývalý legionář, | |||||||||
v premiérské funkci (1939 - 1941) tajně spolupracoval | |||||||||
s výzvědnými organizacemi českého (vojenského) odboje | |||||||||
(unikátní jev v okupované Evropě) | |||||||||
Formy odboje v Evropě: | |||||||||
Vlády v emigraci: | |||||||||
Československá vláda v Londýně: prezident Edvard Beneš, premiér Jan Šrámek | |||||||||
(katolický kněz, předseda lidovců), František Moravec (výzvědná služba), | |||||||||
Jan Masaryk (ministr zahraničí) | |||||||||
Jednotky v zahraničních armádách: | |||||||||
Čs. letci v Bitvě o Británii 1940: | |||||||||
František Peřina, František Fajtl…) | |||||||||
Čs. vojáci v britké armádě v severní Africe (obrana Tobrúku aj.): | |||||||||
Karel Klapálek | |||||||||
Čs. vojáci v sovětské armádě: | |||||||||
Jan Kratochvíl, Ludvík Svoboda, Heliodor Píka (zástupce | |||||||||
čs. londýnské vlády) | |||||||||
Výzvědná činnost pro Spojence (v Protektorátu Obrana národa - bývalí čs. důstojníci | |||||||||
(Alois Eliáš, Tři králové: Balabán - Mašín - Morávek) | |||||||||
Intelektuálové: proti cenzuře, podpora perzekvovaných rodin (petiční výbor | |||||||||
Věrni zůstaneme) | |||||||||
Komunisté: ilegální tiskoviny (za nové společenské uspořádání), skrývání | |||||||||
pronásledovaných osob |
Léto 1941 – Německá tajná policie gestapo odhalila účast předsedy protektorátní vlády Aloise
Eliáše ve výzvědné odbojové skupině Obrana národa. Vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler tedy
odvolal z funkce říšského protektora Konstantina von Neuratha jako příliš měkkého (ačkoli
Neurath již v r. 1939 dal střelbou rozehnat tichou demonstraci 28. října na Václavském náměstí:
mrtví medik Jan Opletal a dělník Václav Sedláček, Opletalův pohřeb 15. 11. se stal velkou
demonstrací českých intelektuálů proti okupačnímu režimu – v čele průvodu šli profesoři Karlovy
univerzity vedení rektorem Bedřichem Hrozným, světově proslulým asyriologem; Němci pak 17.
listopadu 1939 přepadli univerzitní koleje, 9 studentských vůdců okamžitě zastřelili a tisícovku
dalších studentů poslali do koncentračního tábora; všechny vysoké školy v protektorátu byly
uzavřeny – a podle tohoto vzoru později i všude v okupované Evropě; po válce se 17. listopad stal
Mezinárodním dnem studentstva).
27. září 1941 Hitler prozatímně nahradil Neuratha Reinhardem Heydrichem (37 let),
nejschopnějším nacistou, jedním z nejvyšších velitelů SS (a předtím i gestapa), neoficiálně
považovaným za budoucího Hitlerova nástupce. Heydrich se – jako zastupující říšský protektor –
přistěhoval do Čech s manželkou Linou (30 let, pocházela ze šlechtického rodu dlouhodobě
sympatizujícího s nacismem) a jejich 3 dětmi. Bydleli v empirovém zámku v Panenských
Břežanech severně od Prahy: odtud Heydrich jezdil (v otevřeném automobilu Mercedes se šoférem)
do práce na Pražský hrad.
Heydrich se spojil se státním ministrem Karlem Hermannem Frankem a společně
vystupňovali nacistickou krutovládu v Českých zemích:
1. V protektorátu bylo vyhlášeno stanné právo: režim vojenské
trestní odpovědnosti i pro civilní obyvatelstvo (tresty včetně poprav
se děly bez řádného soudu, celkem bylo popraveno asi 500 lidí).
2. Byl zlikvidován český odboj (Eliáš zatčen a uvězněn, čekal
na trest smrti; 28. září jej nahradil nevýrazný a poddajný právník
Jaroslav Krejčí), mnoho jeho účastníků polapeno a uvězněno nebo
posláno do koncentračních táborů. V následujících měsících a letech
musel tento odboj začínat znovu, prakticky od nuly.
3. Byly dopracovány a oživeny starší nacistické plány na
vystěhování Čechů do dobytých ruských území u Severního
ledového oceánu.
4. Bylo zahájeno vysidlování obyvatel Sedlčanska, Neveklovska
a Benešovska (podařilo se odtud vyhnat asi 30 tisíc lidí),
vyprázdněný prostor sloužil jako celoevropsky významný výcvikový
prostor SS, ale počítalo se s jeho znovuosídlením civilisty
z Německa, aby tak byla zahájena germanizace středních Čech
včetně Prahy a odtud i dalších českých krajů.
5. Heydrich zinscenoval i několik medializovaných událostí se
symbolickým významem: např. doprovázen Háchou navštívil
chrám svatého Víta a prohlédl si korunovační klenoty.
3. října 1941 – vojenští činitelé (šéf zpravodajské služby
František Moravec aj.) při československé exilové vládě v Londýně
rozhodli o likvidaci Heydricha. Plán byl schválen britským
premiérem Winstonem Churchillem a vrchním velením britské
armády.
Tak vznikla operace Anthropoid: účastníci byli dobrovolníci
z řad československých parašutistů v britském letectvu: velitel
kapitán Adolf Opálka, další členové Jan Kubiš, Jozef Gabčík,
Josef Valčík, Jan Čurda aj.
Noc z 28. na 29. 12. 1941 – Účastníci operace Anthropoid seskočili na padácích z britských
letadel na severní okraj Českomoravské vrchoviny. Výsadky nesly krycí jména chemických prvků,
jejich domácí podporu, útočiště i krycí identity poskytla síť odbojářů: vysílačka Libuše (u obce
Ležáky), učitel Jan Zelenka (rodák z Kamenného Újezda u Českých Budějovic, působil v Praze,
používal krycí jméno Hajský) aj.
20. ledna 1942 – Reinhard Heydrich řídil konferenci ve Wannsee: v zámečku nedaleko
Berlína se sešli vysocí němečtí státní úředníci a důstojníci z oboru bezpečnosti (Adolf Eichmann aj.)
a společným jednáním oficiálně zahájili plný provoz nacistické vyhlazovací mašinérie zaměřené na
likvidaci Židů a jiných skupin obyvatelstva nepohodlných nacistickému režimu. V plynových
komorách v koncentračních táborech bylo v letech 1942 – 1945 systematicky vyvražděno asi 5
milionů osob (celkem v německých koncentrácích zahynulo asi 6 milionů lidí, takže se jedná o
nejrozsáhlejší i nejintenzivnější cílenou likvidaci obyvatel v dějinách).
Leden 1942 – Byla zahájena série transportů českých obyvatel židovského původu do
koncentračních táborů, podobně jako v obyvatelstvu jiných zemí okupovaných Německem.
Jaro 1942 – Anna Maruščáková (19 let, narozena v Kosmonosích u Mladé Boleslavi, její otec
pocházel z Podkarpatské Rusi, ale již před válkou zemřel, matka Helena s dcerou a synem
Alexandrem pak žili v osadě Holousy u Slaného), která nyní pracovala jako dělnice zámečnické
dílny v továrně Palaba ve Slaném (továrnu na baterie – dnešní Bateria Slaný – vlastnil František
Pála, aktivní člen kolaborantské organizace Vlajka a tehdy také starosta Slaného), se na svých
cestách na kole do práce a zpět seznámila s mladíkem, který jezdil – také na kole – do práce
pravděpodobně na železnici. Mladík se jí představil jako Milan a z jeho slov záhy vyplynulo, že je
zapojen v odboji. Milan posílal Aničce milostné dopisy do práce a po směně se s ní scházel.
Květen 1942 – Václav Říha (23 let, od 1941 ženatý, dcerka Stáňa) z obce Vrapice u Kladna
začne plánovat ukončení svého mimomanželského dobrodružství.
27. května 1942 – Na severním předměstí Prahy (na rozhraní čtvrtí Kobylisy a Libeň) spáchali
účastníci operace Anthropoid atentát na Heydricha: Šlo o poslední šanci k provedení akce, neboť
Heydrich měl během dne odletět k Hitlerovi do Berlína a nebylo jasné, kdy (a zda vůbec) se ještě
vrátí. Se svým autem se opozdil, nepochybně kvůli loučení s rodinou (manželka Lina byla ve
vysokém stupni těhotenství se čtvrtým dítětem), vůz řídil Heydrichův šofér Johaness Klein, do
zatáčky u stanice tramvaje, kde atentátníci (Adolf Opálka, Josef Valčík, Jozef Gabčík, Jan Kubiš)
čekali („Heydrichova zatáčka“), přijeli po 10:30 h. Valčík dal signál zrcátkem, Opálka jakoby
roztržitě přeběhl před autem, Gabčík se pokusil vystřelit britským výsadkářským samopalem Sten,
ale ten selhal, Kubiš hodil granát a Heydricha vážně zranil v břišní krajině. Po přestřelce s Kleinem
se atentátníkům podařilo uprchnout. Heydrich byl odvezen do blízké nemocnice na Bulovce, kde byl
operován, avšak rozsáhlé zranění bylo komplikováno sepsí z nečistot na povrchu auta.
Atentátníci se skryli v kryptě kostela svatých Cyrila a Metoděje nedaleko Národního divadla.
Kostel využívala pravoslavná církev (biskup Gorazd), a šlo tedy o dobře zvolený, neboť krajně
nepravděpodobný úkryt. Ve skupině parašutistů však již chyběl Karel Čurda ze Staré Hlíny u
Třeboně, který porušil přísný Opálkův zákaz, navštívil rodinu a rozhodl se u ní tajně zůstat.
Řízení protektorátu převzal Karl Hermann Frank, který jako své první opatření vyhlásil již v den
atentátu večer výjimečný stav:
V důsledku atentátu na zastupujícího říšského protektora SS-obergruppenführera Heydricha se
ustanovuje toto:
Článek I.
Na podkladě paragrafu nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě o vyhlášení civilního
výjimečného stavu ze dne 27. září 1941 se s okamžitou účinností vyhlašuje civilní výjimečný stav
nad celým protektorátem Čechy a Morava.
Článek II.
Na podkladě paragrafu 2 výše uvedeného nařízení nařizuji: Kdo osoby, které měly účast na
spáchání atentátu přechovává anebo jim poskytuje pomoc, anebo maje vědomost o jejich osobě
anebo o jejich pobytu, neučiní žádné oznámení, bude zastřelen se svou rodinou.
Článek III.
Tento výnos nabývá platnosti oznámením v rozhlase.
V Praze 27. května 1942
— Říšský protektor v Čechách a na Moravě v zastoupení: K. H. Frank
Vzápětí nacisté vypsali odměnu 1 milion marek za jakoukoli účinnou informaci, která by vedla
k dopadení atentátníků.
Po 27. květnu 1942 – Anička Maruščáková byla v práci v zámečnické dílně poraněna na prstu
ruky: viníkem byl pravděpodobně její mistr, když odmítla jeho milostné návrhy. Její zranění si
vyžádalo týdenní pracovní neschopnost.
28. května 1942 – Německé okupační síly v protektorátu zahájily popravy Čechů za
schvalování atentátu: do září 1942 bylo z tohoto důvodu popraveno téměř 300 lidí (navíc byl
během této tzv. heydrichiády popraven i Alois Eliáš).
Asi 1. nebo 2. června 1942 – Václav Říha poslal Aničce do práce alibistický dopis, jímž se
pokusil známost ukončit:
Drahá Aničko!
Promiň, že Ti píši tak pozdě, a snad mne pochopíš, neboť víš, že mám mnoho práce a starostí. Co
jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv. Na
shledanou tento týden a pak se již neuvidíme.
Milan
3. června 1942 – V pražské nemocnici Na Bulovce Heydrich upadl do kómatu. Do továrny
Palaba přišel v běžné denní poště dopis pro Aničku. Úřednice v podatelně obálku rozřízla, ale dopis
nechala uvnitř. Večer továrník Pála prohlížel nevyzvednutou doručenou poštu a dopis vyjmul a
přečetl. Pak zavolal na četnickou stanici ve Slaném a žádal vyslání jednoho četníka. Velitel František
Polák poslal strážmistra Františka Vybírala, který do továrny dojel na kole. Pála mu dal dopis přečíst
a vyjádřil podezření, že jej poslal jeden z atentátníků. Vybíral se mu to snažil vymluvit a záležitost
zlehčit. Pála však trval na důkladném vyšetření případu. Vybíral s dopisem odjel ke kamarádovi
Vilému Michlovi, který provozoval opravnu motocyklů: opravoval zabavené civilní motorky, aby je
mohl převzít wehrmacht. Vybíral žádal Michla zajet do Holous a varovat Aničku. Michl však neměl
žádný stroj pojízdný. Rozhodl se jeden urychleně zprovoznit a Vybíral odjel na strážnici a žádal
Poláka o strpení; ten však odmítl a sám s dopisem odjel na služebnu gestapa do Kladna.
3. června 1942 večer (a v noci): gestapo zatklo Aničku Maruščákovou a prohledalo Čabárnu.
Bez výsledku.
4. června 1942 – Heydrich zemřel a Němci vpadli do Lidic a prohledali usedlosti Horákových
a Stříbrných: ačkoli nic podezřelého nenašli, členy obou rodin odvezli do vazby.
9. června 1942 – V Berlíně se konal státní pohřeb Reinharda Heydricha. Podle Hitlerova
příkazu se ho zúčastnila celá protektorátní vláda s prezidentem Háchou. Doprovázel je K. H.
Frank. Po obřadu, již ve večerních hodinách, Hitler vládu i Franka přijal k audienci – za
přítomnosti několika vysokých důstojníků (pravděpodobně wehrmachtu i SS). Hitler držel
k protektorátním ministrům projev (samozřejmě v němčině), v němž – jako obyčejně – postupně
přešel od mírného tónu k výhružnému křiku:
Tato hodina, pánové, je pro vás hodinou historicky významnou. Chci ji použíti, abych vám učinil
několik sdělení. Doufám, že si je ve svém vlastním zájmu vezmete k srdci… Tuto válku vedu proto,
abych poskytl Evropě konečně klid a mír. Rušitele míru, kteří stojí mému dílu v cestě, odstraním
všemi prostředky. (…) Nic mi nemůže zabránit, abych z Čech a Moravy vysídlil několik milionů
Čechů, nepřejí-li si klidného spolužití. V tomto prostoru má potom místo jen jeden. Z obou národů
musí pak jeden ustoupit. Jsem pevně rozhodnut nikdy již nevydal Čechy a Moravu a německý národ
neustoupí…
Je lepší, ponese-li jedna generace po dvacet let těžké hoře nad ztrátou své vlasti, než aby
v Evropě zůstávalo stále nebezpečí způsobované Čechy, kteří jsou nepřáteli říše. Už kvůli vám by mi
to bylo líto, kdybyste mne k tomuto přinutili, avšak nikterak se nezaleknu toho, abych tato opatření,
bude-li nutno, učinil ještě během války…
Buď se stanou poměry v Čechách a na Moravě pro mne únosné a český lid se změní pod vaším
vedením, pane prezidente, a pod vaší vládou, pánové, a pak bude moci žíti v klidu a pracovat ve
velké říši, anebo nechápete vážnost situace a nedovedete změnit poměry, a pak BUDE ČESKÝ
NÁROD Z EVROPY VYMAZÁN!
Po odchodu Háchy a ministrů zůstal Frank v rozhovoru s Hitlerem a jeho lidmi. Na dotaz po
výsledcích vyšetřování popravdě odpověděl, že existuje nepatrná stopa do jedné vesnice u Prahy, ale
pátrání zatím nepřineslo žádné výsledky. Hitler přikázal exemplární potrestání (není jasné, zda jeho
průběh vznikl až nyní, nebo šlo o předem připravený plán):
1. Vesnice bude vypálena a zbořena až do základů.
2. Všichni mužští obyvatelé (nad 15 let) budou na místě zastřeleni.
3. Všechny ženy budou poslány do koncentračního tábora.
4. Všechny děti budou rasově prověřeny: některé půjdou na vychování do německých rodin,
ostatní do koncentračního tábora.
5. Pozemek obce bude upraven tak, aby někdejší existenci vsi vůbec nic nepřipomínalo: jméno
obce bude vymazáno z map i úředních dokumentů.
K. H. Frank bezprostřeně tento rozkaz telefonoval veliteli pražského gestapa Böhmovi a celá
operace byla neprodleně provedena ještě v noci z 9. na 10. června.
173 mužů bylo ráno zastřeleno na dvoře Horákova statku. Celkem v následujících týdnech
zahynulo 340 lidických obyvatel. Z dětí se vrátilo jen 17 – ty osvojené z Německa.
Transport těchto 82 lidických dětí (nejmladšímu byly necelé 2 roky, nejstarším 15 – 16 let)
doprovázela německá instrukce:
Děti s sebou nic nevezou, jen to, co mají na sobě. Nějaká zvláštní péče není žádoucí.
Životy všech lidických dětí z transportu skončily v plynových komorách koncentračního tábora
v polském Chelmnu.
Dalších 6 velmi malých dětí zahynulo v kojeneckém ústavu spravovaném nacisty v Praze. 17
lidických dětí bylo osvojeno německými rodinami (v rámci nacistického programu Lebensborn) a po
válce se vrátily domů; poslední z nich však bylo nalezeno a vráceno až v květnu 1947.
18. června 1942 – Poslední boj 7 atentátníků v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje.
24. června 1942 – Nacisté vyhladili osadu Ležáky obdobným způsobem jako předtím Lidice.