Georg Wilhelm Friedrich Hegel ( 1770 – 1831) působil jako vysokoškolský učitel v centrech německého romantizmu – Jeně a Heidelbergu. Propojil, rozvedl, ale také podrobil kritickému zkoumání myšlenky romantiků, zejména filozofii Schellingovu. Kriticky se zaměřil i na Kantův názor, že svět „věcí o sobě“ je nedosažitelný. Jak může být myšleno něco, co nelze poznat?

            Hegel nadále používal pojem „světový duch“ („světový rozum“), má jím však na mysli souhrn všech projevů lidské bytosti. Hovoří o lidských životech, o lidských myšlenkách a lidské kultuře. „Ducha“ má tedy člověk jako společenská bytost. Hegel na rozdíl od romantiků neprosazoval individualismus, zdůrazňoval naopak objektivní síly (rodina, stát). Jedinec je podle něho organickou součástí společnosti. „Duch“ je viditelný v souhře mezi lidmi, především vystupuje na povrch v řeči. „Duch“ prochází dějinami, člověk se rodí do určitých historických podmínek. Na rozdíl od Kantova názoru, že nelze poznat tajemství přírody, Hegel tvrdil (a v tom se shodoval s německými „klasiky“), že pravda je subjektivní, že veškeré poznání je lidské poznání.

            Hegelova filozofie byla především metodou, jak objasnit běh dějin (dílo Filosofie dějin). Hledal odpověď na tři otázky: 1) Jaký je smysl a cíl dějin? 2) Jakými prostředky se uskutečňují a objektivizují? 3) Jaký je reálný chod, vývoj dějin?  Nehledal a ani nepokládal za povinnost filozofie hledat nadčasové, trvalé předpoklady a kriteria lidského poznání o světě. Byl totiž přesvědčen, že to, co tvoří základ lidského poznání, je historicky proměnlivé.            

            Podle Hegela se tedy romantická tradice vztahuje k původní jednotě člověka s přírodou a přiklání se k nevědomí a iracionalitě. Osvícenská tradice naopak podtrhuje nezávislost svobodně jednajícího člověka, přičemž vesmír je chápán jako mechanický stroj. Potom se však rozumné a svobodné jednání jeví jako nepřirozené, neboť člověk nemůže vždy dělat, co příroda „přikazuje“. Svoboda zase naopak nemůže narušovat jednotu světa. Lidské vědomí je si tak bolestně vědomo svého rozdvojení, které vyplývá z pocitu vlastní nicotnosti vůči ideálu, posouvajícímu se za hranice tohoto světa. Konflikt mezi svobodou na vnějším světě nezávislé myšlenky a skepticismem tuto svobodu popírajícím vyúsťuje v melancholii. Hegel však tvrdí, že cítíme-li existenci čehosi absolutního (naše vědění totiž stále naráží na svou hranici), pak musí existoval řešení zmíněných rozporů. Tímto řešením je dialektika, která má spojit rozdvojený svět do jednoho celku. Podle Hegela vědění o rozdvojenosti se stává nutným minulým momentem našeho sebeuvědomování. Pohyb „ducha“ (jeho dějinnost) je pak onou třetí skutečností, v níž se protiklady jeví jako nikoli vzájemně se rušící, ale jako vzájemně se doplňující a stejně nutné. To, čím je překlenuta rozpornost konečného světa, je čas. Dějiny jsou ztělesněním „absolutního ducha“, „absolutní duch“ se v dějinách vyjevuje stejně nutně, jako je nutná lidská zkušenost, v níž se svědectví o „absolutním duchu“ nachází. Člověk, který je svědkem absolutna, není zcela oddělen od toho, o čem své svědectví vydává. V tom spočívá jeho výjimečnost. Člověk nenalézá sebe sama, ale „absolutního ducha“. Ten se vrací sám k sobě ve třech stupních: 1) v individuu (subjektivní rozum); 2) v rodině, společnosti a státu (objektivní rozum); 3) v umění, náboženství a (zejména) filozofii (absolutní rozum). Filozofie je jakési zrcadlo „absolutního ducha“.

Vrátíme-li se tedy k výše položeným otázkám, odpovědi na ně by zněly asi takto: 1) Dějiny jsou vývoj ducha v čase, bytostným údělem tohoto vývoje je uskutečnění svobody člověka (nezávislosti na jakémkoli vnějším, pouze přírodním určení), jejímž nutným momentem je i to, že si ji stále více uvědomuje. 2) Dějiny jsou bytostně rozumné, byť se to na první pohled nezdá. „Lest rozumu“ spočívá v tom, že sledováním svých sobeckých zájmů vytvářejí lidé více než původně zamýšleli. Aniž to tuší, uskutečňují vnitřní zákonitosti dějin a posouvají je kupředu (zejména „světodějní jedinci“). Pokrok ve vědomí svobody se objektivizuje a jeho představitelem je stát. 3) Pohyb světového ducha probíhá ve stupních, ve sledu časově vymezených historických epoch. Každou z nich reprezentuje osobitý „národní duch“, tj. nejvýznamnější národ. Ten po splnění své dějinné role předá žezlo národu dalšímu. Vrcholem je novověk, opírající se o dva pilíře: a) reformaci jako skutečné křesťanství přinášející pravou svobodu; b) Francouzskou revoluci, která ze svobody udělala všeobecně platné právo. Na obou pilířích stojí moderní pruský stát, jehož vznikem dějiny v metafyzickém smyslu končí. Světové dějiny jsou nyní soudem nad světem, skutky jedinců budou hodnoceny podle toho, jak přispívají k realizaci rozumu a svobody ve společnosti.

            Z hlediska pojmového je dialektický vývoj pohybem od tvrzení (teze) k tvrzení protikladnému (negace, antiteze) a dále k tvrzení, které stojí nad oběma protiklady (negace negace, synteze). Např. Descartův racionalismus byl tezí, Humova filozofie empirickou antitezí. Kantova synteze spočívala v tom, že s oběma v něčem nesouhlasil, v něčem souhlasil. Tato synteze se pak stává tezí pro další triádu.

            Uvažujeme-li o pojmu „bytí“, musíme současně vzít v úvahu i pojem „nebytí“. Napětí v tomto vztahu dává třetí pojem – „vznik“. To, že něco vzniká, znamená, že to je i že to není.

            Problém Hegelovy dialektiky spočívá v tom, že negací negace lze dokázat cokoli, záleží totiž na tom, co zvolíme za „tezi“ (viz marxistický výklad dějin). Hegelovo dílo, soustředěné zejména do Fenomenlogie ducha, Logiky jako vědy a Encyklopedie filozofických věd, je vrcholem klasické německé filozofie, která se snažila dokázat, že „vnější svět“ (pro Kanta nedosažitelný) je momentem vývoje subjektivity. Hegelův „absolutní duch“ nahlíží logiku přírody jako svůj vlastní stav a podřizuje si ji.

            S Kantem a německou idealistickou filozofií polemizoval v Čechách žijící katolický kněz Bernard Bolzano (1781 – 1848), syn Itala a Němky. Pro své svobodomyslné názory byl zbaven profesury na pražské univerzitě. Přikláněl se k Leibnizovu racionalismu (vrátil se k jeho monadologii), proto se mu říkalo „český Leibniz“. Proslulým se stal zejména jeho spis Vědosloví, zabývající se systematickou logikou.

            Na rozdíl od Kantovy „věci o sobě“ používal Bolzano pojmu „věta o sobě“. Ve větě „Člověk je smrtelný“ je vysloven individuální soud, jehož obsah je však na mém myšlení nezávislý. Vedle „věty o sobě“, která je pravdivá, protože říká něco tak, jak tomu skutečně je (Bolzano ji nazývá „pravda o sobě“), mohou být však také „věty o sobě“ nepravdivé. Na „pravdě o sobě“ nemůže podle Bolzana nic změnit ani Bůh, vždyť takovou pravdou je, že Bůh existuje.

            Proti německému idealismu se stavěli i představitelé tzv. psychologismu ve filozofii. Patřil k nim Friedrich Herbart (1776 – 1841), psycholog a pedagog, který za cíl filozofie pokládal takové zpracování pojmů, jež by vedlo ke vzniku jednotného, bezrozporného pojmu skutečnosti. Tvrdil, že „zákonitost duševního života je naprosto shodná se zákonitostí hvězdné oblohy“. K výkladu duševních pochodů stačí statika a mechanika představ a jejich spojování.

            Jakob Friedrich Fries byl přesvědčen, že Kantovy apriorní formy poznání nelze hledat transcendentální metodou, nýbrž psychologickým bádáním. Tyto formy v našem vědomí pak najdeme vnitřní zkušeností.

            Využít nových poznatků přírodovědy a spojit je s metafyzikou (tzv. induktivní metafyzika) se pokusil Gustav Theodor Fechner (1801 – 1887). Dospíval k metafyzice rozšiřováním a zobecňováním poznatků poskytnutých přírodními vědami. Výsledkem byla myšlenka „univerzálního oduševnění“ (i Země je oduševnělá bytost) a tzv. psychologický paralelismus, kdy psychické a fyzické bytí existují paralelně, nejsou totožné, vykazují však určitou trvalou souběžnost – každému procesu psychickému odpovídá nějaký proces v oblasti fyzické.

            Hermann Lotze (1817 – 1881) dospěl k obecné souvislosti všech věcí. Usiloval zejména o smíření esteticko-náboženského názoru na svět s potřebou vědy.

            „Filozofií nevědomí“ lze nazvat metafyzický systém Eduarda von Hartmanna (1842 – 1906). V psychologii (tzv. hlubinné) byla tato problematika zpracována S. Freudem a jeho následníky. Pro Hartmanna (sám hovoří o syntéze Hegela a Schopenhauera, v níž převažuje Schopenhauer) je „absolutně nevědomé“ identickou třetí skutečností za hmotou a vědomím. Je sjednocujícím základem světa.

Pozitivismus – odmítnutí metafyziky

I když prvky pozitivistického myšlení můžeme najít už u Davida Huma, vlastním zakladatelem tohoto filozofického směru se stal Francouz August Comte (1798 – 1857). Pozitivizmus byl reakcí na průmyslovou revoluci a následnou bezvýhradnou víru ve vědu. Znamenal zásadní změnu karteziánského pojetí filozofie, neboť odmítl každou metafyziku, každou představu jsoucna nezávislého na vnímání, i všechny apriorní formy myšlení a neověřitelné příčiny. Filozofie oproštěná od exaktní vědy ztrácí podle Comta své oprávnění, celá filozofická tradice je jeho novou gnoseologií (scientismem) odmítána. Jsoucí je pouze to, co je pozitivní, tedy to, co je dáno smyslovými počitky. Pozitivní (na rozdíl od negativního) je to, co je dáno, co je přítomné, užitečné a smysluplné, co lze definovat, a tedy mít za jisté. Tyto myšlenky jsou obsaženy v Comtově Kursu pozitivní filozofie. Lidské poznání i lidská kultura procházejí třemi stadii:

– teologickým (bájeslovným, fiktivním), v němž člověk vysvětluje přírodu nadpřirozeným způsobem (od animismu přes polyteismus až k monoteismu);

– metafyzickým, v němž jsou nadpřirozené principy nahrazovány abstraktními, logickými konstrukcemi (toto stadium je předstupněm filozofie);

– pozitivním (reálným), které vylučuje všechno metafyzické, odhaluje planost předchozích způsobů filozofického uvažování a zavádí strohý popis faktů, jež lze uspořádat podle následnosti a podobnosti, a to dvojím způsobem:

a)      empiricky (pomocí experimentálního pozorování);

b)      logicky (opatrným a důsledně kontrolovaným vyvozováním souvislostí).

Pokrok od prvního ke třetímu stadiu je patrný v narůstající matematizaci – matematika je nejjistější a nejobecnější věda.

            Comte jako první rozšířil zásady pozitivní vědy na oblast jevů společenských, a je proto pokládán za zakladatele sociologie. V souladu se svým pojetím vědy ji nazýval „sociální fyzikou“. Mezi vědami je vědou nejkomplikovanější a nejdůležitější a matematizace se uplatní i v ní.

            Vzhledem k tradici empirismu v Anglii našel Comtův pozitivizmus ohlas právě v této zemi (důvody pro to byly i společensko-ekonomické). Pro Comtovy myšlenky zde připravil půdu Jeremy Bentham (1748 – 1832) svou filozofií užitečnosti, sociálně založeným utilitarismem. Benthamovou zásadou bylo „bojovat proti zlu a napomáhat obecnému blahu“. Podle něho je obecně platným a všemi uznávaným cílem lidského jednání zajistit „co nejvíce štěstí pro co nejvíce lidí“. Jednotlivec může nejlépe dosáhnout svého štěstí tehdy, zohlední-li ve svém usilování obecný cíl. 

            John  Stuart Mill (1806 – 1873) spojil Benthamovy a Comtovy myšlenky s anglickým empirismem. Za základ filozofie pokládal psychologii, zkoumající fakta vědomí, logika pak odliší nahodilá spojení představ od zákonitých. Z hlediska gnoseologického je podle něho jediným zdrojem poznání zkušenost, a proto jedinou metodou poznání může být indukce.

            Vědy rozdělil Mill na přírodní a duchovní, přičemž historii řadí k vědám přírodním a věří v možnost její exaktnosti.

            V oblasti etiky se Mill snaží dát do souladu usilování jedince a společnosti. Psychologickým východiskem je snaha člověka dosáhnout slasti. Proto předměty, které mu to umožňují, mají pro něho hodnotu, byť primárně netouží po předmětu, ale po slasti. Jelikož však některé předměty působí slast opakovaně, na základě asociace se nám hodnota jeví jako vlastnost předmětu. Hodnotové (a tedy i mravní) soudy nemají obecně platné měřítko, vyvíjejí se ze zkušenosti.

            Podle Herberta Spencera (1820-1903) je úkolem filozofie vyčerpávajícím způsobem sjednotit rozmanitost jevů, do nám daných jevů vnést řád. K tomu je zapotřebí nalézt jednotný princip. Takovým dynamickým principem skutečnosti je zákon vývoje. V přírodovědě přišel Charles Darwin s evoluční teorií, vycházející z faktu variability živých bytostí, dědičnosti a nadprodukce potomstva. V nastalém boji o život přežívají jedinci lépe přizpůsobení a ti předávají své vlastnosti potomkům. Z dlouhodobého hlediska vede tento proces výběru ke vzniku druhů, rodů, čeledí atd. Vyšší formy živých bytostí vznikly z nižších, což se týká i člověka.

            „Vývoj je integrace hmoty provázená vynaložením pohybu; během tohoto procesu přechází hmota z neurčité, nesouvislé stejnorodosti do určité, souvislé nestejnorodosti a tatáž proměna se zároveň děje s vynakládaným pohybem,“ napsal Spencer. Proces integrace je provázen procesem opačným, směřujícím k obecné rovnováze všech složek. Tím je vyvolán nový evoluční cyklus, neboť stejnorodost je charakterizována nestálostí.

            Evoluční princip působí podle Spencera i ve společnosti (sociální darwinismus). Než však přistoupil k systematické sociologické práci, shromáždil rozsáhlý faktografický materiál, týkající se pestrého souboru sociálních jevů (náboženství, státní formy apod.). Maje na zřeteli individuální svobodu, hledal rovnováhu mezi ní a nutnou plánovitou organizací společnosti. Východisko viděl v dobrovolném družstevním sdružování.

            Ve svých etických úvahách dokazoval, že mravní pojmy jsou proměnlivé v závislosti na době a prostředí. Individuální svoboda, omezená jen stejným právem všech ostatních členů společnosti, je mu nade vše, je nevyšší podmínkou štěstí všech.

Bytí jako hranice myšlení

„Bytí je hranice myšlení.“ Tuto větu pronesl německý filozof Ludwig Feuerbach (1804-1872), velký kritik Hegelova učení. Byl jedním z prvních, kteří chápali člověka jako samostatný filozofický problém. Použil myšlenky „psychologické projekce“, když tvrdil,že Bůh je lidská projekce („Čím chce člověk být, tím činí svého Boha.“). Jako existující nemůže člověk prokázat to, co je myšleno, nýbrž to, co je objektem smyslů, počitků, vášně či lásky. „Člověk je mírou všech věcí.“ Feuerbach tedy odmítá Hegelovo „čisté“ myšlení jako myšlení „jiného“. „Čisté“ myšlení myslí jen sebe sama. Subjektem myšlení může být jen člověk jako smyslová bytost.

            Feuerbachova kritika náboženství vychází z pozice humanismu. Bohem je ve skutečnosti člověk, náboženství je založeno na závislosti, která vyplývá z pocitu bezmocnosti. Uchvácen evolucí a vědou Feuerbach věřil, že sociální pokrok učiní náboženství zbytečným.

            Feuerbachův materialismus nalezl nejvýznamnějšího pokračovatele v Karlu Marxovi (1818 – 1883). Do dějin filozofie zasáhl nejvíce snahou realizovat svůj výrok, že „filozofové svět pouze vykládali, jde však o to ho změnit“. Jeho učení má tedy praktický, politický cíl. Kromě toho však je K.  Marx spolu se Sigmundem Freudem a Friedrichem Nietzschem  „filozofem podezřívavosti“, protože nevěří automaticky tomu, jak o sobě lidé sami mluví. Za jejich popisem se totiž vždy něco skrývá, ať už záměrně, nebo podvědomě“. Marx radikálně převrátil novověké myšlení, když novověký obraz člověka považoval za převrácený (vzniklý v temné komoře). Prvky tohoto obrazu – vědomí, rozum, subjekt neplodí sebe sama a neurčují vnější skutečnost, nýbrž jsou to „nutné sublimáty materiálního života“. Vědomí a bytí není totožné, je mezi nimi rozpor. Novověká filozofie nepoznává, že vědomí je utvářeno vnějšími činiteli, které nemají „racionální“ povahu. Skutečnost, ve které člověk žije, je jiná, než si ji ve svém vědomí představuje novověký a osvícenský myslitel, neřídí se naším rozumem a dokáže rozbít i ty nejkrásnější ideje. Lidské představy, ideje a hodnoty jsou podle Marxe křehké, neboť jsou prvkem skutečnosti, která se zpravidla neřídí naším rozumem. Marxův materialismus odkrývá ohromující sílu skutečnosti, která tříští náš duchovní a morální svět.

            Některé myšlenky převzal Marx od Hegela: Historie je proces, má smysl a cíl, změny vedou k pokroku, svět se vyvíjí k lepšímu. Metafyziku však nahradil ekonomií, národy třídami, dějiny ducha dějinami třídních bojů. Jeho „historický materialismus“ spočíval v přesvědčení, že o způsobu lidského myšlení v zásadě rozhodují vztahy mezi výrobci ve výrobě a společnosti. Pro vývoj jsou rozhodující materiální změny. Duchovní podmínky jsou vytvářeny materiálními změnami, změnami výrobních vztahů. „Historický materialismus“ tvrdí, že dějiny jsou dějinami třídních bojů a vývoj vede nutně ke vzniku beztřídní společnosti. Náboženství prohlásil Marx za „opium lidstva“. Materiální, ekonomické a sociální vztahy pokládal za „základnu“. Způsob myšlení, náboženství, morálku, umění, vědu, filozofii, právo a politický systém pak za „nadstavbu“. Ve společenské „základně“ rozlišil tři stupně: a) výrobní podmínky (přírodní zdroje a poměry); b) výrobní síly (pracovní síly, nářadí, nástroje, stroje); c) výrobní vztahy (organizace práce, dělba práce, vlastnické vztahy) – je pro ně rozhodující, kdo vlastní výrobní prostředky. Tyto tři stupně tvoří „výrobní způsob“.

            Ve všech fázích tzv. třídní společnosti existovaly podle Marxe rozpory mezi dvěma základními třídami – vykořisťovateli a vykořisťovanými (otrokáři a otroky, feudály a poddanými, kapitalisty a dělníky). Protože vládnoucí třída se své moci nechce vzdát dobrovolně, je nutná revoluce. Marxe přirozeně zajímal především přechod od kapitalistické společnosti k beztřídní, komunistické společnosti. Proto se ve svém Kapitálu detailně zabýval kapitalistickým výrobním způsobem. Vyšel od pojmu práce. V souladu s Hegelem ji chápal jako atribut lidství, jako „akt sebevytváření“. Přetvářením přírody přetváří člověk také sám sebe, prací formuje své vědomí a naopak. V kapitalismu však člověk pracuje pro jiné. Práce je něčím, co mu nepatří, je mu „odcizena“. Být cizí smyslu své vlastní práce znamená následně být cizí i sám sobě, ztrácet svou lidskou totožnost, existenci. V kapitalismu tedy předává dělník nedobrovolně část hodnoty své práce, a tedy i své lidské důstojnosti a existence kapitalistovi. Ve vztahu odcizení práce dochází i ke vzájemnému odcizení mezi lidmi, mezilidské vztahy jsou „zvěcňovány“, posuzovány měřítkem využitelnosti. Předmětem směny se stává vše, i láska, vědění, mravní hodnoty atd.

            Odcizení je tedy způsobeno soukromým vlastnictvím výrobních prostředků a vyplývá z procesu dělby práce. Soukromé vlastnictví je příčinou toho, že užitná hodnota (prostředky nutné k uspokojování potřeb) se mění ve směnnou hodnotu, výrobek se stává zbožím. Všechny výrobky pak lze směňovat za peníze, které fungují jako prostředník směny. V pokročilém kapitalismu se však směnná hodnota stává principem řídícím všechnu výrobu. Všechno se stává kvantitativně měřitelným a srovnatelným. Zbožím se stává i lidská pracovní síla, společenské vztahy jsou zakryty vztahy zbožními. Dělník dostane mzdu za odpracované hodiny, peníze za výrobek si ponechá kapitalista, který má proto zájem na nízké mzdě a vysoké ceně. Marxova pracovní teorie hodnoty (dělník směňuje svou práci za peníze, které sotva stačí na přežití), teorie nadhodnoty (kapitalista prodává výrobky se ziskem, dostane víc, než sám zaplatil) a již zmíněný fakt koncentrace „nahromaděné práce“ – kapitálu jsou pro Marxe důkazem okrádání dělníka.

            Marxův druh Bedřich Engels (1820-1895) mechanicky rozšířil Marxovu na historii aplikovanou triádu na veškerou realitu. Položil tak základy „dialektického materialismu“. V podstatě šlo o materialisticky vyložené schéma Hegelovy triády. Celá skutečnost se tak jevila průhlednou, poznatelnou, ovladatelnou, plánovatelnou a manipulovatelnou. Tento historický optimismus se stal východiskem pro schematické a skutečnosti odporující vývody V. I. Lenina, který vypracoval (a realizoval) taktiku proletářské revoluce („diktatura proletariátu“).

            Ve 20. století na Marxe kriticky navazovala tzv. frankfurtská škola (např. T. W. Adorno, H. Marcuse a volně spjatý E. Fromm). Respekt mělo jeho učení i u významného existencialisty J. P. Sartra.

Svět jako vůle a představa

      Název kapitoly je současně titulem stěžejního díla gdaňského rodáka Arthura Schopenhauera (1788-1860). Schopenhauer se zaměřil na Kantem poodhalený vztah podstaty a jevu. Pokusil se najít princip, jímž se svět i naše zkušenost dějí, tento princip měl být však zbaven aprioristických předpokladů, se kterými pracoval Kant. Vytvořil zvláštní voluntaristickou a ve své podstatě ateistickou metafyziku, v níž se vedle Kanta ozývá i Platón či stará indická filozofie. V rozporu s dosavadní metafyzikou, zejména Hegelovou není podle Schopenhauera základem všeho jsoucna nadosobní rozum, nýbrž slepá vůle, tj. puzení, chtíč. Tato prapůvodní vůle se objektivizuje dvojím způsobem: první, adekvátní objektivací jsou věčné platónské ideje, druhou, neadekvátní objektivaci představuje smyslová příroda s člověkem jako vrcholem. Lidský život ve strachu a boji je metafyzicky zakotven v bezuzdné pravůli.

Východiskem se tedy Schopenhauerovi stala existence podvědomého jednání člověka. To, co považujeme za objekty, mohou být jen představy o něčem, co probíhá v podvědomí, může to být jen formálně uchopený projev nezachytitelného principu všeho dění. Podstata člověka nespočívá v myšlení, vědomí, rozumu. Pod naším vědomým myšlením je temná hlubina. Principem všeho dění je temný pud, fungující téměř fyziologicky, neukojitelně trýznivý. Tento pud vystupuje ze sebe a zvěčňuje se ve „vůli“. Intelekt je pouze služebníkem vůle. Vůle je však vůlí jen tehdy, není-li uspokojena, vůle musí stále něco chtít. Člověk není přitahován něčím, co je před ním, nýbrž ho „zezadu“ žene podvědomá vůle k životu. Tato vůle je neproměnným základem všech našich představ. Vůli je podřízena naše paměť, charakter i tělesné funkce (vědomé podléhají únavě a potřebují spánek – část smrti, ostatní, např. srdeční činnost a dýchání, neumdlévají). Organický i neorganický svět jsou objektivací vůle. U živých tvorů je nejsilnějším projevem vůle rozmnožovací pud. Láska je iluze, jíž se příroda stará o zachování rodu, jednotlivec je pouze nástrojem druhu, každý jev v prostoru a čase je zpředmětněním neprostorové, bezčasé a bezdůvodné vůle. Dějiny jsou ovládány „světovou vůlí“, pohybují se v kruhu, pokrok neexistuje.

            Člověk může podle Schopenhauera sice zmírnit a do určité míry zvládnout svou trýzeň, ale trvalý klid nenajde. Každá uspokojená žádost vyvolá novou. Neštěstím pro lidi je nouze, ti, kteří ji nemají, však propadají nudě. Údělem člověka je rovněž osamění. Život je neustálý zápas, válka a ničení.

            Východiskem z tohoto kruhu, nebereme-li v úvahu blahodárné šílenství, není poznání (nejvíce trpí génius), není jím ani sebevražda (zahlazuje pouze individuální vůli, nikoli vůli samu). Druhá cesta znamená askezi, pohroužení se do umění a filozofie, pohroužení se do světa idejí (viz buddhismus).

            Schopenhauerova filozofie zpochybnila předpoklad, na němž bylo od renesance založeno evropské myšlení, předpoklad harmonie světa jako celku. Dějinný optimismus (osvícenský) je vystřídán pesimismem. „Duch“ spějící k cíli je vystřídán absolutnem „slepé vůle“. Základ světa je iracionální, svět není ani logický, ani nelogický, ale alogický. Rozum je jen nástrojem nelogické vůle.

            Z názoru, že evropská civilizace se obrátila proti křesťanství (aniž by byla schopna si to přiznat) vycházel ve svých filozofických úvahách Friedrich Nietzsche (1844-1900). Vytkl si za cíl rozbít tradiční metafyzické systémy hodnot. Idealistické systémy podle něho znehodnocují vše, co souvisí s lidskou tělesností, smyslovostí, jsou „nepochopením těla“ a tělem pohrdají. Sokratovsko-platónské metafyzické myšlení, všechny idealistické teorie, osvícenské pojetí rozumu (Kant) usilují o univerzálnost a symboličnost, jejich cílem je teoretický člověk zbavený těla a smyslů. Nietzscheho filozofie je rozbíječská. Vyznačuje se antidemokratismem, antisocialismem, antikřesťanstvím, antiintelektualismem, antipesimismem i antifeminismem.

            Pro Nietzscheho se Schopenhauerova „vůle“ stává pozitivní silou. Při „přehodnocení hodnot“ je mu vodítkem tělo, klasická metafyzická témata jsou nahrazena „nejbližšími věcmi“ (výživa, klima, volba usídlení, vliv krajiny na organizmus apod.). „Vůli“ však nechápe jako princip živočišný, nýbrž ontologický. „Vůle“ je energie, která se potřebuje osvojit tím, že překonává sama sebe. Bytostnou snahou „vůle“ je cosi uchvacovat, „vůle“ je „vůlí“ k moci, je útočná, dobyvačná, žádá, aby jí bylo vše dovoleno, měřítka hodnot si vytváří sama. Evropská kulturní tradice, opírající se především o křesťanství, však vytvořila strukturu hodnot, jež je s povahou „vůle“ v rozporu. Křesťanská pokora je pro Nietzscheho slabošstvím a otroctvím. Představa Boha není slučitelná s poznatky moderní vědy. To však má pro člověka nedozírné následky: musí se spolehnout sám na sebe, sám utvářet svůj život, být zdrojem i cílem vyšších hodnot, bez nichž nemůže žít. Nietzsche sám vystupoval jako nový Zarathustra (starověký perský prorok a učitel morálky). Výsledkem „přehodnocení hodnot“ má být panská morálka, v níž zmocňování se síly bude nejvyšším zákonem, postaveným mimo dobro a zlo. Člověk by se měl zříci všech zaběhnutých zvyků, pasivity, všeho, co ho brzdí, měl by se stát „nadčlověkem“ (snad to bylo právě vědomí této odpovědnosti, které přivodilo či prohloubilo v závěru života filozofovu duševní chorobu). „Nadčlověk“ je ten, kdo si uvědomuje bídu člověka a vytvářením vlastních hodnot a vlastním životním směřováním přemáhá svou slabost a nenávidí slabost druhých. Je novým Dionýsem svou tvořivostí, dynamičností, nezkrotností, disponuje sebevědomím, silou a ukázněností. Z uvedených důvodů byl Nietzsche velkým odpůrcem Marxova kolektivismu.

            Nietzsche tedy ve shodě s existencialisty (jak dále zjistíme) tvrdil, že člověk hodnoty vytváří, nikoli objevuje. Ve svých důsledcích se však „vůle k moci“ uplatňuje ve stálém návratu téhož, jako touha po podržení toho, čeho se už jednou zmocnila.

Neexistence světa ve filozofii Ladislava Klímy

            Se Schopenhauerem a Nietzschem bývá dáván do souvislosti i český filozof a prozaik Ladislav Klíma (1878-1928). S Nietzschem ho spojuje i esejisticko-básnicko-aforistický styl, jímž předkládá své myšlenky.

            Pro Klímu je příznačný solipsismus (viz Berkeley), což dosvědčují i následující výroky: „Zdá se nám, že se nám zdá, že něco jest – jediné, o čem víme, že existuje, jsou naše duševní stavy.“ „Svět je absolutní hříčkou své (rovná se Mé) absolutní Vůle.“ „Má hříčka je toto vše. Svět je to, co v každý okamžik já z něho míti chci…“

            Spolu s Nietzschem navázal Klíma na Hérakleitovu myšlenku hry (vychází z představy boha Dia jako dítěte hrajícího si se světem): hrající si bůh – vládce je však nahrazen hrajícím si a přetvářejícím člověkem – vládcem. Pravda, lež, dobro, zlo jsou podřízeny vyššímu principu myšlení, skutečnost není podřízena logice, protože myšlení je hrou. Klíma dospívá ke krajnímu antropologismu, k myšlence absolutního člověka: já = Já = Bůh = Volnost. Přetváří tak Nietzschovu filozofii, neboť nerespektuje klasickou metafyziku objektivního světa.

            Styčné body má Klímova filozofie i s existencialismem. J. P. Sartra (viz dále). Dokladem toho je Sartrovo tvrzení, že „lidská skutečnost je čiré úsilí stát se bohem“. Na rozdíl od Sartra, jehož egodeismus je východiskem z nouze lidské existence, jde Klímovi o svobodnou hru na troskách směšného světa.

Obohacení filozofie o rozměr existence

            Latinské existere znamená v češtině postavit se mimo, postavit se proti. Filozofie existence se zabývá otázkami lidské existence, nikoli existence věcí, rostlin či zvířat. Táže se na příčiny lidské existence, smysl života, zabývá se pocity samoty, odlišnosti od druhých, nepochopení, odcizení, úzkosti apod. Shrnujícími, klíčovými pojmy jsou: svoboda, individualita, zodpovědnost, volba, vina, odcizení, zoufalství, smrt.

Dánský myslitel Sören Kierkegaard (1813 – 1855) byl iniciátorem vzpoury na půdě filozofie. Tato vzpoura byla zaměřena proti racionalitě a systematičnosti osvícenství, v němž pro existenciální problémy nebylo dostatek místa, dále proti romantickému panteismu a Hegelově historicismu, které zbavovaly jedince odpovědnosti za svůj život.

            Z hlediska vztahu myšlení a bytí je podle Kierkegaarda existence stav „mezi“, to, co je uprostřed. Descartův výrok „myslím, tedy jsem“ je obrácen: „musím existovat, abych mohl myslet, a musím moci myslet, abych existoval.“ „Já jsem“ je tedy předpokladem myšlení.

            Kierkegaardova „filozofická vzpoura“ měla své existenciální kořeny. Většina z jeho sedmi sourozenců zemřela, otcova přísná výchova byla nábožensky pochmurná a sugerovala pocit viny. Kierkegaard zrušil dokonce zasnoubení s milovanou dívkou, protože se pro manželství cítil být příliš hříšný (postupně se stával společenským vyděděncem, tvrdě kritizujícím celou lidskou civilizaci). A právě vztah ke křesťanství byl pro jeho filozofické úvahy zásadní. Křesťanství vnímal jako pro sebe určující, ale stojící proti rozumu. Musel dospět k rozhodující volbě. Z tohoto úhlu pohledu se mu přirozeně všechny objektivní pravdy jevily jako nepodstatné. Dospěl k přesvědčení, že je třeba hledat takové pravdy, které jsou nezbytné pro život jedince. Hegelovský typ profesora charakterizoval těmito slovy: „Zatímco spekulující úctyhodný pan Profesor vysvětluje bytí, v roztržitosti zapomene, jak se sám jmenuje, že je člověk, prostě člověk, ne nějaké fantastické 3/8 z nekonečna.“

            U člověka tedy Kierkegaarda nezajímá nějaký obecný popis lidské přirozenosti. Za podstatnou pokládá existenci jednotlivce. Vztah ke své vlastní existenci dává člověk najevo, když jedná, zvláště když činí důležitou volbu. Skutečně důležité jsou podle něho jen „osobní“ pravdy. Kierkegaard rozlišuje mezi otázkou existence Boha jako problémem filozofickým a problémem osobním. Říká, že před takovou otázkou stojí člověk sám a může ji řešit jen vírou. Věci, které nahlížíme rozumem, jsou nepodstatné. Spolehnutí se na důkazy či rozumové argumenty ve prospěch boží existence znamenají vlastně ztrátu opravdovosti víry. Není důležité, zda je křesťanství pravdivé, důležité je, zda je pravdivé pro mne (věřím, protože je to absurdní).

            Existence člověka je jednotou myšlení, chtění, cítění a, jak už řečeno, především jednání. Existovat znamená neustále tvořit sebe sama ve vlastním bytí, neustále se vztahovat k sobě, světu, Bohu. „Člověk je syntéza nekonečnosti a konečnosti, časného a věčného, svobody a nutnosti, stručně řečeno syntéza. Syntéza je vztah mezi dvojím.“ Být sám sebou tedy znamená vztahovat se v tomto vztahu k sobě samému.

            Podle Kierkegaarda nemá bez vztahu k Bohu existence žádný smysl, „já“ má svým základem Boha. Podle vztahu k vlastní osobě, bližnímu i Bohu rozlišujeme tři různé životní postoje – „stadia existence“. První z nich – „stadium estetické“ – je existencí čistě smyslovou. Člověk – estét se snaží dosáhnout co je nudné, nezábavné. Takový člověk se rozplývá ve světě, aniž by uskutečňoval sebe sama; je pasivní, určený tím, čím ho obdarovala příroda, usiluje jen o uspokojování vlastních potřeb. Většina lidí se nedostane za hranici tohoto stadia.

            Druhým stadiem sebepoznání a sebeuskutečňování je „stadium etické“. Žití ve stadiu estetickém totiž brzy vyvolá stav úzkosti. Kierkegaard považuje úzkost za jev pozitivní, je výrazem toho, že člověk je v „existenciální situaci“, kdy se musí rozhodnout: buď – anebo. Toto rozhodnutí musí udělat sám. Žít v „etickém stadiu“ znamená nedělat mravní kompromisy. Není podstatné, zda to, co si člověk myslí, je správné či ne, podstatné je, pro jaké chování se rozhodne.

            Na předchozí stadium navazuje „stadium náboženské“. V „etickém stadiu“ člověk naráží na konečnost, omezenost svého „já“. To může vést až k pocitu únavy a k návratu do prvního stadia. Lze však také udělat další volbu – zvolit víru místo estetického požitku a rozumového příkazu. Toto stadium vzniká z dialektiky konečného a nekonečného, „náboženská existence“ leží za hranicí existence lidské. Víra člověku otevírá rozměr věčnosti. Tento krok je podle Kierkegaarda velmi odvážný, může být „strašné padnout do rukou živého Boha“, tento krok vyžaduje sebepopření před Bohem a vytvoření místa, „aby na ně mohl přijít Bůh“. Cesta k sobě i k Bohu vyžaduje odhodlání: „Neboť jestliže jsem se odhodlal nesprávně, budiž, život mi pomůže trestem. Pokud jsem se však vůbec ničeho neodvážil, kdo mi pomůže potom? A jestliže nadto, ačkoli jsem se v nejvyšším smyslu ničeho neodváži (a odvážit se v nejbližším smyslu znamená právě upozornit se na sebe sama), přesto zbaběle získávám všechny pozemské výhody – pak přesto sebe sama ztrácím.“

            Kierkegaardova filozofie existence je tedy zaměřena na subjekt. Ten však nemůže být poznán, protože není předmětem poznání, je totiž pojmově určen pouze ve své neurčitosti. Zásadní otázkou je, jak se existenciální myšlení liší od myšlení abstraktního, se kterým operují idealisté, chápající subjekt jako princip. Idealistické „čisté myšlení“ je pouhou konstrukcí  (myslitel nikdy neexistuje jakožto člověk), myšlení samo je paradox, chce najít něco, co samo nemůže myslet. Naráží na svou hranici, člověk ve vědění nikdy nemůže dosáhnout absolutna, může ho, odvahou, dosáhnout pouze ve víře. Pravdivé je jen to, pro co se člověk svobodně rozhoduje. Vůle si takové rozhodnutí žádá. Předpokladem rozhodování je nejistota, pravda je toliko subjektivní, objektivní je naopak nejistota. Matematická pravda je lhostejná, neboť výsledek je nutný a nedává subjektu žádnou svobodu. Z hlediska dějin filozofie nastal podle Kierkegaarda zlom Platónem. Sokratés byl filozof „existující“, Platón a v posloupnosti až Hegel byli filozofy „spekulujícími“. Kierkegaard sám navazuje na Sokrata, svou filozofii staví na křesťanství, neboť to se obrací k jedinci. Na rozdíl od Nietzscheho (a jak uvidíme i Sartra) je přesvědčen, že uskutečňování existence je možné pouze ve vztahu k Bohu.

Filozofie 20. století: mnoho složitých otázek – pluralita odpovědí

            „V žádné knize a v žádném projevu jsem nikdy nenašel nic tak přesvědčivého, aby mě to aspoň na chvíli zbavilo hlubokého pocitu osudovosti, kterému je podřízen tento lidmi zabydlený svět. Jediným lékem pro Číňany i pro nás ostatní je změna smýšlení. Jenže když se dívám na historii posledních dvou tisíc let, myslím, že není důvodu, abychom něco takového čekali, i když lidé začínají létat … Člověk ale nelétá jako orel, spíš jako brouk.“

            Tato slova napsal v roce 1922 anglický spisovatel polského původu Joseph Conrad (1857-1924).

            Již od počátku 20. století se zejména ve střední Evropě ozývaly stále silněji hlasy, že lidstvo nezadržitelně spěje ke zkáze a ani případná válka nic nevyřeší. Ta pak skutečně pouze předvedla, jak dokáže zbytnět moderní stát a s jakou neobyčejnou rychlostí dokáže ničit své nepřátele i manipulovat vlastními občany.

            Prožívání své vlastní situace ve světě se stávalo pro vnímavého člověka stále složitějším a rozporuplnějším. Do společenského života se vkrádala morální anarchie, která vzbuzovala obavy, zároveň však vyvolávala i naději. Kde hledat příčiny tohoto stavu? „Ducha doby“ významně ovlivnil psychoanalytik Sigmund Freud (1856-1939), který, podobně jako Karel Marx, tvrdil, že dokáže proniknout pod povrch lidské zkušenosti ke skryté pravdě vespod. S Marxem Freuda spojovalo i odmítání náboženství a snaha vytvořit ideologické systémy, které ho měly nahradit. Podle Freuda byl základem veškerého lidského chování sex, podle Marxe je člověk určován ekonomickými silami.

            Roku 1905 přišel německý fyzik židovského původu Albert Einstein (1879-1955) s novou teorií vesmíru – speciální teorií relativity (roku 1916 pak s obecnou teorií relativity). Tato teorie spočívá v tom, že za určitých okolností se délky zdánlivě zkracují a hodiny zpomalují. Významným datem pro dějiny 20. století se stal 29. květen 1919, kdy byla při pozorování zatmění slunce tato nová teorie potvrzena. Byla popřena existence absolutního pohybu, Newtonovy představy o světě byly překonány. E (energie) = M (hmotnost) c² (rychlost světla). Jde o přesné matematické vyjádření toho, jak je relativní vědecké měření. Vnímání prostoru a času je závislé na pozorovateli, je popřen absolutní čas. Obecná teorie relativity vychází z předpokladu, že účinky přitažlivosti nejsou vyvolávány fyzikálními silami v normálním smyslu slova, nýbrž jsou spíše důsledkem zakřivení prostoru samého. Tak např. kosmická loď X se od Země vzdaluje rychlostí 100 000 km /sec. Měření rychlosti se shodují na Zemi i v ní. Stejným směrem letí kosmická loď Y, ale rychleji. Na Zemi naměřili rychlost 180 000 km/sec. na lodi Y též. Obě lodi mají stejný směr, proto by měl být rozdíl jejich rychlostí 80 000km/sec. a ta rychlejší by se od té pomalejší měla vzdalovat stejným tempem. Pozorovatelé na obou lodích však změří, že se vzdálenost zvyšuje rychlostí 100 000 km/sec.

            Einsteinova teorie měla, stejně jako všechny vědecké objevy, dvojznačný vliv. Na jedné straně měnila vnímání hmotného světa a formy jeho zvládání, na druhé straně výrazně ovlivnila způsob myšlení lidí (tak tomu bylo i v minulosti s objevy Galileovými, Newtonovými či Darwinovými). Relativita (vztažnost, podmíněnost) byla však omylem a proti Einsteinově vůli zaměňována za relativismus, podle něhož je relativní celé naše poznání.

            Člověku 20. století bylo sděleno, že svět není takový, jakým se zdá. Smyslům se nedá věřit, křesťanstvím vypěstovaná osobní odpovědnost člověka za vlastní činy se stala jen účelově vytvořenou pojistkou ochrany civilizace před lidskou agresivitou, individuální vinu nahradila vina kolektivní.

            Teorie relativity nebyla jedinou revoluční změnou ve fyzice. Ještě o něco dříve (r. 1900) zveřejnil Max Planck (23. 4. 1858 – 4. 10. 1947) kvantovou teorii. Energie elektromagnetického záření se nemění spojitě, ale pouze po určitých dávkách – kvantech. Jejich energie se rovná součinu jisté konstanty (Planckovy konstanty) a frekvence záření. Již r. 1905 A. Einstein uveřejnil výklad fotoelektrického jevu, který se opírá právě o existenci energetických kvant záření. R. 1913 Niels Bohr vypracoval model atomu, který energetická kvanta rovněž předpokládal. R. 1926 dostalo kvantum energie název foton.

Werner Heisenberg (5. 12. 1901 – 1. 2. 1976) r. 1925 objevil, že v oboru makroskopických soustav se předpovědi kvantové a klasické mechaniky liší nepatrně. Jde-li však o soustavy atomových rozměrů, jsou už rozdíly podstatné. Správné jsou předpovědi kvantové mechaniky. V roce 1927 pak zformuloval „princip neurčitosti“: Ani za ideálních okolností nelze získat přesné znalosti o soustavě, která je zkoumána, její budoucí chování nelze zcela předvídat. Ani sebelepší zdokonalení měřícího přístroje nedokáže tuto potíž překonat. Fyzika neumí poskytnout víc než jen statistické předpovědi.

Novinek bylo daleko více. Objevila se vlnová mechanika a jaderná fyzika. Atomy přestaly být dále nedělitelnými, jejich struktura začala být popisována nenázorně matematicky, hmota začala být chápána jako projev energie. Mikrofyzika musela začít počítat s tím, že každé pozorování ovlivňuje průběh dění, že mikrofyzikální procesy nelze plně objektivizovat. Problematizována byla i kauzalita přírodních jevů atd.

            Revoluci ve fyzice předcházel ve 2. polovině 19. století rozvoj matematiky. Eukleidovská geometrie, vycházející z toho, že v prostoru jsou tři rozměry na sebe kolmé, se stala jen jednou z řady různých geometrií (Lobačevskij, Bolayi, Gauss, Riemann).

            Postupně byla i Freudova hlubinná psychologie zbavována jednostrannosti a absolutnosti, byla dále rozvíjena (např. Carl Gustav Jung) a prakticky s úspěchem aplikována.

            Všechny vědecké objevy nelze uvést. Z hlediska filozofie však stojí ještě za zmínku jazykověda. Ferdinand de Saussure přišel s tzv. strukturální linguistikou, která poskytla mnoho námětů pro filozofické úvahy a jazyk se stal, zejména ve 2. polovině 20. století, jedním z hlavních filozofických témat. Klíčový význam měla myšlenka Ludwiga Wittgensteina, že svět je to, co umíme říci (Filozofická zkoumání). Řeč sama však připomíná staré město z křivolakými uličkami, kde se často setkáváme s tím, co říci neumíme. To nám někdy nevadí a rádi mlčíme, jindy nás to vyděsí a chybějící slova začneme hledat. Wittgensteinovým „cílem ve filozofii“ bylo „ukázat mouše narážející na sklo cestu ven“. Filozofujeme, když hledáme cestu ven z vlastního světa. „Práce filozofa spočívá v tom, že se za určitým účelem vzpomínky snášejí dohromady.“ Kdo hledá, v řeči cestu ven z vlastního světa vždy najde, řeč nikdy není soukromá.

Vznikla dvojí kritika metafyziky: a) hledající skutečnou vědeckost ve smyslu logicko-matematickém; b) zaměřená na časovost a dějinnost (opuštění transcendence – fil. „života“).

Scientismus 20. století

            Scientismus vznikl v 19. století jako reakce na bouřlivě se rozvíjející techniku a exaktní vědy. Odmítl metafyziku a celou filozofickou tradici vrcholící Hegelem. Vracel se k otázkám, jež položil Hume, a snažil se je nově řešit. Zformoval se v nám již známý pozitivismus.

            Ve 20. století dochází k oživení pozitivního myšlení v tzv. novopozitivismu. Převratné  objevy v přírodních vědách vedly na přelomu století k radikálnímu empirismu – tzv. druhému pozitivismu (empiriokriticismu), jehož představitelem byl např. moravský rodák Ernst Mach (1838 – 1916) Novopozitivismus vycházel z těchto principů:

1. Všechny přírodní zákony, vzniklé přesným popisem pozorovaných jevů, jsou ve skutečnosti jen lidskými „vynálezy“, konstrukcemi lidského myšlení, které se chová ekonomicky a hledá popis co nejjednodušší, racionální.
2. Spekulativní povahu mající metafyzika nemůže být nikdy vědou, ani pozitivismus (Comte) však neuspěl ve snaze vypovídat o faktech historických, společenských, psychologických apod. Nová, zásadní role musí připadnout logice (a přirozeně matematice). Logika je vědou o lidských výrocích a jejich „pravdivostní hodnotě“. Přirozený, námi běžně používaný jazyk však k přesnému vědeckému vyjadřování není vhodný, jeho možnosti klesají s abstraktností myšlenkového obsahu. Vzniká tzv. symbolická logika, kterou lze přirovnat k umělému systému znaků a pravidel jejich používání. Jazykový znak chápal Ferdinand de Saussure, zakladatel strukturalismu, jako spojení označujícího (signifikant) s označovaným (signifikát). Podle L. Hjelmsleva je znak složen z figur (nemají vlastní význam), izolovaný znak nemá význam, má pouze význam kontextový, je funkcí mezi obsahem a výrazem, mezi obsahem a výrazem existuje vztah znakové funkce. Saussure nahradil diachronní, historicky zaměřenou jazykovědu jazykovědou popisnou a synchronní. Jazyk byl pro něho systémem znaků, fungujících „jakožto norma všech ostatních projevů lidské řeči“. Rozlišuje dvě oblasti: langue (všeobecná struktura jazyka) a parole (mluva, užití jazyka, aktuální mluvení).

Symbolická logika tedy usiluje o to, aby vědecká filozofie byla založena na analýze vědeckého vyjadřování, na analýze jazyka. Touha najít základnu, na které by se věda mohla univerzálně sjednotit, znamená ve skutečnosti omezení filozofie na logickou analýzu jazyka. Má-li být filozofie vědou, musí se stát analýzou jazyka.

            Za zakladatele novopozitivismu je pokládán Angličan Bertrand Russel (1872-1970). Ve svém základním díle Lidské vědění se zabýval „výstavbou reality“ a své učení nazval „logický atomismus“. Nemůžeme nic spolehlivě vypovědět o podobě existence hmoty a ducha, své počitky – prvky zkušenosti – musíme brát jen jako přítomná neutrální fakta (tzv. neutrální monismus). Ta však můžeme pečlivě analyzovat na „atomární fakta“, jejich sloučením vznikají „atomární výpovědi“ a v ještě vyšším řádu „výpovědi molekulární“, propojené logickými pravidly a vazbami. Atomární fakta jako základ této stavby musí být exaktně popsatelná a sdělitelná, tedy jednoznačná. Russel se je proto snaží vyjádřit znaky symbolické logiky, např. p®q lze číst takto: jestliže p, pak q. Z hlediska symbolické logiky je tato věta nepravdivá jen tehdy, je-li p pravdivé a q nepravdivé. V běžném jazyce však může být věta nesmyslná, i když p i q jsou pravdivá, např.: p – Praha je hlavní město České republiky, q – Kos je pták.

            Svým způsobem myšlení dospěl Russel na poli etiky a náboženství k závěru, že přírodní věda neposkytuje žádný důvod pro víru v Boha. Výraz „Bůh existuje“ nemůže být dokázán ontologickým důkazem, protože neexistuje žádná zjevná skutečnost, ke které se vztahuje. Náboženství je tedy zbytečné a je výrazem nevyspělosti člověka.

            Novopozitivismus jako jednotná filozofická škola vznikl koncem dvacátých let ve Vídni (tzv. Vídeňský kruh). O vznik této školy (jejím programovým spisem bylo Vědecké pojetí světa) se zasloužil zejména Moritz Schlick (1882-1936). Vzešlý filozofický směr je nazýván „logickým pozitivismem“ a jeho úkolem je najít kritérium pravdivosti pronášených výroků, odlišit výroky, které mají smysl, od těch, které smysl nemají, protože jejich pravdivost nelze ověřit. Moritz Schlick tento cíl charakterizuje takto:   

„… abychom našli smysl nějaké věty, musíme ji zavedením postupných definic přetvářet, dokud se v ní nevyskytnou jen taková slova, která už není možno definovat, ale jejichž významy je možné už jen bezprostředně vykázat.“

Z názorů B. Russela původně vycházel vídeňský rodák Ludwig Wittgenstein (1889-1951). Jeho dílo je možno rozložit do dvou období. Pro první je příznačný spis Traktát, jehož obsahem jsou aforisticky formulované věty, číslované desetinnými čísly. Obsah spisu je pro pochopení velmi obtížný a dá se shrnout asi takto: Naše zkušenost sice vychází z vnějšího světa, avšak my jej zaznamenáváme pouze prostřednictvím jazykové výpovědi. Jazyk může existovat za podmínky, že větná forma či struktura je stejná jako struktura, kterou naznačuje podoba věcí ve světě. Vztahy věcí ve světě však nejsou dalším předmětem. Když např. kočka leží na rohoži, máme kočku, rohož a vztah mezi nimi – neexistuje žádný třetí objekt. Podobně ani vztahy mezi větnými členy neznamenají další slova, ale ukazují se ve struktuře věcí, které říkáme. Svět není souhrnem věcí, nýbrž faktů, jejichž logickým obrazem je myšlenka. Myšlenky jsou vyjádřeny výrokovými znaky a ty, z hlediska svého vztahu k zaznamenávané skutečnosti, jsou výroky. Každá část výroku, kterou je charakterizován jeho smysl, je výrazem. Myšlenka je výrok, který má smysl, souhrnem výroků je jazyk. Pravdivost výroku ověřujeme tak, že skutečnost porovnáme s výrokem. Za cíl filozofie pokládá Wittgenstein logické objasňování myšlenek. Jazyk je naší konstrukcí světa, slovem začíná i končí naše pochopení světa. „O čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet.“ „Velké“ pravdy o Bohu či smyslu lidského života, lze jen ukázat, ne říct.

            Ve svém druhém období Wittgenstein předchozí systém zrevidoval, pochopil, že úkolem jazyka není jen reprezentovat svět. Ve Filosofických zkoumáních přichází s pojmem „jazykové hry“. Jazyk chápe jako souhrn činností, odkazů k mimojazykovým skutečnostem a k tomu, co bylo řečeno již dříve. Mluvčí i posluchač rozumějí jazyku díky všem těmto podstatným informacím i užívaným gramatickým pravidlům. Do jazykové hry dále patří i to, zda je něco řečeno vážně či žertem, jako rozkaz, zda jde o vyprávění, popis apod. Jazyk je pro Wittgensteina forma života. Neučíme se ho, hrajeme jím hru, jednáme. Tato forma života nemusí být známa jiným tvorům, proto „kdyby mohl lev mluvit, nerozuměli bychom mu“. Význam výrazu se odhalí tím, jak je ho v jazykové hře užíváno. Filozofii přibývá další, vzhledem k roli jazyka nesmírně obtížný úkol: popisovat fakticky užívané jazyky, nechat všechno, jak je, nevytvářet nové pseudovýznamy, chránit naše myšlení před svody, jež jazyk nastražuje. Ve filozofii nejde o vymýšlení nových pravd („Nepřemýšlej, dívej se!), ale spíše o to být srozumitelný, zkrátka „ukázat mouše, jak vyletí z lahve.“

            Ověřování může být přímé, empirické (podle Kanta a posteriori), či nepřímé, logické, založené na principu bezrozpornosti (a priori). Věty „a priori“ novopozitivisté odmítají. Věta je smysluplná tehdy, je-li nejen gramaticky a logicky správná, ale i verifikovatelná, tzn. na konkrétní zkušenosti ji lze ověřit jako pravdivou či nepravdivou. Metafyziku nelze verifikovat, je tedy smysluprázdná. Rudolf Carnap (1891-1970) dospívá k tzv. protokolárním větám. „Protokoly“ chápe jako empiricky vykazatelné, ověřitelné záznamy, na které je nutno převést úvahy o reálných objektech. Říká o tom toto: „Představujeme si přitom tento postup tak schematicky, jakoby všechny naše prožitky, vjemy, ale také pocity, myšlenky atd. jak ve vědě, tak i v běžném životě, byly nejdříve písemně protokolovány, takže další zpracování vždy navazuje na protokol jako výchozí bod. „Původní“ protokol je právě to, co bychom obdrželi, jestliže bychom od sebe ostře oddělili přijetí protokolu a zpracování protokolárních vět vědeckým postupem, tedy do protokolu by nebyly pojaty žádné věty, které byly získány nepřímo.“

            Např. o výroku „Na stole leží kniha“ je podle Carnapa možno uvažovat pouze spekulativně, nevědecky. Proto musí být protokolárně upraven takto: „X v daném časovém bodě T pozoruje fenomén P na místě L.“ Teprve nyní jsou vytvořeny předpoklady k ověření pravdivosti výroku.

            Carnap přichází dále s tvrzením, že vědecký jazyk by měl být převeden na jazyk fyzikální, kdy základní termíny protokolárních vět musí být fyzikálně zachytitelné, aby byly ověřitelné. Fyzikální vlastnosti těles totiž působí na naše smysly a vědecký postup je založen na pozorování a ukazování.

            Snaha udržet spolehlivost základních východisek zaměřila Carnapovu pozornost na logickou syntax, na výzkum druhů slov a uspořádání, jak následují za sebou. Carnap se snaží založit syntax na pravidlech, jejichž správné či nesprávné užití je kritériem pravdivosti či nepravdivosti vět. Pravdivost tedy není poměřována realitou, nýbrž syntaktickým systémem. Co se takovému ověření vymyká, je bezesmyslné, tedy i všechny výroky klasické metafyziky. Metafyzika může být zálibou, nikoli vědou.

            V poslední fázi svých úvah dospěl Carnap od „logického pozitivizmu“ k „logickému empirismu“. To už byl novopozitivizmus ovlivněn operacionalizmem (P. W. Bridgman), který se opíral o poznatky moderní fyziky (např. teorii relativity) a zpochybnil princip totožnosti, z něhož vycházelo až dosud pojetí jazyka založené na abstraktním myšlení. Realita totiž vykazuje naprostou netotožnost, jazykové pojmy jsou pak jen konvencí stanovená označení pro souhrn operací – tzv. operátory. Carnap musel opustit myšlenku, že by se dala stanovit základní báze pro formální protokolaci jazykových výpovědí. Do hry vstupují mimojazykové problémy (význam, poukaz, konvence, účinnost apod.), vůči „objektovému jazyku“ je nutno se vyjadřovat v „metajazyce“, abychom mohli postihnout vztahy mezi jazykovými výrazy a předměty, jichž se týkají a jimž dávají význam. Východiskem dalších úvah se mu stává nauka o znacích, sémiotika, která se dělí na sémantiku (zkoumá význam, tj. vztahy mezi znaky a označovanými předměty, jevy a událostmi), syntax (zkoumá vztahy existující mezi znaky navzájem) a pragmatiku (zkoumá vztahy mezi znaky a jejich uživateli). Tři dimenze znaku výstižně charakterizoval Polák Josef Maria Bochenski: „Hlavní myšlenku sémiotiky, která je současně základem jejího členění, lze shrnout následujícím způsobem. Řekne-li nějaký člověk něco někomu jinému, pak se slovo, jehož používá, vztahuje ke třem různým předmětům:

a)      V první řadě patří toto slovo do jazyka, což však znamená, že má určité vztahy k jiným slovům tohoto jazyka, např. ve větě stojí mezi jinými slovy (tak třeba slovo „a“) anebo je na počátku věty atd. Tyto vztahy se označují jako syntaktické, jsou to vztahy slov mezi sebou.

b)      Za druhé má to, co tento člověk říká, nějaký význam; jeho slova něco míní, chtějí druhému sdělit cosi určitého. Kromě syntaktického vztahu zde tedy máme vztah další, totiž vztah slova k tomu, co je tímto slovem míněno. Tento vztah nazýváme sémantickým.

c)      A konečně je slovo někým vysloveno a někomu adresováno. Existuje tedy ještě třetí druh vztahů, vztahy mezi slovem a lidmi, kteří jich používají. Tyto vztahy se nazývají pragmatické.“

Shrňme závěrem Carnapovu kritiku metafyziky. Z logické analýzy jazyka podle něho plyne, že věty metafyziky postrádají smysl, často jsou pouhými řadami slov, která ani netvoří větu, jsou to tzv. zdánlivé věty. Ty jsou dvojího druhu:

a)      soubor slov, o nichž se pouze omylem domníváme, že mají význam (Carnap uvádí slovo „princip“, které např. ve spojení „x je principem y“ znamená, že „y pochází z x“, přičemž metafyzika „pocházení“ nechápe empiricky, nevysvětluje však, jak ho vlastně chápe);

b)      soubor slov, která sice význam mají, ale jsou špatně syntakticky propojena (Carnap zde uvádí např. Heideggerovu větu „Nic nicuje“, která podle něho nedbá základních syntaktických požadavků). 

Sloveso „být“ je podle Carnapa v metafyzice dvojznačné: je buď sponou mezi podmětem a přísudkem (subjektem a predikátem), nebo určuje vztah k existenci („Já jsem.“). Metafyzika tento rozdíl opomíjí a se slovesem „být“ nakládá jako s reálným přísudkem (upozorňoval na to už Kant při kritice ontologického důkazu boží existence). Mám-li pojem „něčeho“ (např. 100 korun), pak tvrzením, že toto „něco“ je, k němu nic nepřibývá, nemám nic víc tím, že k tomu přibyla „existence“. Carnap říká, že logika zbavuje sloveso „být“ nebezpečí být predikátem, když formulaci „a existuje“ (kde existence je vázána na subjekt či osobní zájmeno, a je tedy predikátem) nahrazuje formulací „existuje takové a, že…“(existence je vázána na nějaké „já“ a nemůže sama být subjektem). Carnap v této souvislosti rozebírá Descartovu větu „Myslím, tedy jsem“: být je v ní vztaženo právě k subjektu (je predikátem, z věty „Já myslím“ neplyne „Já jsem“, nýbrž „existuje cosi myslícího“. Konečně Carnap tvrdí, že smysl každé věty spočívá v možnosti ověřit její pravdivost. Proto mohou věty vypovídat pouze o fyzikalisticky ověřitelných, emprických skutečnostech.

            Z okruhu vídeňské školy vyšel i jeden z nejvýznamnějších a nejvíce diskutovaných myslitelů 20. století, Karl Raimund Popper (1902-1994), představitel tzv. kritického racionalismu (racionálního kriticismu). Ve své Logice zkoumání se zabývá otázkou vědecké indukce. Indukce, odvozování zákonitostí od jedinečných případů k obecným závěrům, má smysl jen tehdy, je-li řízena vědeckým záměrem – hypotézou. Na rozdíl od Carnapovy verifikace používá Popper falzifikaci (vyvrácení). Hypotézy se nedokazují verifikací, lze je vyvrátit falzifikací, tím, že se vykáže pozorování protikladné důsledkům, jež vyplývají z hypotézy. Tvrzení „Sklo není vodičem elektřiny“ můžeme převést na větu „Neexistuje žádný kus skla, který by byl elektricky vodivý“. Falzifikovat tuto větu znamená nalézt takový kus skla, který by vodivý byl. Pokud se to opakovaně nedaří, je hypotéza dobře potvrzena. Falzifikace je proces opačný verifikaci. Ve vědě dává Popper přednost takové teorii, která má vyšší stupeň falzifikovatelnosti. Hypotéza je potvrzenější, čím větší je počet potenciálních falzifikátorů. Vzato pozitivně, znamená to hledat příslušnou alternativu.

            Podle Poppera je poznání falzifikovatelné, dočasné a relativní, vše, co se tváří jako absolutní pravda, je lživé a nebezpečné. Popper byl ostrým kritikem nehybných ideologií, zejména marxizmu. Prosazoval tzv. otevřenou společnost (Otevřená společnost a její nepřátelé) s dostatečným systémem kontroly a možností demokratické nápravy chyb.

Popper též nezatracoval metafyziku, zaujala ho totiž svébytnost duchovních výtvorů (mýtů, vědeckých teorií), které předcházejí a přesahují lidskou zkušenost.