Listy

J. Literatura konce století

1. Zvláštní povaha období na přelomu 19. a 20. století / 2. Francouzští prokletí básníci: Charles Baudelaire, Paul Verlaine, Arthur Rimbaud / 3. – 4. Impresionismus a symbolismus: Antonín Sova, Otokar Březina / 5. Expresionismus a dekadence: Gustav Meyrink, Rainer Maria Rilke, Karel Hlaváček / 6. Česká bohéma: Jaroslav Hašek / 7. Anarchismus: Fráňa Šrámek, František Gellner

Pomalu se blíţíme ke konci naší pouti historií velkých literárních směrů. Nemůţeme se tedy vyhnout skutečnosti, ţe ačkoli jsme potkali – přes propast staletí – řadu uznávaných, vpravdě klasických spisovatelů, jejichţ tvorba představuje významnou součást světové kultury, ţebříčky nejčtenějších knih – ať uţ z pohledu historické retrospektivy nebo aktuálního zákaznického zájmu v knihkupectvích – drtivou většinu těchto jmen neobsahují; jako by světová, evropská i jmenovitě česká literatura posledních sta let ţily jiným rytmem, neţ jaký prezentují tradiční učebnice. Do značné míry je to pravda. Podívejme se tedy, kdy, kde a proč k té velké změně došlo.

1. Zvláštní povaha období na přelomu 19. a 20. století

1-A1 Změny krajiny, společnosti i státu; 1-A2 Nové myšlenkové proudy; 1-A3 Umění konce století; 1-B2 František Xaver Šalda: O tzv. nesmrtelnosti díla básnického; 1-D František Xaver Šalda.

1-A1 Změny krajiny, společnosti i státu

19. století bylo z technologického hlediska ovlivněno především průmyslovou revolucí. Jejím hlavním demografickým důsledkem se stal prudký početní růst světového obyvatelstva, které se přibliţně zdvojnásobilo z asi 0,9 miliardy v r. 1800 na asi 1,6 mld. v r. 1900 (dvoumiliardová hranice pak byla překročena kolem r. 1920), přičemţ tahouny tohoto vývoje byly Evropa a Severní Amerika.

Druhá fáze průmyslové revoluce přinesla výrobu elektřiny, vyuţívání spalovacích motorů a výrobu ropných paliv, vyuţívání plynu, betonové stavby, první automobily, vzducholodě, letadla, bezdrátový telegraf aj. Symbolem doby se stala vyhlídková ocelová Eiffelova věţ v Paříţi (1887 – 1889, výška 312 m): tehdy nejvyšší stavba světa, tyčí se nad Paříţí způsobem, který byl předtím vyhrazen jen chrámovým věţím.

Velká města se zbavila své středověké zástavby tím, ţe ji z velké části prostě zbořila bez ohledu na její kulturní, památkovou hodnotu: především byly zlikvidovány prstence hradeb. Urbanisté plánovitě vybudovali nové obytné čtvrti, které umoţnily nebývalou koncentraci obyvatel do měst: velkoměsta přesáhla hranici 1 milionu obyvatel (kolem r. 1900 měl Londýn téměř 7 milionů, Paříţ 2,6 milionu, Vídeň 1,8 milionu, Budapešť 0,9 milionu obyvatel).

Lidé pronikli na dosud nedostupná místa na planetě, včetně pólů severního (1909) a jiţního (1911). Leckde začala neporušená příroda ustupovat ekonomickému rozvoji, takţe se objevila nutnost ochrany velkoplošných přírodně cenných území (r. 1872 vznikl Yellowstonský národní park ve Spojených státech, první svého druhu na světě).

Zásadní změnu zaţívá svět vědy. Rychle vzniká široká škála vědních oborů (často osamostatněním se od filozofie): jako relativně nové obory se objevují např. geologie, genetika, fyziologie, elektrotechnika, psychologie, sociologie, ekonomie, religionistika, pedagogika… Velký rozvoj zaznamenaly medicína, chemie, biologie, astronomie aj., byla napsána základní díla v oborech všech hlavních přírodních i společenských věd. Přichází rozvoj vzdělanosti: vedle tradičních univerzit existuje nyní také řada technických vysokých škol. Vzniká síť škol středních –

vedle gymnasií rovněţ škol odborných. Teprve pomalu však do středního a vysokého školství pronikají ţeny, ať uţ jako učitelky, nebo jako studentky.

Většina světa byla ovládána ve formě kolonií euroamerickými velmocemi, mezi nimiţ měla nejsilnější pozici Velká Británie; patřily sem i Francie, Nizozemí aj., ale na pozici koloniálních mocností pronikaly i nově vzniklé státy Itálie a Německo, a také Rusko a Spojené státy americké (oba posledně jmenované státy připojovaly koloniálně spravovaná území přímo ke svému teritoriu).

V Evropě odezněly národnostně motivované revoluce. Jejich polovičaté výsledky vyuţila podnikatelská vrstva k vybudování silných ekonomických i společenských pozic. Ideály lidského sbratření byly nahrazovány opatrnými ekonomickými kalkulacemi. Koncentrací výrobního i obchodního kapitálu začaly vznikat monopolní firmy s výsadním postavením na trhu: tím, ţe si mohly diktovat nákupní i prodejní ceny, prokazovaly omezenost liberálních představ o neviditelné ruce trhu; navíc začaly ovlivňovat politiku a jejich síla získávala nadnárodní charakter. Většina společenského bohatství se koncentrovala v rukou stále menšího okruhu osob i rodin a sociální rozdíly se prudce prohlubovaly. Zejména ve středních a vyšších vrstvách společnosti se posilovalo patriarchální vidění mezilidských vztahů včetně rodinných a intimních.

Politická moc vybudovala jako svou oporu sloţitý systém státní správy, která pronikla do všech oblastí ţivota. Politické aktivity se jiţ odehrávají na půdorysu velkého počtu politických stran, které ve své existenci pokračují (byť se změněnými názvy) často aţ dodnes.

Na přelomu 19. a 20. století se úsilí občanské společnosti soustřeďuje na boj proti dosavadní demokracii majetného bílého muţe, tedy na boj za všeobecné, rovné a tajné volební právo. Věřilo se, ţe rovnost před volební urnou se stane hlavním předpokladem pro vyřešení všech společenských problémů včetně sociálních, národnostních apod. Boj za všeobecné volební právo má především formu boje za volební právo ţen, které představují polovinu obyvatelstva. Všeobecné volební právo bylo nejprve uzákoněno r. 1893 na Novém Zélandu, krátce poté v Austrálii (kde se ovšem ještě dlouho netýkalo domorodých Austrálců), v r. 1906 – jako v první evropské zemi – ve finské autonomní části Ruska. V Rakousko-Uhersku bylo volební právo rozšířeno na všechny muţe v r. 1907, ale tamější ţeny mohly jít k volbám aţ v nástupnických státech vzniklých po rozpadu habsburské říše r. 1918 (ale např. ve Švýcarsku bylo všeobecné volební právo zavedeno aţ r. 1971).

1-A2 Nové myšlenkové proudy

Prudký a dlouhodobý vzestupný vývoj v mnoha sférách ţivota euroamerické civilizace 2. poloviny 19. století vedl k rozšířenému sdílení představy, ţe celý svět i jeho jednotlivé části se vyvíjejí podle zásady pokroku, tedy tak, ţe se nepřetrţitě proměňují ve stále různorodější, strukturovanější a uţitečnější skutečnost. Snadno tu rozeznáme vliv Charlese Darwina a jeho teorie o přírodním výběru. Tato teorie byla ovšem nyní nově vztaţena na veškeré oblasti přírody i společnosti. Zbývalo odpovědět na otázku, jak pokrok sledovat a podporovat. V souladu s atmosférou doby tu byly pouţity výhradně exaktní metody, které přisuzovaly světu vlastnosti kvalitního stroje. Veškeré změny ve světě byly povaţovány jen za produkt mechanického vztahu mezi příčinou a následkem a byly vyjadřovány především matematicky. Ujalo se přesvědčení, ţe i lidská společnost se mění podle vývojových zákonů, které – stejně jako zákony přírodní – platí

všeobecně a marginalizují (k nevýznamné okrajovosti odsuzují) roli náhody a nevyzpytatelných lidských úvah.

Ţádoucí pokrok tak byl ztotoţněn s růstem průmyslové výroby, s prodluţováním ţelezničních tratí a lodních linek, se stále většími rozměry staveb, s početním růstem obyvatelstva i jeho různých (např. profesních) skupin, s poklesem počtu obětí epidemických chorob apod.

Výrazem tohoto nového způsobu myšlení se stal filozofický směr pozitivismus. Za jeho zakladatele bývá povaţován francouzský myslitel Auguste Comte [ogist kónt] (1798 – 1857). Ten tvrdil, ţe výklady světa prostřednictvím náboţenství nebo mýtů jsou vývojově nízké a dnes jiţ překonané a ţe naopak vrchol představuje pozitivní poznání, zaloţené na rozumové úvaze a na zkoumání pouze přesných a empiricky (zkušenostně) ověřitelných faktů. Pozitivismus je „aristotelský“ filozofický směr a nejvýrazněji navazuje na raně novověkého René Descartesa (viz III.A. Renesanční literatura) a na osvícenství (viz III.C. Klasicismus, osvícenství a preromantismus). Popularitu si získával také tím, ţe ve veřejné sféře byl jeho moderní racionalismus i objektivismus drtivou a úspěšnou opozicí vůči starším iracionálním privilegiím aristokracie.

V politice pozitivisté prosazovali a hájili demokracii: vycházeli ze zásady, ţe kvalitní společnost se vyznačuje prosperitou, která je přímo úměrná mnoţství osob, jeţ k ní mohou přispívat.

Pozitivistický výklad dějin byl pociťován jako demokratizující a vítaně nestranný – ve srovnání s dosavadními zaujatými obhajobami elitářské politiky vládnoucích dynastií.

Po Francouzi Augustu Comtovi byli dalšími významnými pozitivisty Britové John Stuart Mill [dţon stjuǝt mil] (1806 – 1873) a Herbert Spencer [hǝ:bǝt spensǝ] (1820 – 1903).

V umění pozitivismus podněcoval rozvoj realismu i novoromantismu. U novoromantické tvorby však často docházelo k tomu, ţe úloha pozitivních, nezpochybnitelných faktů byla přisouzena vţitým, ale zkresleným představám o vzdálené minulosti nebo o exotických zemích.

Vůči pozitivismu se ovšem záhy začala formovat výrazná opozice, kterou můţeme souhrnně označit jako antipozitivistickou reakci. Ve filozofickém smyslu šlo především o návrat k „Platónovi novověku“ – k Immanuelu Kantovi (viz III.C. Klasicismus, osvícenství a preromantismus). Jednalo se ovšem o filozofické hnutí velice pestré a teprve v průběhu 20. století vykrystalizovalo v několik konkrétních myšlenkových směrů či postupů, z nichţ nejvýznamnější jsou existencialismus a fenomenologie. Tento vývoj můţeme samozřejmě sledovat zejména ve filozofii, ale jiţ od počátku se projevoval i v některých společenských vědách a velmi výrazně také v umění. Situaci můţeme ilustrovat na třech jménech:

Německý filozof Arthur Schopenhauer [šopenhauer] (1788 – 1860) můţe být povaţován za jakéhosi praotce antipozitivistů. Jiţ v názvu svého stěţejního filozofického díla Svět jako vůle a představa (Die Welt als Wille und Vorstellung) shrnul svůj pohled na skutečnost. Ve formulaci svět jako představa je obsaţen názor, ţe výsledek lidského poznávání je do značné míry závislý na povaze poznávajícího člověka samotného. Tvrzení svět jako vůle směřuje k uznání vůle (jeţ je vlastní nejen člověku, ale celé přírodě) jako iracionálního, pudového hybatele lidského jednání, kdy rozum je této vůli podřízen.

Německý filozof Friedrich Nietzsche [fridrich nýče] (1844 – 1900) vytvořil spleť filozofických názorů, kterou můţeme pro objasňující zjednodušení soustředit kolem 5 klíčových pojmů:

1. Smrt boha (Bůh je mrtev / Gott ist tot): tradiční křesťanství, zaloţené na nepřirozené, omezující morálce a na víře v neexistující transcendentno, definitivně skončilo.

2. Perspektivismus: rozumové soudy nejsou absolutní, ale vţdy vycházejí z perspektivy dané dobou i okolnostmi, coţ ovšem neznamená, ţe mají všechny stejnou hodnotu.

3. Věčný návrat: neexistuje všeobecný pokrok, vše ve světě se po čase opakuje.

4. Vůle k moci: je základem všeho světa i dění v něm, pramení v ţivočišné síle, jiţ mají v sobě (často skrytou) i lidé.

5. Nadčlověk (Übermensch): ideál člověka, který pochopil podstatu světa (vyjádřenou pojmy 1 – 4) a dokáţe v tomto světě ţít (s uvolněním i vyuţitím své vůle k moci) podle své přirozenosti. Nejznámější Nietzschův spis se nazývá Tak pravil Zarathustra (Also sprach Zarathustra): titul prozrazuje, ţe Nietzsche se inspiroval mj. starověkým perským náboţenstvím zoroastrismem, jehoţ zakladatel Zarathustra (lépe: Zarathuštra), řecky Zoroastrés, ţil někdy v období 8. – 6. století př. Kr.

Rakouský psychiatr Sigmund Freud [zigmund frojd] (1856 – 1939; původem český Němec ţidovského původu z moravského Příbora): stal se zakladatelem psychoanalýzy – psychiatrické léčebné metody, která spočívá v odhalování konfliktů v lidském podvědomí, tedy v té části psychiky, kterou si jedinec neuvědomuje, ale která má přitom pro jeho ţivot zásadní význam (terapeutická pozornost se soustřeďuje zejména na ty sloţky podvědomí, které souvisejí se sexualitou).

Poznámka: Není vůbec náhoda, ţe nejvýznamnější představitelé pozitivismu pocházeli z Francie a zejména z Velké Británie, a ţe naopak myšlenková hnutí proti pozitivistické redukci skutečnosti měla své těţiště v německy mluvící části střední Evropy.

1-A3 Umění konce století

Antipozitivistická reakce se projevila velmi záhy v umění (ostatně leckteří její filozofičtí zastánci měli umělecké vlohy). Vznikla celá řada uměleckých směrů i tvůrčích skupin, pro něţ se jako souhrnné označení uţívá francouzský termín konec století (fin de siècle [fen dǝ sjekl]). Tento výraz bychom měli chápat ve dvojím smyslu: jednak doslovně (šlo o období kolem přelomu 19. a 20. století), jednak metaforicky: příslušníci tohoto jinak nesourodého kulturního hnutí zřetelně pociťovali, ţe dosavadní hlavní vývojové proudy v kultuře i v celé společnosti se vyčerpaly a ocitly se ve slepé uličce, z níţ je moţné vyjít jen uplatněním zcela nových pohledů i postupů.

Umění konce století obracelo pozornost od typizace k individualizaci, od vnější popisnosti k hlubokému proţitku, od všeobecně přijatelné uměřenosti k provokující výjimečnosti, od napodobování k originalitě, od propojení se společensko-politickou realitou k rozchodu s většinovou společností, od harmonizujícího účinku k odhalování pokrytectví v ţivotě intimním, rodinném i veřejném.

Jak uţ jsme uvedli, antipozitivistická reakce v umění směřovala proti realismu a novoromantismu. Druhý z těchto směrů byl ovšem terčem mnohem častějším i snazším. Zatímco někteří realističtí autoři zůstávali inspirací pro pronikavou a nemilosrdnou analýzu temných stránek společenské reality, idealizující novoromantici, obracející se k většinovému publiku, museli nyní počítat se sţíravou kritikou.

Umění konce století se vyznačuje intenzivním spojením literatury s výtvarným uměním. Tvůrci různých oborů se zde také ovlivňují v přímých osobních kontaktech, vedou rozsáhlou

korespondenci, publikují v tisku. Mnozí z nich jsou označováni jako bohémové. Tím se rozumějí volně, nevázaně ţijící nadaní lidé, zvláště umělci, kteří ovšem tvoří mimo hlavní proud, nemají tedy mnoho peněz, ale zato si dopřávají dostatek svobody, alkoholu, sexu, cestování. Výraz bohémský znamenal původně cikánský. V raném novověku totiţ přicházeli do západní Evropy mnozí Cikáni přes Čechy (kde se objevili jiţ kolem r. 1400), proto byli nazýváni podobně jako Češi a ve francouzštině byly výrazy pro Čechy a Cikány prakticky totoţné: francouzsky Čechy = Bohême [boem] a ještě ve slavné francouzské opeře Carmen (1875) skladatele Georgese Bizeta je titulní postava krásné Cikánky označována jako bohémienne [boemjen] (dnes ovšem francouzsky cikánský = tsigane [dzigan] a český = tchèque [ček]). Pro volný, dráţdivě exotický a ze společnosti vyloučený ţivot Cikánů měli bohémové značné porozumění a Cikáni patřili k jejich inspiracím.

1-B3

Mezi nejvýznamnějšími osobnostmi české literatury konce století stojí vůbec největší český literární kritik František Xaver Šalda (1867 – 1937). V mládí patřil mezi autory, kteří formulovali program své generace, a ačkoli se občas věnoval i beletristické tvorbě, jeho ţivotní a dodnes nepřekonanou úlohou se stalo kritické zhodnocení veškeré moderní české literatury od počátků národního obrození aţ po předvečer Druhé světové války. Ukaţme si Šaldův pohled na uměleckou tvorbu i její výsledky. Najdeme tu mnoho z rysů celé Šaldovy generace.

František Xaver Šalda (1867 – 1937): O tzv. nesmrtelnosti díla básnického

Studie skoro moralistická

(1928)

(…) Co jest tedy, táţete se mne, ta nesmrtelnost díla básnického nebo uměleckého, nesmrtelnost ovšem relativná, tedy přesně mluveno, jeho dlouhoţivectví? Na čem je zaloţen dlouhý ţivot díla básnického, dlouho, dlouho ještě se vyţívajícího po smrti svého původce, stroucí se po staletí a staletí a někdy i po tisíciletí? (…)

Abys mohl na to odpovědět, musíš vystihnout, co je tu dílo básnické nebo umělecké? Nuţe, pravé dílo básnické jest výsledek tvořivosti lidské; a tvořivost jest nejprve tam, kde je vyšší míra ţivotnosti neţ jinde. Co básník nebo umělec vytváří ve svých dílech, je také skutečnost, a dokonce skutečnost skutečnější, neţ je běţná skutečnost jevová, neţ jsou například pole, lesy, řeky, neţ jsou ţidle a stoly, které dělá truhlář, dţbány a hrnce, jeţ robí hrnčíř. (…)

Ale kaţdé takové dílo básnické obsahuje v sobě ţivot příští: předjímá jej: je skutečnější neţ dnešní skutečnost, rozlitá všude kolem tebe. A pro tuto silnou potencialitu jest napodobeno takové dílo dnešním a zítřejším ţivotem. Silnější ţivot vţdycky k sobě přitahuje ţivot slabší: slabší ţivot vţdy a všude napodobí ţivot silnější. A skutečnost, kterou nese v sobě velké dílo básnické, je ţivot mnohem silnější, vyspělejší, mocnější, jehoţ se dovine lidstvo jako ţivotní empirie a ţivotního průměru snad teprve za sto, za dvě stě, pět set, tisíc let… Aţ do té doby má právo ţít dílo básnické, neboť aţ do té doby jest ho třeba k chodu světa a ţivota. (…)

Básnické a umělecké dílo podněcuje tedy ţivot k větší ţivotnosti, nutí ho k vybavování nových a nových moţností, napíná ho k větší a větší intenzitě. Slaboši mezi čtenáři nebo diváky mu jen podléhají; napodobí je trpně: jsou jím zcela fascinováni, přemoţeni, spoutáni. Ale silnější posluchačstvo, čtenářstvo, diváctvo s ním spolupracují; dotvářejí je, přetvářejí je víceméně samostatně; obměňují a pozměňují jeho jednotlivé sloţky, doplňují je svými zkušenostmi. A dílo básnické nebo umělecké začíná nyní ţíti ţivot plný proměn, jakýsi svůj dobrodruţný ţivotní román: odpoutalo se od svého průvodce, vzněcuje ţivot kolem sebe a hněte i formuje jej, ale jest jím také hněteno. (…)

F. X. Šalda, O tzv. nesmrtelnosti díla básnického, Olomouc 1995, s. 26 – 27, 31, 34 – 35.

Poznámka:

stroucí se – rozprostírající se.

1-C3 Otázky a úlohy

1. Najděte – např. ve sdělovacích prostředcích – příklady pozitivistického hodnocení skutečnosti a okomentujte je. 2. Shrňte a dnešním jazykem stručně vyjádřete hlavní myšlenky Šaldova textu. 3. Pokuste se odhadnout, jaký je vztah mezi literární částí nynějších jednotných maturitních testů a Šaldovými názory na úlohu čtenáře při interpretaci literárního díla.

1-D Některá zajímavá data

František Xaver Šalda (22. 12. 1867 Liberec – 4. 4. 1937 Praha)

Český literární kritik, zabývající se především moderní českou literaturou; dosud nejvýznamnější osobnost svého oboru.

Jeho křestní jména odkazují na Františka Xaverského (1506 – 1552), význačného španělského misionáře (působícího v Asii), spoluzakladatele mnišského řádu jezuitů.

F. X. Šalda byl spoluautorem Ottova slovníku naučného (nejrozsáhlejší české všeobecné kniţní encyklopedie, vycházející v letech 1888 – 1909; 27 + 1 svazků).

Poté, co literární kritika odmítla jeho povídku Analysa (1891), obhájil své dílo ve studii Synthetism v novém umění (1891 – 1892) a stal se sám literárním kritikem. Psal do řady intelektuálních časopisů.

V r. 1895 byl menšinovým spoluautorem manifestu Česká moderna (vyšel r. 1896).

V letech 1899 – 1900 prodělal po zranění páteře těţké nervové onemocnění s trvalými následky v oblasti hybnosti. V soukromí ţil osaměle, své city věnoval spisovatelce Růţeně Svobodové (1868 – 1920), manţelce spisovatele F. X. Svobody (1860 – 1943).

V r. 1915 začal přednášet na Karlově univerzitě jako docent a záhy profesor západoevropských, zejména románských literatur.

F. X. Šalda a filozof, sociolog a politik Tomáš Garrigue Masaryk (1850 – 1937) byli povaţováni za dvojici intelektuálně patrně nejvlivnějších Čechů své doby (zpočátku si byli názorově dosti blízcí, později spolu v řadě věcí nesouhlasili).

Po vzniku Československé republiky Šalda výrazně spojil svou publikační činnost se čtrnáctideníkem Tvorba (od r. 1925; v r. 1928 jej však dal k dispozici komunistickým novinářům v čele s Juliem Fučíkem, protoţe komunistický tisk byl tehdy stiţen úředním zákazem, coţ odporovalo Šaldově podpoře svobody projevu). Od r. 1928 aţ do své smrti Šalda sám tvořil měsíčník Šaldův zápisník: šlo vlastně o tištěného předchůdce dnešních internetových blogů, Šalda tam uveřejňoval své kritické stati i komentoval soudobé dění.

Některá díla:

Soubory kritických statí Boje o zítřek (1905), Duše a dílo (1913).

Povídka Analysa (1891).

Román Loutky i dělnící boţí (vyšlo 1917).

2. Francouzští prokletí básníci: Charles Baudelaire, Paul Verlaine, Arthur Rimbaud

2-A Prokletí básníci: všeobecná charakteristika; 2-B1 Charles Baudelaire: Květy zla: Cikáni; 2-B2 Paul Verlaine: Moudrost: Ta křehká krása ţen; 2-B3 Arthur Rimbaud: Opilý koráb. 2-D Charles Baudelaire, Paul Verlaine, Arthur Rimbaud.

2-A Prokletí básníci: všeobecná charakteristika

Chronologicky první, nejstarší literární skupinou v umění konce století byli francouzští prokletí básníci (les poétes maudits [le poet modi]). Začali tvořit vlastně ještě v době, kdy na kulturní scéně dominovaly romantismus a realismus, ale někteří z nich svou tvorbu dovedli aţ před rok 1900. Označení prokletí básníci vytvořil jeden z nich, Paul Verlaine [pol verlen], kdyţ tak nazval knihu vzpomínek na své básnické druhy a na svá vlastní mladší léta. Kniha ovšem byla napsána a vydána aţ v době, kdy tvorba zmíněných umělců (patřila k nim také jedna básnířka) jiţ vrcholila.

Prokletí básníci se vymykali většinové kultuře svou tvorbou i ţivotem. Byli však velmi talentovaní, dokázali brzy zaujmout a zpravidla se dočkali uznání. Předtím se ovšem museli vypořádat s nesouhlasem rodičovské generace, s nedostatkem financí, s ohněm literárněkritických střetnutí, s vlnami veřejného odporu, s úředními zákazy, a dokonce někdy i soudními přemi.

Se svou zvýšenou citlivostí vůči přehlíţeným stránkám světa, s odporem k převládajícím konvencím společenského (ale i třeba náboţenského) ţivota, s výsměchem a deziluzí, s opojením tajemnem i exotikou, s upřímnou a nepotlačenou touhou v záleţitostech intimních, s velkou obrazotvorností a se smyslem pro nové pojetí krásy se stali mohutným a setrvalým (aţ dodnes) inspiračním zdrojem pro umělce (zdaleka ne jen literární) ve Francii i jinde ve světě, včetně Českých zemí. Prvním, kdo prokleté básníky překládal do češtiny, byl novoromantik Jaroslav Vrchlický, který rozpoznal jejich objevný přínos, i kdyţ s nimi v mnohém nesouhlasil. Významnou událost pro další rozvoj českého básnictví pak představoval soubor překladů od Karla Čapka Francouzská poesie nové doby (vyšlo 1920), kde byli prokletí básníci také zařazeni. A v českých podmínkách průkopnickou literárněteoretickou knihou na dané téma se stala publikace Vítězslava Nezvala Moderní básnické směry (1937), která se věnuje prokletým básníkům a jejich následovníkům.

F. X. Šalda rozšířil výčet prokletých básníků nad rámec Verlainova výběru. Na chronologicky první místo zařadil Charlese Baudelaira [šarl bodlér], který se stal inspirací pro všechny další prokleté básníky. Dodejme však, ţe prokletí básníci netvořili uměleckou skupinu ve smyslu nějaké uţší spolupráce, naopak: všichni byli velkými individualitami a individualisty.

2-B1

Charles Baudelaire vytvořil pro umění konce století základnu v oblasti umělecké kritiky, vyjádřil souvislost nového umění s rovněţ „platónským“ romantismem (obdivoval a svými překlady šířil dílo Edgara Allana Poea), patřil mezi první organizátory akcí, při nichţ se umělci nového zaloţení sdruţovali, jako první z těchto autorů čelil i tvrdému odporu ze strany většinového publika.

Charles Baudelaire (1821 – 1867): Květy zla

(1857)

Cikáni na cestách

Věštecký snědý lid s plameny v zřítelnicích

se včera vydal dál, na zádech s robaty,

jimţ skýtá, kdykoli jen k němu vztáhnou rty,

vţdy pohotový zdroj svých ňader klesajících.

Muţové mlčky jdou, ve výstrojích se skvících,

kol kár, kde rodiny se choulí pod šaty,

a oči těţké sny, do dálek upjaty,

pak ţelí přeludů před nimi prchajících.

Kdyţ je z bran doupěte zří cvrček kol se brát,

cvrkaje zesílí svou píseň nastokrát,

a dobrá Kybélé hned mnoţí svoje věno,

dávajíc skále téct a poušti bujně kvést

před těmi poutníky, pro které všechny jest

království příští tmy dokořán otevřeno.

Charles Baudelaire, Květy zla, Praha 1948, s. 32. Přeloţil Svatopluk Kadlec. Nepatrně upraveno.

Poznámky a vysvětlivky:

Kybélé (lépe Kybelé) – starověká, původně maloasijská, posléze hlavně římská mateřská bohyně Země, představovala typ mocné ţeny, při slavnostech na její počest se muţi uváděli aţ do orgiastického vytrţení; ţelet – litovat.

2-C1 Otázky a úlohy

1. V čem – podle Baudelaira – spočívají přednosti cikánského způsobu ţivota? Jaké jsou silné stránky cikánské povahy? V čem mohou být Cikáni inspirující? 2. Jaký je vztah mezi Cikány a přírodou a jakými prostředky jej autor vyjadřuje?

2-B2

Paul Verlaine působivě vyjádřil neukotvenou povahu i proměnlivé, ale hluboké pocity osamělého mladého člověka, typického pro generační vzpouru konce století. Vynikl srozumitelným, neornamentálním, ale přesto poetickým jazykem.

Paul Verlaine (1844 – 1896): Moudrost

(1881)

Ta křehká krása ţen

Ta křehká krása ţen, ruce, jeţ bledost pily,

ty milosrdných sester i ty vraţednic,

ty oči, kde uţ není zvířecího nic

neţ záblesk, jehoţ „dost“ v nás krotí temné síly.

A ten hlas! Třeba lhoucí, je tak roztomilý,

zpěv jitřní, píseň o nešporách v záři svic,

či píseň mateřská, jeţ chropot tiší zníc,

či vzlykot, který šála ztlumí v pravou chvíli…

Zde dole, drsní muţi, láska ţivoří!

Kéţ aspoň, daleko polibků, příkoří,

se něco lepšího tam na výšinách rodí,

něco jak dětské srdce, něha těšivá,

ohledy, laskavost! Vţdyť kdo nás doprovodí,

co vlastně zbude, aţ smrt „pojď uţ!“ zakývá?

Přeloţil František Hrubín.

Poznámky a vysvětlivky:

milosrdné sestry – jeptišky (řádové sestry) pečující o nemocné; nešpory – katolická modlitební poboţnost za soumraku, nejčastěji v klášterech.

2-C2 Otázky a úlohy

1. Obě výše uvedené básně, Baudelairova i Verlainova, mají shodnou formu. Jak se nazývá, kdo a kdy ji vytvořil a jaké jsou její přednosti? 2. Verlainova báseň je stylizována jako promluva v dialogu. Jaké prostředky k tomu autor pouţil? Najděte je a terminologicky pojmenujte. Kdo jsou posluchači? 3. Jaké dva typy ţen si autor vybral jako zástupkyně ţenského pohlaví? V čem jejich srovnání působí odlišně od předpokládaného většinového mínění? 4. Jaká je hlavní úloha ţen ve vztahu k muţům? V jakém smyslu ţeny na muţe působí? 5. Pokuste se odpovědět na autorovu závěrečnou otázku.

2-B3

Arthur Rimbaud [artýr rembo] doplnil své blízké předchůdce i současníky prudkou spontánností básnického výrazu, odbojnými, aţ revolučními náladami, mimořádně bohatou imaginací (představivostí) ocitající se často aţ na prahu halucinačních stavů, náhlými tematickými přechody v textu, mistrnou volbou výrazů od velmi poetických aţ po příhodně vulgární. Jeho tvorba jako by výstiţně ilustrovala, ţe velké umění nevychází z racionální rozvahy a řemeslné zkušenosti, ale ţe je produktem přirozenosti pramenící v neprobádaných, nevědomých zákoutích lidské psychiky.

Arthur Rimbaud (1854 – 1891): Opilý koráb

(1871)

Kdyţ plul jsem po Řekách, jeţ nelítostně pádí,

tu jednou musil jsem dát sbohem lodníkům:

křiklaví divoši k nim vpadli v lodní zádi

a nahé přibili je k pestrým kolíkům.

Pak nestaral jsem se uţ vůbec o posádku,

jeţ vezla obilí, sklad bavlny a chmel.

Kdyţ muţstvo skončilo svou pranici a hádku,

tu Řeky nechaly mne plouti, kam jsem chtěl.

Přes mocné přílivy a mořské vlnobití

jsem spěchal, zaslepen jak dítě v peřině,

jak Poloostrovy, jeţ zběsile se řítí,

kdyţ odpoutaly se a bloudí v bařině. (…)

A od té chvíle jsem se koupal v širém moři,

jeţ bylo plné hvězd, a bez cíle jsem plul,

hltaje blankyty, do nichţ se občas noří

zasněný umrlec, jenţ právě utonul,

potřísniv hanebně ty bledomodré víry

a rytmus světelných a třpytících se krás,

prudší neţ alkohol, širší neţ naše lýry

vypučí milostný a hnisající kvas.

Znám nebe, třpytící se pod průtrţí mračen,

znám kouzlo večerů a velkých povodní,

znám jitra nadšená jak hejno vodních kačen

a časem viděl jsem to, o čem lidé sní. (…)

Snil jsem o zelené a zasněţené noci,

o ţhavých polibcích, jeţ víří v prostoru,

o koloběhu míz, jeţ mají vesmír v moci,

o modrém procitnutí zpěvných fosforů. (…)

Víte, ţe narazil jsem jednou na Floridy,

kde květy mísí se s očima panterů,

kde duha, napjatá pod horizontem z křídy,

ukrývá stáda lvic před zraky škunerů.

Viděl jsem prohlubně a močály, jeţ kvasí,

propast, kde v sítinách spí celý Leviatan,

bezvětří s vichřicí a celé zeměpásy,

svrţené do jícnů jak do pekelných bran!

Ledovce, perleť vln a hnědou barvu zemí,

uvázlé koráby v hnijících zátokách,

kde velcí hroznýši, sţíraní štěnicemi,

padají ze stromů a šíří černý pach.

A byl bych ukázal rád dětem v modrém proutí

ty malé rybičky, ty zlaté kapříky.

Korály ţehnaly mé dlouhé bludné pouti

a občas vanuly mně vlídné větříky. (…)

Mne, zabloudilou loď, vrţenou za vichřice

do vzduchu bez ptactva za gigantický plot,

mne nezachrání uţ záchranná plachetnice,

můj trup je opilý přívaly slaných vod,

já, koráb z mlhovin, já, fantastické zvíře,

já, jenţ jsem proráţel kouř nebes jako zeď,

kde roste převzácná pochoutka pro malíře –

sluneční lišejník, zašlý jak stará měď, (…)

já, prkno, poseté ţhavými půlměsíci,

jeţ rozléhaly se na sto mil do dálky,

já náhle zatouţil jsem podívat se domů

na starou Evropu a lesní rusalky.

Viděl jsem opilá a hvězdná souostroví

s nebem, jeţ třpytí se jak velký paví chvost,

zdalipak v noci spí pod jejich mdlými krovy

ohniví letouni, jimţ patří budoucnost?

Co jsem se naplakal za srdcervoucích jiter,

nic neobešlo se teď pro mne bez hoře.

Jsem láskou rozladěn jak struny starých citer.

Oh, kéţ mi praskne kýl! Kéţ sletím do moře!

A touţím po struţce, kde za nizoučkým houštím

se šťastně prohání pár dětských košilek,

jsem v duchu hošíkem a dřepě s nimi pouštím

lodičku z papíru, křehkou jak motýlek.

A zalit tříští vln a jejich pyšných krajek

uţ nechci závodit s kupčíky z Bostonu,

uţ nechci projíţdět flotilou pestrých vlajek

a plavat před strašným pohledem pontonů!

Arthur Rimbaud, Doušek jedu, Praha 1985, s. 124 – 128. Přeloţil Vítězslav Nezval.

Poznámky a vysvětlivky:

bařina – baţina; Boston – známé přístavní město na severovýchodě Spojených států; kýl – osová výztuţ ve dně plavidla, má stabilizační funkci; Leviatan – v Bibli mořská dračí obluda, ztělesnění divého chaosu; panter – kočkovitá šelma levhart nebo jaguár; ponton – plochý člun pro přepravu rozměrného nákladu, základem jeho trupu bývá dutý plovák; škuner – vícestěţňová plachetnice s vratiplachtami.

2-C3 Otázky a úlohy

1. Proč je koráb opilý? Co mu divošské přepadení přineslo (a proč vůbec motiv divochů)? 2. Jako malbu nebo koláţ ztvárněte alespoň výseč ze světa, jímţ koráb pluje. Pokuste se najít ve velkém výtvarném umění nějaká (aspoň 1 – 2) výtvarná díla aspoň trochu podobná vašemu výtvoru. Zaznamenejte jejich autory, názvy a dobu vzniku. 3. Najděte pasáţ zaloţenou na kontrastu. Kde jsme se (u jakého literárního směru a autora) s podobným textem jiţ setkali? V čem se však Rimbaud liší? 4. Objasněte, po jakém ţivotě vypravěč touţí. A i zde hledejte analogii ve starší literatuře.

1-D Některá zajímavá data

Charles Baudelaire (9. 4. 1821 Paříţ – 31. 8. 1867 Paříţ)

Francouzský básník, překladatel a publicista. První z řady prokletých básníků.

Narodil se jako dítě dvaašedesátiletého bývalého kněze a jeho sedmadvacetileté manţelky. Kdyţ bylo Baudelairovi 6 let, otec mu zemřel a matka se brzy znovu provdala, tentokrát za vysoce postaveného důstojníka a politika Jacquesa Aupicka. Baudelaire otčíma neměl rád a brzy odešel z domova. Dobře studoval na střední i vysoké škole, ale studia nedokončil, neboť jiţ brzy začal usilovat o spisovatelskou dráhu. Podnikl cestu lodí do exotických francouzských kolonií, odkud se vrátil (1842) s krásnou mulatkou (míšenkou narozenou bělošsko-černošskému páru) Jeanne Duvalovou (asi 1820 – 1862), která byla Baudelairovou ţivotní partnerkou i velkou inspirací (jako černá Venuše) aţ do smrti, ačkoli jejich bouřlivý vztah procházel také krizemi. Baudelaire ţil z rychle se tenčícího dědictví po otci a stal se jednou z vůdčích osobností na schůzkách paříţské bohémy, při nichţ umělci vedli nekonečné debaty o kultuře (ovšem zároveň mj. experimentovali s omamným hašišem). Baudelaire se tu dopracoval k tvůrčí zásadě, ţe originalita obsahu díla musí být v souladu s precizní dokonalostí uţité formy.

Stal se výtvarným kritikem, který podporoval moderní umění konce století v malířství. V literární tvorbě na něj výrazně zapůsobil Edgar Allan Poe, jehoţ texty překládal. Překlady a publicistikou si Baudelaire zajišťoval ţivobytí, neboť příbuzní jej odstřihli od rodinných peněz. V r. 1857 publikoval své stěţejní dílo, básnickou sbírku Květy zla. Obsahuje 100 básní a vznikala 20 let. Sbírka vzbudila velký rozruch a Baudelaire byl dokonce soudem odsouzen pro poškozování veřejné morálky a pro uráţku náboţenství: 6 básní ze sbírky bylo úředně zakázáno.

Nejvýznamnější dílo:

Básnická sbírka Květy zla (Les Fleurs du mal; 1857, původně 100 básní, rozšířená vydání 1861 a posmrtně 1868).

Paul Verlaine (30. 3. 1844 Mety/Metz – 8. 1. 1896 Paříţ)

Francouzský spisovatel. Jeden z prokletých básníků.

Narodil se v rodině vojenského důstojníka jako jediné a dlouho očekávané dítě (otci bylo 46 let a matce 32 let). V r. 1853 se rodina přestěhovala do Paříţe, kde Verlaine vystudoval střední školu; jiţ jako student začal psát básně a jednu z nich poslal Victoru Hugovi, jehoţ byl celoţivotním obdivovatelem. V letech 1864 – 1872 pracoval jako úředník na paříţské radnici. Pronikl do světa uměleckých salonů (r. 1869 se zde seznámil se šestnáctiletou Mathildou Mautéovou) a časopisecky začal publikovat básně i eseje: přihlásil se k Charlesi Baudelairovi jako ke svému vzoru. Pak mu začaly vycházet i básnické sbírky a jiţ první z nich, Saturnské básně (1866), z něj udělala úspěšného básníka. Čtenáři na něm oceňovali hudebnost veršů, mnohoznačnost ve vyjadřování a rozechvěnou citlivost člověka hluboce

vnímavého ke světu, ale bez síly k razantnímu činu.

V r. 1870 (v době Prusko-francouzské války 1870 – 1871 za sjednocení Německa) se Verlaine oţenil s Mathildou. Kdyţ v r. 1871, během obleţení Paříţe německým vojskem, došlo v metropoli k převratu a vlády na radnici se ujala dělnická Paříţská komuna (trvala 18. 3. – 28. 5., tedy 72 dnů), Verlaine vedl její tiskové oddělení, avšak posléze unikl velmi krvavému potlačení Komuny armádami francouzskou a německou. Na podzim téhoţ roku se Verlainovi a Mathildě narodil syn Georges, ale manţelství jiţ bylo ve váţné krizi kvůli Verlainově divoké povaze a alkoholismu.

Verlaine projevoval i homosexuální sklony. Vášnivě se sblíţil se začínajícím básníkem Arthurem Rimbaudem (1854 – 1891), který senzačně uspěl jiţ jako sedmnáctiletý se svou básnickou skladbou Opilý koráb (1871). Kvůli Rimbaudovi Verlaine opustil celý svůj dosavadní ţivot a oba odjeli do ciziny: pobývali v Londýně a Belgii, kde během vzájemné hádky Verlaine Rimbauda lehce postřelil z pistole, a strávil proto rok a půl v belgickém vězení. Tam napsal řadu básní a duchovně se přimknul ke katolickému křesťanství, coţ ovlivnilo i jeho následnou tvorbu. Po propuštění se bezúspěšně pokusil smířit s Mathildou i Rimbaudem. V následujících letech působil jako učitel v Anglii i ve Francii, ale nových literárních úspěchů se dočkal aţ po návratu do Paříţe (1882), kdy vedle poezie psal nově i prózu. Od r. 1885 se jeho zdraví zhoršovalo natolik, ţe byl nucen velmi často pobývat v nemocnicích. Tehdy však vydává další knihy a je obecně povaţován za nejlepšího ţijícího francouzského básníka. Jeho pohřbu se zúčastnila celá umělecká Paříţ.

Některá díla:

Básnické sbírky Saturnské básně (Poèmes saturniens; 1866), Přítelkyně (Les Amies; 1867), Písně beze slov (Romances sans paroles; 1874), Moudrost (Sagesse; 1881).

Básnická skladba Umění básnické (Art poétique): shrnuje autorovy názory na poezii.

Vzpomínky na kolegy-básníky Prokletí básníci (Les Poètes maudits; 1884).

Arthur Rimbaud (20. 10. 1854 Charleville v severovýchodní Francii – 10. 11. 1891 Marseille)

Francouzský básník. Jeden z prokletých básníků.

Pocházel z rodiny vojenského důstojníka a statkářky, ale otec rodinu v r. 1860 opustil. Rimbaud těţko snášel konzervativní výchovu z matčiny strany a reagoval na ni útěky z domova, které však byly motivovány i tím, ţe Rimbaud se zajímal o politiku (zastával levicové postoje) a chtěl být u významných událostí souvisejících s pádem francouzského třetího císařství Napoleona III. Neodradila jej ani rizika spojená s probíhající Prusko-francouzskou válkou.

Psát poezii začal na střední škole, kde jej v tvorbě účinně podporoval profesor literatury. Rimbaud sympatizoval s Paříţskou komunou (1871) a je moţné, ţe se zúčastnil jejích barikádových bojů proti útočící francouzské a německé armádě. V r. 1871 také senzačně zaujal básnickou skladbou Opilý koráb, která se stala symbolem celého literárního hnutí konce století. Rimbaud vynikal naprostým uvolněním obrazotvornosti a tematikou generační vzpoury, která se obrací proti uctívaným hodnotám „generace otců“. Mimo hlavní proud stál i ve svém soukromí: byl intimním partnerem Paula Verlaina, který se zaslouţil o publikování jeho děl. Po roztrţce s ním se vydal sám na dobrodruţné cesty po mnoha zemích Evropy, během nichţ však přestal literárně tvořit. Pobýval dokonce aţ v Orientu, kde se stal obchodníkem. Postihla ho však rakovina kostí, a přestoţe mu po rychlém návratu do Francie amputovali nohu, na záchranu bylo jiţ pozdě.

Nejvýznamnější dílo:

Básnická skladba Opilý koráb (Le Bateau ivre; 1871).

3. – 4. Impresionismus a symbolismus: Antonín Sova, Otokar Březina

3-4-A1 Nové umělecké směry v atmosféře konce století; 3-4-A2 Impresionismus; 3-4-A3 Česká moderna; 3-4-B3 Manifest České moderny; 3-4-A4 Český literární impresionismus; 3-4-B4a Antonín Sova: Květy intimních nálad: U řek; 3-4-B4b Antonín Sova: Z mého kraje: Rybníky; 3-4-A5 Symbolismus; 3-4-B5 Otokar Březina: Ruce; 3-4-D Antonín Sova, Otokar Březina.

3-4-A1 Nové umělecké směry v atmosféře konce století

Společenské změny na přelomu 19. a 20. století se dotkly všech druhů umění a vedly k tomu, ţe umělecká tvorba (i z dílny velkých osobností) se přiblíţila běţnému člověku jak v dostupnosti jednotlivých děl, tak ve výběru námětů i témat. Z toho vyplynula potřeba orientovat umění tak, aby dokázalo reagovat na proměnlivou povahu běţného ţivota.

Můţeme zde spatřovat i významný krok v demokratizaci umění. Tradiční tvorba (reprezentovaná např. ve výtvarném umění novoromantickým historismem) zpracovávala – ornamentálním způsobem – všeobecně známé, osvědčené a široce přijímané náměty vycházející ze starší, klasické tradice. Zato noví tvůrci chtěli přinést do umění vzruch, pohyb, vyhraněnou individualitu, ţivou fantazii, zvýšenou vnímavost, otevřenost vůči nekonečnému a nezkrotnému světu a např. v malířské technice pohotovou dovednost pracovat kdekoli a kdykoli (na rozdíl od dosud preferované ateliérové tvorby).

Objevilo se mnoţství uměleckých směrů i svébytně zaměřených tvůrčích skupin. K prezentaci nového umění začaly slouţit kulturní časopisy, jejichţ počet i náklad také výrazně vzrostly. Pravidelně se konaly výstavy výtvarných děl, pečlivě připravované, popularizované v médiích a široce diskutované v kulturně zaměřené veřejnosti. Některé z těchto periodik či akcí zaznamenaly mimořádný dosah svého vlivu. Výtvarná díla obecně představují nejviditelnější projev umění konce století. Začíná tu epocha umění moderního, které samozřejmě trvá a rozvíjí se i dnes.

Je obtíţné shrnout charakteristické znaky všech uměleckých směrů konce století bez ohledu na to, zda se projevují v malířství nebo například literatuře. Přesto tu můţeme najít příznačné rysy:

1. Umění chce stejnou měrou zachycovat i ukazovat nejen vnější, ale i vnitřní podobu skutečnosti.

2. Umění záměrně vytváří napětí tím, ţe své osvobozující tvůrčí gesto spojuje s provokativním porušením starých, ustrnulých norem nejen estetických, ale také etických, filozofických, náboţenských, a dokonce i politických (umění se tak zapojuje do procesu revoluční přeměny celé společnosti).

3. Umění je spjato především s atmosférou velkoměsta, v němţ – paradoxně navzdory davům lidí a neustálému ruchu ulic, jeţ díky novému, pouličnímu osvětlení neutichají ani se soumrakem – se člověk-jedinec cítí osamělý a okolní svět vnímá jako cizí a chladný (pokud umělci ztvárňují venkov, vidí ho městskýma očima).

4. Umění objasňuje, ţe velkoměsto je především trhem, jehoţ obrovská nabídka lákavých, jinde nevídaných poţitků dává běţnému člověku palčivě pocítit omezenost vlastních individuálních moţností, tím spíše, ţe městský člověk (včetně umělce) je se svou profesí také jen pouhým zboţím.

5. Umění očekává příjemce mnohem vnímavějšího, neţ bylo dosud zvykem: divák, čtenář či posluchač by měl zároveň zapojit všechny oblasti své bytosti – emocionalitu, imaginaci a intelekt (proto v umění dochází k silnému odklonu od popisnosti směrem k náznakovosti).

6. Umění ukazuje, ţe produktivní síly industriálního světa se mohou proměnit v síly destruktivní (přinášející válečné hrůzy nebo sociální bídu).

7. Umění se podílí na vytváření nové harmonie lidské osobnosti, která je zaloţena na přirozenosti, všestrannosti a svobodě.

8. Umění se proměňuje, pokud jde o tvůrčí postupy autorů: je obvyklé experimentovat (s tvůrčími metodami, náměty apod.) v úţeji specializovaných oblastech – podobně jako v laboratoři.

9. Umění překračuje hranice místní i časové: stírají se rozdíly mezi národními školami, výběrově se čerpá inspirace z minulosti i z exotických zemí, vzniká internacionalizované světové umění (úlohu vůdčího centra však hraje Francie a zejména Paříţ).

10. Umění stále zůstává prostorem pro vznik i podporu nových hodnot ve všech oblastech ţivota.

3-4-A2 Impresionismus

Chápeme-li prokleté básníky jako (jen) tvůrčí skupinu, pak prvním skutečným uměleckým směrem v epoše konce století byl impresionismus (fr. impression [empresjö] = dojem, vjem). Prolnuly se v něm některé starší, romantické a realistické vývojové tendence s novými tvůrčími cestami ve sféře formální i obsahové. Za duchovního otce impresionismu je povaţován francouzský malíř Édouard Manet [eduár mane] (1832 – 1883), který se však skutečným impresionistou nikdy nestal. Nicméně v r. 1863 na paříţské výtvarné výstavě Salon odmítnutých vystavil rozměrný obraz Snídaně v trávě, který vzbudil vlnu pobouřených ohlasů od zastánců hlavního proudu (mainstreamu) tehdejšího francouzského malířství (jako by se zde opakoval příběh z r. 1857 s básnickou sbírkou Květy zla od Charlese Baudelaira). Snídaně v trávě (Le Déjeuner sur l'herbe; olej na plátně; 214 x 270 cm) provokovala (1) námětem hravé erotiky, zasazeným do neuhlazeně přirozené scény ze ţivota středních vrstev, (2) zdůrazněním formálních aspektů, jeţ se vyrovnávají zřetelům obsahovým (překvapivý zjev nahé dívky na trávníku ve hře světla a stínu slouţí jednak jako kontrast k tmavě oděným mladým muţům, jednak symbolizuje přirozenou čistotu přírodního prostředí) a (3) údajně znevaţující vyuţití způsobu, jakým ztvárňoval figurální skupiny slavný italský renesanční malíř Raffael (autor obrazů mj. s církevní tematikou). Dodejme však, ţe Maneta se veřejně zastal např. Émile Zola.

Vliv Maneta a jeho tvorby byl pro vznikající skupinu impresionistů osudový. Jeden z jejích členů, Claude Monet [klód mone] (1840 – 1926), vyvolal na první společné výstavě skupiny v Paříţi v r. 1874 velkou pozornost svým obrazem Dojem, východ slunce (Impression, soleil levant; 1872; olej na plátně; 50 x 65 cm). Monetovi odpůrci začali tento způsob malířské tvorby posměšně nazývat impresionismus, ale – jako uţ vícekrát v dějinách – původně hanlivý výraz se stal oficiálním označením nového uměleckého směru. Obraz zachycuje časné ráno v severofrancouzském přístavu Le Havre [l(e)ávr], vznikal rychlými doteky štětce, nanášejícího jasné barvy, působí bezprostředně svou skicovitostí (jakoby nedokončen), postrádá ostré obrysy, takţe se zdá, ţe vyjadřuje (prostřednictvím světelných paprsků odráţejících se v malířově oku) prchavý okamţik a zejména náladu, která se k němu váţe.

Svobodná povaha celé epochy konce století vedla k tomu, ţe ani mezi stoupenci určitého uměleckého směru nebyla velká jednota. Jiţ u impresionismu bychom našli jen několik málo autorů, kteří beze zbytku dodrţovali jeho zásady: kromě Moneta to byli ještě zejména Francouzi Camille Pissarro [kamij pisaro] (1830 – 1903) a Alfred Sisley [alfred sisle] (1839 – 1899). Jiní autoři řazení mezi impresionisty se ovšem v některých rysech od tohoto směru odlišovali: Kromě Édouarda Maneta např. francouzští malíři Edgar Degas [edgár dega] (1834 – 1917), Paul Cézanne [pol sezan] (1839 – 1906; např. obraz Hora Saint-Victoire), Auguste Renoir [ogist renoár] (1841 – 1919; např. obraz Snídaně veslařů).

Někteří z nich podporovali impresionismus i svými kritickými statěmi. Např. Cézanne v jedné z nich výstiţně napsal: „Na Monetovi není nic neţ ten jeho pohled, jeho oko je ale skutečně fantastické!“

Impresionimus se ze světa malířství prosadil v dalších druzích umění. Impresionističtí hudební skladatelé uvolnili dosavadní kompoziční pravidla včetně práce s melodií. I jejich hlavním autorským záměrem bylo vyjádřit neopakovatelné okamţiky, prchavé vjemy, dojmy či nálady, ale také třeba hru barev. Zakladatelem hudebního impresionismu se stal Francouz Claude Debussy [klód debisi] (1862 – 1918), mezi jehoţ nejvýznamnější skladby patří Preludium k Faunovu odpoledni, Moře, cyklus 6 skladeb Obrazy nebo cyklus 24 skladeb Preludia. Z dalších impresionistických skladatelů vynikl např. Maurice Ravel [moris ravel] (1875 – 1937), jehoţ skladba Bolero se zařadila mezi nejoblíbenější hudební díla všech dob (je zaloţeno na stupňovaném opakování ústřední melodie ke španělskému tanci, můţe připomínat postupné nanášení barev štětcem na plátno).

Impresionismus se projevil rovněţ v literatuře a posléze i ve fotografii a filmu.

3-4-A3 Manifest Česká moderna

Umění konce století samozřejmě zasáhlo i České země. Ve srovnání s Francií tu však existovaly dvě odlišnosti: Češi ţili v podmínkách národní diskriminace uskutečňované rakousko-uherskou vládou a vývoj české společnosti směrem k modernímu průmyslovému věku byl za západní Evropou zhruba o jednu generaci opoţděn.

Proto si zde vydobyl a dlouho udrţoval silnou pozici historizující novoromantismus ruchovců a lumírovců. Kdyţ Jaroslav Vrchlický publikoval svůj překlad Rimbaudových básní, napsal k němu (r. 1892) komentář, v němţ mimo jiné říká: „Zato jeho Opilá loď – toť orgie zvuků, potácení se opilce v noci, blábolení génia – všecko, jenom ne smysl a rozum.“

Generace českých tvůrců konce století vystoupila na veřejnost společně prostřednictvím svého manifestu (programového prohlášení) s názvem Česká moderna. Vznikl v říjnu 1895, byl otištěn v kulturním časopise Rozhledy (vycházejícím od r. 1894), jeho hlavním autorem byl Josef

Svatopluk Machar a některé části doplnil F. X. Šalda. Manifest podepsalo 12 mladých tvůrců, z nichţ jsou pro nás nejznámější Otokar Březina, Josef Svatopluk Machar, Vilém Mrštík, Antonín Sova a F. X. Šalda. Tvůrci manifestu chtěli původně k podpisu přizvat i některé politické osobnosti, na prvním místě Tomáše Garrigua Masaryka, ale pak od svého úmyslu upustili.

3-4-B3

Česká moderna

(1895)

Sraţena typickými reprezentanty starých směrů v jeden šik, přinucena obhajovati své přesvědčení, volnost slova, právo bezohledné kritiky nejprudším a nejvášnivějším bojem, jaký česká literatura vůbec zaznamenává, přijala část mladé generace literární jméno, které s despektem bylo hozeno na ni: Česká moderna.

Bylo jí vytknuto jako nedostatek běţného společenského dobrého tónu, ţe se nepřipojila tiše k předcházejícímu staršímu proudu, ţe neuznává za svaté jeho ikony, ţe povrhá skepticky jeho autoritami, ţe nemá úcty k starým fetišům: byl pranýřován její revolucionářský duch. Výtky ty jí byly učiněny právem, je hrdá na ně. Cítí, ţe mezi generací starší a jí je nepřeklenutelná propast. Povrhla ujetou silnicí a půjde svou cestou. Principy, které zastávali její lidé od několika let porůznu, podrţí ona i nadále. Jsou tmelem, který ji spojil. (…)

Chceme individualitu, chceme ji v kritice, v umění. Umělce chceme, ne echa cizích tónů, ne eklektiky, ne diletanty. Neváţíme si pestrobarevného látání přejatých myšlenek a forem, zrýmovaných politických programů, imitací národních písní, veršovaných folkloristických tretek, šedivého fangličkářství, realistické ploché objektivnosti.

Individualita nade vše, ţitím kypící a ţivot tvořící. Dnes, kdy estetika našla útulku jen v učebnicích středních škol, kdy boje o účelnost v umění jsou směšným přeţitkem, kdy všechno staré padá do rumů a počíná se svět nový, ţádáme od umělce: Buď svým a buď to ty! Neakcentujeme nikterak českost: Buď svý a budeš český. Mánes, Smetana, Neruda, tito nyní čistě čeští umělci par excelanc, platili celou polovici ţivota za cizácky se vyjadřující. Neznáme národnostních map. (…)

Umělče, dej do svého díla svou krev, svůj mozek, sebe – ty, tvůj mozek, tvá krev bude ţíti a dýchati v něm a on ţíti bude jimi. Chceme pravdu v umění, ne tu, jeţ je fotografií věcí vnějších, ale tu poctivou pravdu vnitřní, jíţ je normou jen její nositel – individuum.

Moderna literární setkala se v čisté snaze po novém a lepším s modernou politickou. Zrodily se obě z těchţe dispozic. (…)

Jak chceme v literatuře individualismus, tak ho ţádáme v politice. Politika budiţ prováděna celými, vypracovanými jedinci. Míra jejich individuálnosti buď v přímém poměru k stupni jejich sebezapření: nic pro sebe sama, vše pro věc. (…)

Nemáme strach o svůj jazyk. Jsme národnostně tak daleko, ţe nám ho ţádná moc na světě nevyrve. Zachování jeho není nám účelem, ale prostředkem k vyšším cílům. (…)

Chceme v otázce sociální býti především lidmi. Počítáme dělnictvo k národu? I tenkrát, kdyţ prohlásí, ţe je internacionální? Ano. (…)

Burţoazie celé Evropy je stejná. Emancipovaná francouzskou revolucí zapomněla záhy na trpký osud potlačovaných a svorně s feudály a svorně se sedláky – i tito prošli podobnou školou – staví se proti mozolným, prosícím rukám bílých otroků. Chceme všeobecné hlasovací právo…

Manifest České moderny, http://www.ceskaliteratura.cz/dok/mmoderny.htm.

3-4-C3 Otázky a úlohy

1. Najděte shodné rysy mezi tvorbou prokletých básníků a manifestem Česká moderna. 2. Najděte v textu pasáţ, která se nejkritičtěji obrací proti ruchovcům a lumírovcům, a charakterizujte zde pouţitá pojmenování. Odhadněte, jak by se patrně čeští novoromantici této kritice bránili. 3. Posuďte manifest Česká moderna z dnešního hlediska: a) V čem byste se s ním ztotoţnili? b) V čem by s ním souhlasila většina nynější české kulturní veřejnosti? c) V čem by naopak jeho signatáři dnes zůstali ve zřetelné menšině? Proč by tomu tak asi bylo? 4. Najděte v textu odlišnosti od dnešní češtiny (zejména té publicistické) a charakterizujte je.

3-4-A4 Český literární impresionismus

Spisovatelé prostřednictvím impresionismu vytyčili hned v několika směrech cestu k moderní literatuře. Uvolnili dosavadní zvyklosti v kompozici díla, přinášejí jen zlomkovité explicitní charakteristiky postav (čímţ posílili čtenářovu účast na celkovém vyznění díla), více rozvíjejí epizodické sloţky a lyrická líčení, prohlubují sugestivnost (podmanivou působivost) situací. V poezii samozřejmě převaţuje lyrika, vzrůstá důraz kladený na zvukovou stránku veršů. Literárním impresionistům ovšem bývá vytýkáno, ţe se – např. na rozdíl od realistů – odvracejí od hlubších sociálně-historických analýz skutečnosti.

Podobně jako v jiných druzích umění také v literatuře je impresionismus spojován především s autory, kteří se tomuto směru věnovali pouze v určitém období svého tvůrčího ţivota nebo vyuţívali jen některé impresionistické postupy. Ve světové literatuře sem patří např. Nor Knut Hamsun [knut hamsin] (1859 – 1952; román Matka země; Nobelova cena 1920), Rus Anton Pavlovič Čechov (1860 – 1904; drama Tři sestry), frankofonní Belgičan Maurice Maeterlinck [moris meterlenk] (1862 – 1949; drama Modrý pták; Nobelova cena 1911), Francouz Marcel Proust [marsel prust] (1871 – 1922; sedmidílný román Hledání ztraceného času).

V Českých zemích se impresionismus uplatnil také v několika druzích umění. V malířství se impresionistické vlivy projevily v dílech např. Antonína Slavíčka (1870 – 1910; obrazy Ve Veltruském parku, U nás v Kameničkách aj.), v sochařství Josefa Mařatky (1874 – 1937; sochy Ţena svlékající si šaty, Vzpomínka). V české hudbě impresionismus pronikl do tvorby Vítězslava Nováka (1870 – 1949; symfonická báseň V Tatrách, písňový cyklus Erotikon) a Josefa Suka (1874 – 1935; zeť Antonína Dvořáka; scénická hudba Radúz a Mahulena, hudební báseň Pohádka léta).

Významnou událostí nejen pro český impresionismus, ale pro celou českou kulturní veřejnost se v r. 1902 stala praţská výstava děl zakladatele moderního světového sochařství, slavného Francouze Auguste Rodina [ogist roden] (1840 – 1917). Jedním z iniciátorů i organizátorů výstavy byl Josef Mařatka, jenţ býval v Paříţi Rodinovým ţákem. Jednalo se o první velkou Rodinovu výstavu mimo Francii a Rodin během jejího konání sám do Prahy přijel. Čechami byl nadšen: Prahu přirovnal k Římu, půvab folklorního regionu Slovácko na jihovýchodní Moravě, který navštívil v doprovodu svých českých přátel, přirovnal k Řecku (a elegantní krása praţských ţen mu připomněla Dantův Ráj).

V české literatuře najdeme impresionismus v dílech např. F. X. Svobody (1860 – 1943; básnická sbírka Květy mých lučin), Viléma Mrštíka (1863 – 1912; román Pohádka máje), Růţeny Svobodové (1868 – 1920; román Černí myslivci), Jaroslava Kvapila (1868 – 1950; drama Oblaka), Fráni Šrámka (1877 – 1952; básnická sbírka Splav), Rudolfa Těsnohlídka (1882 – 1928; rozsáhlá povídka Liška Bystrouška), Jiřího Mahena (1882 – 1939; soubor fantaskních dialogů Měsíc). Avšak jednoznačně nejtypičtějším představitelem české impresionistické poezie se stal Antonín Sova (1864 – 1928).

3-4-B4a

Básník Antonín Sova se narodil v Pacově uprostřed malebného, ovšem odlehlého a chudého kraje na pomezí jiţních Čech a Českomoravské vrchoviny. Pracoval postupně v redakci Ottova slovníku naučného, jako úředník a knihovník. Zároveň jiţ od studentských let psal především poezii. Věnoval se několika literárním směrům: začal publikovat v Lumíru, pak vyzkoušel realismus v poezii, posléze se široce soustředil na impresionismus a nakonec přispěl k vývoji symbolismu. Náleţel k prvním signatářům manifestu Česká moderna, byl výrazně činný v českém kulturním ţivotě, jeho básně inspirovaly impresionistické hudební skladatele.

Sova se stal velkým lyrikem zachycujícím krásu typické české (často jihočeské) přírody. F. X. Šalda o něm (r. 1924) napsal (s odkazem na švýcarského filozofa Henri-Frédérica Amiela [ánri frederik amiel], 1821 – 1881): „Jak je charakteristické pro Sovu, ţe se ve svých opravdových začátcích básnických nebouří, neprotestuje, neřeční, nedeklamuje, nýbrţ vidí, pozoruje, vzpomíná a touţí! Ţe není básníkem řečníkem ani básníkem filozofujícím a rozumařícím, nýbrţ básníkem čistých, vychovaných, kultivovaných smyslů. (…) Nejsou to obrázky pro obrázky, není to malba slovem, jak bylo kdysi tvrzeno. Je to naopak cosi niterně zřeného, je to doklad Amielovy definice krajiny jako stavu duše.“

Antonín Sova (1864 – 1928): Květy intimních nálad

(1891)

U řek

U řek mám večer vlaţný rád,

u řek, kde plno mušlí leţí,

kde zvolna z řeky vstává chlad

a bílá pěna z dálky sněţí.

U řek mám břízy nejraděj

a olše, do nichţ stín se dere,

a cvrčků šum a váţek rej

a v dálce města rysy šeré.

Rád u řek rybáře já zřím

za clonou par s lodičkou línou

se plouţit šerem večerním,

kdy červánky v mze modré hynou.

A večer kdyţ se nachýlí

a měsíc v řece kdy se houpá,

ten noční chodec, napilý

modravou parou, z vod jeţ stoupá:

rád spřádám rytmus hudby pln,

při vzpomínkách a sladké tuše,

při šplounání ztišených vln

a při vzrušení celé duše.

Antonín Sova, Kdyţ ona přišla na můj sad, Praha 1987, s. 31.

Poznámka:

plno mušlí – najít v Sovově době v českých řekách sladkovodní mlţe (škeble, perlorodky) bylo mnohem snazší neţ dnes, kdy jsou tyto indikátory čistých vod silně ohroţeny ve svém výskytu.

3-4-C4a Otázky a úlohy

1. Objasněte, jakými způsoby krajina u řek v Sovově básni oţívá. 2. Autor se v poslední sloce sám přiznává k hudebnímu cítění. Čím vším je v jeho básni vyvolán dojem hudebnosti? 3. Jakou roli hrají ve večerní poříční krajině lidé? 4. Najděte pointu básně a objasněte její obsahový smysl.

3-4-B4b

Antonín Sova: Z mého kraje

(1892)

Rybníky

Ty české rybníky jsou stříbro slité,

ţíhané temnem stínů pod oblaky,

vloţeny v luhy do zeleni syté

jsou jako krajů mírné, tiché zraky.

Tu sluka steskne v rákosí blíţ kraje

a kachna vodní s peřím zelenavým,

jak duhovými barvami kdy hraje,

se nese v dálce prachem slunce ţhavým;

chlad s vůní puškvorců na luka stoupá

a s vůní otavy po kraji dýchá,

vzduch mírně chlazen vlnami se houpá,

a něco jako věčný stesk v tom vzdychá.

Antonín Sova, Kdyţ ona přišla na můj sad, Praha 1987, s. 26.

Poznámky a vysvětlivky:

otava – tráva, která narostla po prvním (jarním) kosení; puškvorec – léčivá mokřadní rostlina s dlouhými, úzkými listy, má nápadnou aromatickou vůni; sluka – středně velký, hnědavě zbarvený pták s dlouhým, tenkým zobákem, ţijící skrytě v blízkosti vody.

3-4-C4b Otázky a úlohy

1. Objasněte metafory v 1. – 4. verši. 2. Vyjmenujte všechny lidské smysly a pokuste se ke kaţdému najít v básni charakteristiku odpovídajícího vjemu. Posuďte výsledek (1) z hlediska účinku na čtenáře a (2) z hlediska zásad impresionismu. 3. Najděte v básni ještě další vyjadřovací zvláštnosti.

3-4-A5 Symbolismus

Impresionismus měl opozici také v rámci umění konce století. Představoval ji především umělecký směr symbolismus, jenţ se projevil hlavně ve výtvarném umění a literatuře, mnohem méně v hudbě.

Symbol jsme jiţ poznali jako konkrétní skutečnost označující abstraktní pojem (stylizované srdce je symbolem lásky, šesticípá hvězda je symbol ţidovského náboţenství judaismu atd.). Abychom však lépe pochopili symbolistické umění, musíme pouţít definici symbolu v obšírnějším znění. Je totiţ třeba ještě dodat, ţe symboly můţeme roztřídit do 2 skupin:

1. Symboly ostré: jejich význam je přesně definován, jsou jednoznačné a závazné. Patří sem symboly v matematice (symboly pro operace + - x / ) nebo fyzice (F = síla, v = rychlost, T = teplota).

2. Symboly matné (neostré): vznikaly a vyvíjely se postupně, označují kulturní skutečnosti, jejich význam můţeme interpretovat různými způsoby v závislosti na době, místě, osobních zkušenostech apod. Tak např. v euroamerické civilizaci je černá barva symbolem smutku (ale také moci a elegance), zatímco v mnoha zemích Afriky i Asie je smuteční barvou bílá.

Symbolisté pracují výhradně s matnými symboly. V umění však matné symboly prohlubují svoji roli tím, ţe působí jako umělecký znak. To znamená, ţe se svými významy podílejí na budování struktury textu, která (jak jsme jiţ poznali v tematickém celku I. B. Záznamy o četbě a zvláštnosti beletristického jazyka) obsahuje (1) významové sloţky textu (tedy námět, téma, motivy, jazyk apod.), (2) vztahy mezi těmito sloţkami a (3) vztahy mezi textem a vnějšími souvislostmi (kontexty). Protoţe však matný symbol – zcela záměrně – není jednoznačný, interpretace celého textu také nemůţe být jednoznačná a její vyţadování (např. ve školské testové praxi) by mířilo přímo proti smyslu i záměru autora (a bylo by v příkrém rozporu s postoji moderní literární vědy).

Symbolisté usilují prostřednictvím víceznačnosti (polysémie) symbolu vyjádřit mnohovýznamovost, neurčitost, ba někdy i tajemnost světa jako celku. Je však samozřejmé, ţe některé symboly byly pouţívány výrazně častěji neţ jiné. A podobně jako u impresionismu se také u symbolismu často stávalo, ţe mnozí autoři vyuţívali jen některé tvůrčí postupy tohoto směru, aniţ by se k němu celým svým dílem hlásili.

Symbolismus se vyhranil jako osobitý umělecký směr v 80. letech 19. století, byť – na rozdíl od impresionismu – nesouvisel s ţádnou konkrétní malířskou technikou. V r. 1886 francouzský básník řeckého původu Jean Moréas [ţán moreas] (1856 – 1910) uveřejnil v novinách Le Figaro Literární manifest: Symbolismus (Un Manifeste littéraire: Le Symbolisme). Symbolisté razili zásadu Odít ideu smyslovou formou. V malířství byl nejvyhraněnějším představitelem symbolismu Francouz Odilon Redon (1840 – 1916), který na svých obrazech ztvárňoval mj. postavy ze starověkých mytologií i křesťanské legendistiky a také hájil symbolismus v teoretických statích; v jedné z nich napsal:

„Někteří chtějí omezit naprosto malířovo umění tak, aby zobrazoval jen to, co vidí. Ti, kteří zůstávají jen v těchto omezených hranicích, se odsuzují k nízkému ideálu. Mistři nám ukazují, ţe umělec, kdyţ uţ si osvojil svou mluvu, kdyţ uţ vzal z přírody prostředky potřebné k vyjádření, je svobodný, je zákonitě svobodný a můţe si brát své náměty z historie, od básníků i ze své představy.“

Symbolismus ovlivnil i např. Paula Gauguina [pól gogen] (1848 – 1903): francouzského malíře, který významnou část ţivota strávil na ostrovech v Tichomoří.

V českém prostředí se symbolismu věnovali malíři Jan Preisler (1872 – 1918; známý např. svým obrazem Černé jezero) nebo sochař František Bílek (1872 – 1941; sousoší Slepci aj.).

Hudební symbolismus se projevil např. v dílech impresionisty Clauda Debussyho.

Literární symbolismus nacházíme ve výrazné podobě např. v dílech Francouze Stéphane Mallarméa [stefan malarme] (1842 – 1898; básnická skladba Faunovo odpoledne). V českém písemnictví je symbolismus spojován především s dílem básníka Otokara Březiny (1868 – 1929).

3-4-B5

Otokar Březina spojil svůj ţivot s Českomoravskou vrchovinou: narodil se zde, pracoval tu jako maloměstský učitel a také zde zemřel. Ač ţil stranou velkých kulturních center, vytvořil náročnou poezii i esejistiku (byl jedním z prvních signatářů manifestu Česká moderna), jimiţ výrazně obohatil českou literaturu a ovlivnil několik generací autorů. Vrchol jeho básnického díla tvoří pětice symbolistických básnických knih z let 1895 – 1901: Tajemné dálky, Svítání na západě, Větry od pólů, Stavitelé chrámu a Ruce.

Otokar Březina (1868 – 1929): Ruce

V oslňující bělosti světla leţela země, jako kniha písní

otevřená před našimi zraky. A takto jsme pěli:

Hle, v této chvíli ruce milionů potkávají se, magický řetěz,

jenţ obmyká všechny pevniny, pralesy, horstva

a přes mlčenlivé říše všech moří vzpíná se k bratřím:

V městech, jeţ z hlubokých horizontů se tmí, tragická obětiště,

a kde slunce, mystická lampa, spuštěná nízko z kleneb azuritových,

krvavě doutná v dýmu, valícím se nad nádraţími a kathedrálami,

paláci králů a vojsk, parlamenty, ţaláři, amfiteatry,

a kde ţár milionů srdcí v soumračná nebesa duchů

rozdráţděn sálá, v horečném větru slasti a smrti,

zrní ţhavého uhlí, ţelezným nástrojem rozrývané; –

v zasmušilých mlčeních níţin, v bolestných předtuchách léta,

kdyţ květem vyvřelé proudy sil jarních jak láva kamení v nepohnutosti,

dni, jak dělníci tajemných hutí za sebou plíţí se unaveny

a v krůpějích potu jiskří se člověk i zvíře, bratrsky sepjati ve jho,

pod jedním bičem neviditelným, od východu k západu šlehajícím; –

na vlnách moří a duší, kde úzkostné povely plavců, strţené vírem,

kolem stoţárů krouţí, oněmlé jásotem blesků, kdyţ nebe a vodstva

slily se v jediný element hrůzy a smrti; –

u všech výhní, stavů a lisů, v lomech a podzemních štolách,

na staveništích faraonů, kde zapřaţeni úpí národové

a staví hroby gigantické pánům nad nesčíslnými; –

v démonickém pohybu kol, pístů a pák a nad hlavami letících kladiv; –

na bojištích, ve hvězdárnách, učilištích, lazaretech, laboratořích; –

v dílnách mistrů, zamyšlených nad mramorem, kde dříme

svět mocnější hrůzy a slávy a z hmoty odvěkých mrákot

napolo ozářen vstává v blýskotu dlát a v tvůrčím zjitření zraků; –

a tam, kde vášeň na sopečných úpatích smrti nechává kvésti

oranţové zahrady touhy a zráti vína a jedy nejohnivější

v horečném slunci nikdy nezapadajícím; a kde rozkoš,

alchymista otrávený parami svého marného varu,

šílí v halucinacích; – v soumracích tajemství a hudby,

kde myšlenka blíţí se k místům zapovězeným a v orchestrech hřmících

snem harmonie ztracené zakvílí kovy a ze strun

vane proud písní, jak vítr prvotní země nad únavou duší; –

pod gestem panen elektrizujícím, kde jiskří se jara omamující,

noc osudu zvoní polibků letem, jako rty řeřaví hvězdy

a ţena, zbledlá náhle při zavolání svého skrytého jména, agoniemi

jako po stupních, kluzkých krví, sestupuje k zakletým pramenům ţití,

v úpění věků do kruhu hnaných, v ţárlivé vření bytostí neviditelných,

a s výkřikem hrůzy zpět letí, siná, a bolestnými plameny rukou

k prsům tiskne svou kořist: ţivot kvílící v potkání tohoto slunce; –

v nárazech tisíce vůlí, strţených proudy tvé mystické vůle,

jediný ve všech milionech pracuje člověk, třesou se ruce nesčíslné,

z věků do věků v křeči napínají se, nikdy neumdlévající

na obou polokoulích země... V tragickém triumfu snění

jak ruce dítěte hvězdami pohrávají si jak drahokamy,

ale při procitnutí nabíhají a tuhnou, krvavé vraţdou,

zmodralé mrazem věků, a v letu země, nad propastmi vrávorající,

zachytávají se v zoufalství vegetace její... Šílené ruce krutého lovce

ve štvanici ţivlů! Kletbou ztíţené ruce otroka polonahého

u šarlatových výhní práce! V sepjetí modlitby úderem blesku

jak písek ztavené ruce přemoţeného! A slzami smyté,

bělostné, září přetékající, vţdy krvácejícími stigmaty lásky

poznamenané! Magické, léčivé, dotknutím čela čtoucí myšlenky bratří! (…)

Otokar Březina, Nevlastní děti země, Praha 1988, s. 128 – 130.

Poznámka:

stigmata – znamení (nejčastěji neblahá, bolestivá apod.) na těle, někteří křesťanští mystikové věří, ţe se mohou objevit v místech odpovídajících ranám ukřiţovaného Jeţíše.

3-4-C5 Otázky a úlohy

1. Co symbolizují ruce? Jaké rysy tehdejšího (jiţ moderního) světa patrně vedly autora k pouţití právě tohoto symbolu? 2. Má Březinův symbol rukou platnost i dnes? Odůvodněte svoji odpověď. 3. V 6. – 12. verši (V městech… ţelezným nástrojem rozrývané;) najděte a vypište substantiva. Rozdělte je do 2 tematických skupin (řiďte se chronologickým hlediskem) a obě skupiny porovnejte. Proč je autor pouţil a co sledoval tím, ţe je takto prolnul?

3-4-D Některá zajímavá data

Antonín Sova (26. 2. 1864 Pacov – 16. 8. 1928 Pacov)

Český spisovatel, zakladatelská osobnost českého literárního impresionismu, tvořil i v duchu symbolismu.

Pocházel z rodiny venkovského učitele i hudebníka. V r. 1878 jej drtivě zasáhla matčina smrt a krátce poté se mu odcizil otec, kdyţ se znovu oţenil – s dívkou, která byla o 27 let mladší a jen o 10 let starší neţ Antonín. Ten jiţ jako gymnasista (studoval v Pelhřimově, Táboře a Písku) začal – pod vlivem přátelství s rodinou Jaroslava Vrchlického – psát i publikovat (časopisecky) své básně. Tehdy se seznámil také s májovcem Adolfem Heydukem. Krátce se pokoušel studovat v Praze práva. Na přímluvu Vrchlického získal místo v kanceláři Ottova slovníku naučného, pak začal pracovat jako úředník zdravotního odboru praţského magistrátu (odtud poznal obtíţnou sociální situaci chudých lidí, byť ji znal i z vlastní zkušenosti nemajetného studenta). V letech 1898 – 1920 byl zaměstnán jako knihovník v praţské Městské knihovně (od r. 1910 ředitel).

Aktivně se zúčastnil činnosti nové umělecké generace: v r. 1895 patřil mezi první signatáře manifestu Česká moderna. Stal se průkopnickým a zároveň nejvýraznějším představitelem českého literárního impresionismu, později publikoval i symbolistické básně, ale do jeho tvorby patří také několik prozaických děl. Byl oceňován jako soudobý nejlepší český přírodní lyrik i jako symbolista nevyhýbající se sociální kritice.

V r. 1900 se oţenil se sedmnáctiletou Marií Kovaříkovou (1883 – 1943): jejich syn Jan se narodil r. 1901, ale jiţ po několika letech se básníkovo manţelství s velmi mladou atraktivní ţenou vnitřně rozpadlo. Později začal Sova trpět míšní chorobou, která jej nakonec upoutala na ortopedický vozík.

Některá díla:

Básnické sbírky v duchu impresionismu Květy intimních nálad (1891), Z mého kraje (1892).

Básnické sbírky v duchu symbolismu Vybouřené smutky (1897), Ještě jednou se vrátíme (1900; s oddílem Údolí Nového Království).

Básnická sbírka milostné lyriky Lyrika lásky a ţivota (1906; reakce na manţelskou krizi).

Povídkové soubory Próza (1898) a Povídky a menší črty (1903): shrnuty povídky publikované časopisecky od r. 1889 (povídka Anna aj.).

Román Ivův román (1902).

Melodičnost Sovových veršů podnítila několik skladatelů k tomu, ţe je zhudebnili nebo se jimi nechali jinak inspirovat (Vítězslav Novák, Josef Bohuslav Foerster, Jindřich Jindřich aj.).

Otokar Březina

Pseudonym Václava Jebavého (13. 9. 1868 Počátky – 25. 3. 1929 Jaroměřice nad Rokytnou)

Český básník a esejista, zakladatelská i vrcholná osobnost českého literárního symbolismu.

Jeho otec byl dvaapadesátiletý venkovský švec, matka byla o 16 let mladší. Březina byl jediným dítětem svých rodičů, které se doţilo dospělosti. Matka jej velmi ovlivnila svým odříkavým ţivotem, hlubokou katolickou vírou i vyprávěním o rodové minulosti. V Počátkách tehdy často pobývali lumírovci Josef Václav Sládek a Julius Zeyer. Březina studoval střední školy v regionálním kulturním centru Telči a v Praze, jiţ jako student začal psát básně (od r. 1886 je časopisecky publikoval). Po chudých studentských letech se stal učitelem obecné (základní) školy. Učitelské povolání se nikdy nestalo jeho zálibou a Březina se uzavřel do samoty. Nejprve (1887 – 1888) krátce učil ve vesnici Jinošov blízko Náměšti nad Oslavou. Zde se seznámil s Annou Pammrovou (1860 – 1945), manţelkou lesníka, a navázal s ní celoţivotní přátelství, které ovšem udrţoval především korespondenčně. Pammrová se sama vzdělala v humanitních oborech a byla svéráznou myslitelkou, spojující filozofická, náboţenská, feministická a ekologická témata; v manţelství nebyla šťastná, rozvedla se r. 1903 a od té doby ţila na lesní samotě u Tišnova. Březina učil v letech 1888 – 1901 v Nové Říši nedaleko Telče, v r. 1890 mu v rozmezí jediného týdne zemřeli oba rodiče (tuberkulóza). Všechny tyto události posílily proměnu Březiny v symbolistického básníka s bohatou obrazotvorností, výjimečně básnivým jazykem a filozofickými úvahami. V r. 1895 podepsal Českou modernu.

Od r. 1901 ţil v Jaroměřicích nad Rokytnou: učil zde do r. 1918, kdy – jiţ jako proslulý básník – začal dostávat permanentní tvůrčí dovolenou aţ do svého penzionování v r. 1925. Korespondenčně a občasnými setkáními udrţoval kontakty s mnoha vynikajícími osobnostmi českého kulturního ţivota (s F. X. Šaldou, Františkem Bílkem aj.). V r. 1919 dostal čestný doktorát Univerzity Karlovy.

Některá díla:

Básnické sbírky (či kniţní básnické skladby) v duchu symbolismu Tajemné dálky (1895), Svítání na západě (1896), Větry od pólů (1897), Stavitelé chrámu (1899), Ruce (1901).

Kniţně (a posmrtně) vyšly také Březinovy eseje i dochovaná Březinova korespondence s Pammrovou, Šaldou aj.

5. Expresionismus a dekadence: Gustav Meyrink, Rainer Maria Rilke, Karel Hlaváček

5-A1 Expresionismus; 5-A2 Praţští němečtí autoři; 5-B2a Gustav Meyrink: Golem; 5-B2b Rainer Maria Rilke: Sonety Orfeovi; 5-B2c Rainer Maria Rilke: Elegie z Duina: Třetí elegie; 5-A3 Dekadence; 5-B3 Karel Hlaváček: Hrál kdosi na hoboj; 5-D Gustav Meyrink, Rainer Maria Rilke, Karel Hlaváček.

5-A1 Expresionismus

Pro umělce konce století zůstávala ještě jedna dosud nevyuţitá tematická oblast: výlučné vyjadřování vlastních proţitků i vlastních pocitů. Tento prostor zaplnil další umělecký směr, expresionismus (lat. expressio = výraz). Nešlo ovšem o vyjadřování jakýchkoli pocitů, ale expresionisté se soustředili právě na ta pohnutí i stavy duše, které souvisely s atmosférou konce století. Expresionismus vznikl kolem r. 1880 a přetrval jako ţivý směr aţ hluboko do 20. let 20. století. Dosáhl značného rozšíření, pronikl prakticky do všech druhů umění (včetně filmu), vyznačuje se značnou šíří ţánrů a v jeho rámci se vyhranilo hned několik uţších směrů (ve výtvarném umění fauvismus [fәuvismus]) nebo tvůrčích skupin (v literatuře praţští němečtí autoři).

Termín expresionismus vytvořil r. 1911 německý umělecký kritik Herwarth Walden, ale pouţíval jej nejen pro expresionismus, jak jej chápeme dnes, ale i pro některé další umělecké proudy.

Ve výtvarném umění můţeme expresionistické pojetí skutečnosti najít jiţ u nizozemského malíře Vincenta van Gogha [vincent fan choch] (1853 – 1890), který – příznačně pro umělce svého oboru i doby – prodal za svého ţivota (spáchal sebevraţdu) jen jediný obraz, ale dnes je patrně nejslavnějším Holanďanem všech dob (např. obraz Pšeničné pole s cypřiši…). Následovali např. Francouz Henri de Toulouse Lautrec [anri dә tuluz lotrec] (1864 – 1901), Nor Edvard Munch [edvard munk] (1863 – 1944; ), Rakušané Oskar Kokoschka [oskar kokoška] (1886 – 1980) a Egon Schiele [egon šíle] (1890 – 1918). Těţiště expresionismu se vůbec postupně přesunulo do střední Evropy. Jeho francouzský vývoj se přetavil do podoby směru fauvismu (fr. le fauve = šelma), jehoţ vedoucí osobností byl Henri Matisse [anri matys].

Z českých autorů se expresionismu věnovali (byť zpravidla nikoli po celou svou tvůrčí dráhu) zejména Václav Špála (1885 – 1946) nebo Bohumil Kubišta (1884 – 1918) .

Vrcholnou událostí pro české kulturní prostředí byla v r. 1905 výstava obrazů Edvarda Muncha (sám Munch do Prahy také přijel). Stala se velkým inspiračním mezníkem ve vývoji českého moderního umění (a sehrála tedy podobnou roli jako o tři roky dříve praţská výstava Rodinových soch).

V hudebním expresionismu vynikli Němec Paul Hindemith (1895 – 1963) a Maďar Béla Bartók (1881 – 1945).

Úrodným polem pro uplatnění expresionistické estetiky se stal film. Jako technicky nový druh umění jej vynalezli francouzští bratři Auguste a Louis Lumièrové [limjér] v r. 1895. Expresionismus přinesli na počátku 20. let do

filmu Němci, kteří v tomto smyslu ovlivnili dočasně i francouzskou tvorbu (film byl však do r. 1927 němý a do r. 1937 jen černobílý). Expresionistické filmy si libovaly především v atmosféře hororu, ale také fantasy: Kabinet doktora Caligariho (Das Cabinet des Dr. Caligari; 1920), Jak Golem na svět přišel (Golem, wie er in die Welt kam; 1920), Upír Nosferatu (Nosferatu, eine Symphonie des Grauens; 1922), Nibelungové (Die Niebelungen; 1924), Faust (1926) aj.

Expresionistická literatura se soustředila na vyjádření rozčarování a nejistoty ve světě moderní civilizace. Postavy románů, povídek i dramat a lyričtí mluvčí básní proţívají osamělost i úzkost, jejich zraněná duše se utápí v ohyzdných, hrůzných, tajuplných a vůbec fantaskních představách. Díla chtějí vzbudit u čtenářů soucit i odpor zároveň a výstiţně vyjadřují negativní vztah k okolnímu světu. Ve stylu expresionismu psali např. Švéd August Strindberg (1849 – 1912; román Červený pokoj), Rakušan Georg Trakl (1887 – 1914; básnická sbírka Podzimní duše), Američan Eugene O'Neill (1888 – 1953; dramatická trilogie Smutek sluší Elektře; Nobelova cena), Španěl Federico García Lorca (1898 – 1936; drama Krvavá svatba) aj. V české literatuře sem můţeme zařadit raná (zejména společná) díla bratří Josefa a Karla Čapků, beletrii filozofa a spisovatele Ladislava Klímy (1878 – 1928; román Utrpení kníţete Sternenhocha), a částečně také knihy spisovatele, výtvarníka a grafika Josefa Váchala (1884 – 1969; parodický Krvavý román).

5-A2 Praţští němečtí autoři

Ţivot v Praze na přelomu 19. a 20. století dodal městu svébytnou atmosféru. Jedinečným způsobem se tu mísily pozůstatky dávné minulosti s moderními trendy, velkoměstský charakter nových, širokých tříd s polovenkovskými okrajovými čtvrtěmi, luxusní měšťanské domy s bídou dělnických předměstí, kultura česká s německou i ţidovskou.

A právě mezi praţskými Němci se zrodila silná generace spisovatelů (někdy ţidovského původu), kteří dokázali vliv svého rodiště obohatit zkušenostmi zejména z rakouského prostředí a vytvořili v poměrně krátkém časovém rozmezí díla trvalých hodnot. Jsou oceňována i dnes především proto, ţe citlivě předjímala a s předstihem analyzovala řadu jevů, problémů i otázek, které vykrystalizovaly v Evropě teprve v dalším průběhu 20. století a jsou aktuální i nyní.

Patří sem Gustav Meyrink (1868 – 1932; narozen ve Vídni, ale v Praze ţil dvě desetiletí a umístil do ní děj řady svých děl; román Golem), Rainer Maria Rilke (1875 – 1926; básnická sbírka Sonety Orfeovi), Franz Kafka (1883 – 1924; román Proces), Max Brod (1884 – 1968; román Tychona Brahe cesta k bohu), Egon Erwin Kisch (1885 – 1948; posmrtný výbor reportáţí Dobrodruţství v pěti dílech světa), Franz Werfel (1890 – 1945; román Čtyřicet dnů), Lenka Reinerová (1916 – 2008; vzpomínková kniha Všechny barvy slunce a noci).

5-B2a

S pověstí o Golemovi jsme se jiţ setkali v tematickém celku II.A. Lidová slovesnost. Na tomto místě ještě připomeňme, jak patrně vznikla. Jiţ ve středověku někteří ţidovští učenci usilovali o stvoření umělého člověka, aby tak dokázali, ţe dosáhli duchovní dokonalosti (neboť stvořitelský akt je aktem boţským). Golem tedy nebyl jen jeden jediný a jeho označení bychom měli chápat jako jméno obecné (golem). Hebr. golmi = lidské tělo (rozumí se bez duše); výraz golem tedy naznačuje, ţe ač šlo o vrcholný výsledek lidského úsilí, nevyrovnal se Boţímu stvořitelskému dílu, neboť Bůh tvoří úplné, oduševnělé lidské bytosti. Lidské tvoření golema bylo součástí technik směřujících k dosaţení mystického proţitku. V raném novověku se golemovi věnovala ţidovská náboţenská literatura jiţ ve větším počtu evropských zemí, ale teprve na počátku 19. století se objevily zprávy o tom, ţe prvním jmenovitě známým stvořitelem golema byl praţský rabín Jehuda Löw ben Becalel (asi 1520 – 1609). Byl jednou z největších osobností ţidovské historie, vynikal učeností i moudrostí (odtud hebrejské přízvisko Maharal = Náš velký učitel Löw), a právě proto s ním byla druhotně

spojena jedna golemovská pověst, zaznamenaná r. 1674, pocházející z polského města Chelmu a vztahující se k tamějšímu ţidovskému rabínovi Elijahuovi (jenţ byl Löwovým současníkem). Gustav Meyrink ovšem situoval svůj román Golem do své doby.

Gustav Meyrink (1868 – 1932): Golem

(1915)

Punč

(…) „Nevím, kde začít,“ mínil váhavě stařec, „příběh o Golemovi se dá těţko povídat. Jak to předtím řekl Pernath: ví přesně, jak neznámý vypadal, a přece ho nemůţe popsat. Přibliţně kaţdých třiatřicet let opakuje se v našich ulicích příhoda, která v sobě neskrývá nic zvlášť vzrušujícího, a přece vyvolává zděšení, pro které neexistuje ţádné uspokojivé vysvětlení nebo zdůvodnění:

Stále znovu se totiţ stává, ţe z ulice U staré školy přichází úplně cizí člověk, bezvousý, se ţlutým obličejem mongolského typu, oblečený do staromódních vybledlých šatů, a kráčí ţidovským městem rovnoměrným, podivně klopýtavým krokem, jako by měl kaţdým okamţikem přepadnout dopředu, a najednou – se stane neviditelným.

Obvykle zabočí do jedné z ulic a zmizí beze stopy.

Jindy se tvrdí, ţe na své cestě opsal kruh a navrátil se k místu, odkud vyšel: k prastarému domu poblíţ synagogy.

Někteří rozčilení lidé zase trvají na tom, ţe ho viděli okolo rohu přicházet směrem k nim. Přestoţe k nim zcela zřetelně přicházel, byl stále menší a menší, přesně jako někdo, jehoţ postava se ztrácí ve velké dálce, a – pak úplně zmizel.

Před šestašedesáti lety musel být dojem, který Golem vyvolal, asi zvlášť hluboký, neboť já si vzpomínám – byl jsem tehdy ještě úplně malý kluk –, ţe lidé tenkrát prohledali dům v ulici U staré školy odshora dolů.

Zjistili při tom, ţe je v domě místnost se zamříţovaným oknem, k níţ neexistuje ţádný vchod. (…)

Já sám jsem se s ,Golemem´ setkal poprvé v ţivotě před třiatřiceti lety.

Šel proti mně jedním průchodním domem, a skoro jsme se srazili. (…)

Ale v tom okamţiku, určitě – zcela určitě, ještě dřív, neţ jsem ho uviděl, něco ve mně pronikavě vykřiklo: Golem! A v téţe chvíli vyklopýtal někdo z temnoty průchodu, a onen neznámý prošel kolem mne. Vteřinu nato mě obklopilo mnoţství bledých, vzrušených tváří a lidé mě zasypali otázkami, zda jsem ho viděl.

A kdyţ jsem odpovídal, pocítil jsem, ţe se můj jazyk jako by uvolňuje z křeče, kterou jsem ale předtím vůbec necítil.

O tom všem jsem často a dlouho přemýšlel, a zdá se mi, ţe jsem pravdě nejblíţ, kdyţ řeknu: vţdycky jednou za lidskou generaci proběhne ţidovským městem jako blesk jakási duchovní epidemie, zmocňuje se lidských duší za určitým účelem, který nám zůstává skryt, a jejím vlivem vznikají – něco jako fata morgána – obrysy charakteristické bytosti, která zde snad před staletími ţila a ţízní po uskutečnění a tvaru.

Moţná, ţe je mezi námi pořád, neustále, a my to nevnímáme. (…)

Gustav Meyrink, Golem, Praha 1993, s. 34 – 35.

Poznámky a vysvětlivky:

fata morgána – optický jev v atmosféře, kdy se vzdálený objekt zrcadlí ve vzduchu na styku dvou vzdušných vrstev o různé teplotě; ulice U staré školy – ulice v bývalém praţském Ţidovském městě (ghettu), u Španělské synagogy.