Poetismus
Příklady moderních literárních směrů a tvůrčích skupin využívajících princip hry
Poetismus
A1 Zdroje poetismu; A2 Definice a hlavní představitelé poetismu; B2a Vítězslav Nezval:
Pantomima: Abeceda; B2b Jaroslav Seifert: Na vlnách TSF (Cirkus, Počitadlo lásky); B2c Jaroslav
Seifert: Všecky krásy světa; B2d Vladislav Vančura: Rozmarné léto; B2e Osvobozené divadlo (Jan
Werich – Jiří Voskovec – Jaroslav Ježek): Ostrov Dynamit; D Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert,
Vladislav Vančura, Jan Werich, Jiří Voskovec.
A1 Zdroje poetismu
Po odeznění poválečné krize zavládla v Evropě i Americe optimistická atmosféra, vyplývající
z důvěry v budoucnost moderního světa. Pronikavé změny zasáhly všechny oblasti života:
1. Evropa se demokratizovala: zanikly nadnárodní postabsolutistické říše (Rakousko-Uhersko,
Rusko, Turecko), v Evropě poprvé převáţil počet republik (zpravidla liberálních) nad monarchiemi
(zpravidla poněkud konzervativními).
2. V drtivé většině Evropy bylo uzákoněno všeobecné volební právo. Nevídaně se zkvalitnilo
společenské postavení žen: zvýšila se jejich zaměstnanost, a tedy i ekonomická samostatnost,
přestaly být vzácností mezi studenty vyšších stupňů škol, šířeji se uplatnily v kultuře. Přirozenější a
méně formální základ získaly intimní vztahy i pravidla rodinného života.
3. Svět – a zejména Evropa – zaţil prudký rozvoj vědy a techniky. Do běţného ţivota lidí
pronikly automobilová, autobusová i letecká doprava, také venkov se elektrifikoval, relativně
běţnou součástí vybavení domácností se staly telefon i rozhlasový přijímač.
4. Přístup lidí ke kultuře se demokratizoval rozšířením
filmu a biografů (jeţ představovaly lidovou alternativu
k svátečně laděným kamenným divadlům), vznikaly však
také neformální divadelní scény (autorského divadla)
s repertoárem aktuálně reagujícím na soudobé
společenské dění, rychlý rozvoj zaznamenalo moderní
výtvarné umění, tanečníci se začali vlnit v rytmu
exotického džezu, vycházejícího z hudby amerických
černochů. Novinářství zprostředkovalo nejširším vrstvám
obyvatelstva kontakt se světovými událostmi, ovlivnilo
však i čtivější podobu umělecké literární tvorby.
Uvolněnější a přirozenější pravidla ovládla také svět
módy a společenských zvyklostí.
5. Běţnou součástí politiky se stalo i úsilí o řešení
sociálních otázek. Rejstřík lidských práv byl rozšířen o práva sociální: byla uzákoněna
osmihodinová pracovní doba, zdravotní pojištění, rozšířila se činnost odborů a začalo vyplácení
podpory v nezaměstnanosti, pracovníci získali nárok na dovolenou a starobní důchod, objevily se
dětské ozdravovny a školy v přírodě.
6. Zápolení mezi jednotlivci i národy se přeneslo z bojišť na sportoviště. Věnovat se sportu
(atletice, fotbalu, tenisu, vodáctví) se stalo dokladem harmonického a kvalitního ţivota. Po
skromných předválečných začátcích se rozběhl cyklus olympijských her (přibyly i zimní soutěţe).
Sportovní příznivci si mohli zafandit v hledištích stadionů, kde např. v Čechách při kopané
návštěvnost, předváděná hra i celková atmosféra výrazně převyšovaly dnešní úroveň.
7. Světové hospodářství – podle makroekonomických ukazatelů – zaznamenalo výrazný
vzestup: hovořívá se o zlatých dvacátých létech.
8. Evropa se sblíţila s exotickými zeměmi: byly pro ni výhodným obchodním partnerem i
zajímavou kulturní inspirací.
9. Liberalizovalo se školství: výuka se zaměřila více na praktickou uţitečnost a na větší respekt
k individualitě ţáka. Mládeţ častěji vyjíţděla na zahraniční studijní pobyty.
10. Novým tématem se stalo trávení volného času. Posílil se vliv masové kulturní produkce
(literární, hudební, filmové…). Vedle velkého objemu triviální kultury se tu objevily i nadčasové
hodnoty. Mezi česká specifika v tomto směru patřil tramping: věnovala se mu především mládeţ
z dělnických i středních vrstev, která pod vlivem četby i filmu napodobovala o víkendech i
prázdninách v prostředí české přírody ţivot severoamerických zálesáků.
Zůstávaly však i problémy. Na prvním místě to byly přetrvávající příkré sociální rozdíly: zisky
z ekonomického rozvoje zůstávaly především v rukou podnikatelů.
Ze zvaţovaných moţných řešení vyčnívala inspirace komunistickým (bolševickým) Ruskem
(od r. 1922 nazývaného Svaz sovětských socialistických republik, zkráceně Sovětský svaz). Po r.
1918 vznikly prakticky ve všech evropských zemích komunistické strany. V Rusku panovala
diktatura vůdců jediné povolené politické strany (1917 – 1924 vůdcem Vladimir Iljič Lenin).
V ekonomické sféře tam nejprve nastalo období válečného komunismu (1918 – 1921), kdy
bolševici zestátnili všechny klíčové podniky a veškerou ekonomiku podřídili vládním příkazům. Po
svém vítězství v občanské válce však bolševici vyhlásili Novou ekonomickou politiku (1921 –
1928), která povolila soukromé podnikání zemědělců a malých výrobních i obchodních firem, coţ
znamenalo lepší zásobování venkova a vzestup ţivotní úrovně ve městech. Sovětskou moc také
podpořila – byť často s výhradami – generace mladých ruských umělců, zejména spisovatelů.
Druhým zdrojem nestability v poválečné Evropě se staly národnostní rozpory. Právo národů na
sebeurčení, které bylo ideovým základem pro vznik nových, poválečných národních států (včetně
Československa) totiţ vítězné dohodové velmoci nepřiznaly menšinám náleţejícím k poraţeným
národům, Němcům a Maďarům. Ovšem ve 20. letech jak Německá, tak Rakouská republika byly
demokratickými státy se silným vlivem národnostně snášenlivé levice.
Souhrnně řečeno, 20. léta byla svébytnou dekádou s charakteristickými rysy, které ji odlišovaly
od dob předcházejících i následujících a které dodnes poutají naši pozornost. Ve 20. století bychom
našli uţ jen jediné takto výrazné desetiletí: 60. léta.
Kultura 20. let se vyznačovala reakcí na všechny rysy
nového, moderního ţivota. Vzniká (či po předválečných
začátcích se rozvíjí) celá řada uměleckých směrů. Z nich
nejpříznačnějším pro tuto dobu se stává kubismus. Název
vznikl r. 1909 jako hanlivá přezdívka. Kubismus opustil
perspektivní zobrazování prostoru a v podobě zobrazovaného
objektu zdůrazňoval základní geometrické tvary. Zejména
ve svých počátcích kubismus dokázal navíc v jednom obraze
nabídnout několik pohledů na objekt z různých úhlů.
Barevnost kubistických obrazů byla střídmá, převládaly
barevné tóny sobě navzájem blízké. Silnou inspirací kubismu
bylo africké černošské umění. Kubisté dávali svými díly
najevo, ţe si zachovávají individualistický odstup od
skutečnosti, ale zároveň ji vnímají ostře analytickým
pohledem. Nalezneme tu i atmosféru fantazijní hry, zaloţené na umělcově imaginaci. Zakladateli
kubismu byli kolem r. 1910 umělci tvořící v Paříži: Španěl Pablo Picasso [pikaso] (1881 – 1973)
(např. obraz Avignonské slečny / Les Demoiselles d'Avignon; 1907; olej na plátně, 245 x 235 cm) a
Francouz Georges Braque [ţorţ brak]. Kubismus postupně pronikl i do sochařství, architektury,
uměleckých řemesel, a dokonce do literatury. Jedním z významných center kubistické tvorby se
staly České země.
A2 Definice a hlavní představitelé poetismu
V atmosféře 20. let vznikl v Českých zemích nový umělecký směr poetismus. Je to jediný
umělecký směr, který se zrodil v českém prostředí, ale nikdy nepronikl za hranice. Proto mu
v jiných státech zpravidla nebývá věnována pozornost, ovšem velké rehabilitace se dočkal v r.
1984, kdy jeho čelnému představiteli, Jaroslavu Seifertovi (1901 – 1986), byla udělena Nobelova
cena za literaturu. Sám Seifert vztáhl toto vrcholné ocenění na celou poetistickou generaci (byť
sám ji svou tvorbou i velmi dlouhým ţivotem přesáhl).
Poetismus vznikl kolem r. 1923 v Praze
v prostředí uměleckého sdruţení Devětsil
(zaloţeného 1920). Hlavními autory poetismu byli
básník a mnohostranný umělecký teoretik i kritik
Vítězslav Nezval (1900 – 1958) a umělecký teoretik
a organizátor kulturního ţivota Karel Teige (1900 –
1951), do Devětsilu dále patřili literáti Jaroslav
Seifert (1901 – 1986), Konstantin Biebl (1898 –
1951), František Halas (1901 – 1949), Vladislav
Vančura (1891 – 1942), malíři Marie Čermínová
(1902 – 1980; od r. 1922 působila pod pseudonymem
Toyen [toajen], který pro ni vymyslel Seifert; dlouhá
léta ţila v Paříţi, od r. 1947 natrvalo, stala se jednou z nejvýznamnějších ţen-malířek v dějinách
světového výtvarného umění) a její dlouholetý ţivotní partner Jindřich Štyrský (1899 – 1942),
kreslíř a literát Adolf Hoffmeister (1902 – 1973), divadelníci Jindřich Honzl (1894 – 1953), Jiří
Frejka (1904 – 1952), Jiří Voskovec (1905 – 1981) aj. Jak vidno, Devětsil i poetismus byly
výrazně generační záležitostí: sešli se tu umělci narození ve šťastný čas: v době První světové
války byli příliš mladí, něţ aby na ně dolehly její hrůzy (nemuseli do armády), ale po r. 1918 byli
právě tak mladí, aby mohli v plné míře vyuţívat všech příleţitostí poválečného světa, zejména
moţnosti cestování a sbírání zkušeností ve světě.
Poetismus patří mezi směry moderny. Jeho cílem bylo vytvářet umění osvobozené od
morálního patosu starší generace (zejména té, která se cítila spojena s étosem masarykovsko-legionářského boje za svobodu). Poetisté se distancovali od této sentimentálně heroizující pózy,
jednak proto, ţe ji nyní pěstovali (ve školách, médiích, veřejných oslavách apod.) často lidé, kteří
kdysi sami k odboji nepřispěli a jen opatrnicky vyčkávali, jednak proto, ţe poetisté nemohli zavírat
oči před rozšířenými projevy sociální nespravedlnosti, kdy československá ekonomika 20. let
patřila k nejdynamičtěji se rozvíjejícím v Evropě, ale reálné příjmy dělnických vrstev zůstávaly
stále na nízké úrovni. Proti kultuře generace otců tedy poetismus nabízel metodu, jak nahlížet na
svět, aby byl básní:
1. Proti závaţným pojmům i vlivným idejím starší kultury stály svobodné emoce i obrazy.
2. Skutečnosti moderního světa byly zobrazovány v podmínkách fantazie, hry, okouzlení
exotikou a svobodné erotiky.
3. Proti racionálním a logickým pravidlům výstavby uměleckého díla stály spontánnost,
okamžitá inspirace a blesková asociace (v tomto ohledu se poetismus poněkud shodoval se
surrealismem).
4. Forma básně i moţnosti jazyka náleţejí k plnohodnotným zdrojům literární inspirace:
posunují se hranice práce se zvukovou stránkou verše (především s rýmem, zvukomalebností
apod.), experimentuje se s grafickou podobou poetického textu.
5. Byla odmítnuta oficiálně vyhlašovaná společenská funkce umění, ale poetismus přesto
angažovaně promlouval k aktuální podobě společnosti: vybíral si náměty z lidové zábavy (jako
jsou film, cirkus, zábavní parky, dobrodruţná četba aj.), ukazoval svět obyčejných lidí jako
svobodnější, protoţe nespoutaný kariérou a byznysem, oceňoval nenápadnou lidskou
sounáležitost v protikladu k pokrytectví, přihlouplosti či sobectví společenské smetánky.
6. Poetismus hledá a nachází poezii, půvab a překvapivou (aţ iracionální) proměnlivost
v běžných skutečnostech moderního, především městského života. Hlavním smyslem
uměleckého díla je básnivost a hra obrazotvornosti, umění má být květem koruny života.
Poetismus bývá řazen do avantgardy, tedy do skupiny těch uměleckých směrů 20. a 30. let, kde
byla tvorba ovlivněna levicovým zaměřením svých autorů. Někteří byli členy komunistické strany.
B2a
První poetistickou básnickou sbírkou se stala Nezvalova Pantomima (1924). Měla formu pestré
koláţe sloţené z textů (nejen básnických) v nejrůznějších ţánrech, upoutala i originální grafickou
úpravou. Nezval, který se sice narodil v rodině učitele na jihomoravském venkově, ale jiţ za
univerzitních studií splynul s Prahou, ji pojal jako manifest poetismu, v němţ se zároveň uvedl jako
jedinečně talentovaný básník s mimořádně pohotovou obrazotvorností a nevídaně lehkým
jazykovým stylem. Součástí Pantomimy je básnická skladba Podivuhodný kouzelník (která vyšla jiţ
r. 1922), ale nejčastěji se citují krátké básně z oddílu Abeceda, kde inspirace vychází z výtvarného
vnímání jednotlivých písmen.
Vítězslav Nezval (1900 – 1958): Pantomima
(1924)
Abeceda
A
nazváno buď prostou chatrčí
Ó palmy přeneste svůj rovník nad Vltavu!
Šnek má svůj prostý dům z nějţ růţky vystrčí
a člověk neví kam by sloţil hlavu.
oranţový plod lampión mléčné záře
jímţ matka poprvé opíjí v kolébce syna
B
druhé písmenko dětského slabikáře
a obrázek prsu milenčina (…)
D
luk jenţ od západu napíná se
Indián shlédl stopu na zemi
Poslední druhové zhynuli v dávném čase
a měsíc dorůstá prérie kamení
g
Teď vzpomínat mi kaţdý dovolí
při g na pohotovost Fairbanksova lasa
Na zemi říje stádo buvolí
a já jím argentinský řízek z jejich masa
K
v optikově skříni viděl jsem
Paprsek letí tam a zase zpět
Zrcadlo Moje podobizna? Býti básníkem
je být jak slunce býti jako led
N
Od hlavy aţ k patě
milenec k milé je láskou přitaţen
Lásky je vratká však
jak spojovací linka hlásky N
RRR
bubínky daly se na pochod
přes devět mostů přes sedm vod
RRR
komedianti z Devětsilu
rozbili stánek na březích boţského Nilu
Poznámka:
Douglas Fairbanks (1883 – 1939) – americký filmový herec, představitel mladých, fyzicky
obratných muţů v dobrodruţných filmech, včetně několika westernů.
C2a Otázky a úlohy
1. Přečtěte si následující Nezvalovu interpretaci první básně Abecedy a obdobně se pokuste
vyloţit další básně z tohoto cyklu:
Z velmi volného přirovnání tvaru písmene A se stříškou vzniká první verš. Asociací chatrče a
divošských stanů přeskočí fantazie na rovník a přeje si přenésti jeho klima do našich věčně
deštivých krajin. Z rýmu chatrčí–vystrčí se zrodí představa šneka, vystrkujícího růžky z domu, který
nosí s sebou. A za pomoci rýmu nad Vltavu–hlavu si vybaví obraznost ubohé lidi bez přístřešku.
Vidíme, že báseň se nezrodila z nějakého předběžného plánu, nýbrž během složitého rozvíjení
obraznosti omezované i podporované rýmem.
Vítězslav Nezval, Moderní básnické směry, Praha 1979, s. 206.
2. Pokuste se sami vytvořit podobné čtyřverší na námět některého písmene (výše neuvedeného)
nebo třeba číslice.
3. Najděte některé české výtvarné dílo (třeba i architektonické) z doby poetismu, zjistěte o něm
podrobnosti a představte je spoluţákům.
B2b
Jaroslav Seifert: Na vlnách TSF
(1925)
Nezvalovým přítelem, kolegou i
spolupracovníkem byl Jaroslav Seifert (1901
– 1986). V mnoha směrech se však od
Nezvala odlišoval: pocházel z praţského
dělnického předměstí Ţiţkova, a měl tedy jiţ
z dětství zcela jinou, mnohem drsnější sociální
zkušenost. Proto také vstoupil do literatury
sbírkou v duchu proletářské poezie: jmenovala
se Město v slzách (1921) a byla věnována
Praze v době poválečné krize (Praha se stala
Seifertovi jedním z hlavních celoţivotních
témat). Poetistické období své tvorby zahájil
Seifert v r. 1925 sbírkou Na vlnách TSF
(Télegraphie sans fil; francouzská zkratka pro
bezdrátovou telegrafii). Většina básní této
sbírky má i významotvornou grafickou
podobu: takovým textům se říká kaligramy.
Poznámka:
clown [klaun] – klaun, šašek (ve 20. letech se v češtině toto slovo psalo stále původním,
anglickým pravopisem).
C2b Otázky a úlohy
Obě básně ukazují poetistický vztah
k lásce a erotice. Dluţno ovšem říci, ţe velmi
otevřeně toto téma zpracovávali i jiní umělci
Devětsilu; např. Toyen proslula tím, ţe –
průkopnicky mezi ţenami-výtvarnicemi –
neměla ţádné zábrany při výtvarném
vyjadřování erotické tematiky (viz např. její
známý obraz Ráj černochů (olejomalba na
plátně, 1925).
Objasněte námět i téma obou básní a
odhadněte, jak s nimi souvisejí grafické
podoby obou textů:
1. K básni Cirkus: a) Najděte v básni
znaky pravidelné kompozice. Jaké obsahové
otázky z toho vyplývají, jak se dotýkají postav Johna a Chloe a jak na ně odpovíte?
b) Jakou roli v příběhu hrají motiv cirkusu a postava klauna?
c) Co znázorňuje tvar básně a proč?
2. K básni Počitadlo: a) Proč zrovna jablka a proč zároveň z Austrálie? Co se tu o erotickém
vztahu můţeme dozvědět?
b) Jak vysvětlíte, ţe báseň o „dospělém“ tématu má grafickou podobu dětského počitadla?
B2c
Atmosféra československého meziválečného moderního umění byla také zvláštní tím, ţe
prakticky všichni jeho významní tvůrci se navzájem osobně znali a trávili spolu mnoho času
plodnými diskusemi (při osobních setkáních i třeba jen v korespondenci) na kulturní i jinak aktuální
témata. Jaroslav Seifert ze svého dlouhého ţivota, kdy byl v kontaktu jak se svými uměleckými
vrstevníky, tak s osobnostmi o generaci staršími i s teprve nastupujícími mladšími tvůrci, vytěţil
obsáhlou vzpomínkovou knihu, čtivě a působivě napsanou. Z politických důvodů se však
k českému čtenáři dostávala ve své úplnosti jen postupně.
Jaroslav Seifert (1901 – 1986): Všecky krásy světa
(samizdat 1979, v zahraničí česky 1981, cenzurovaně v Praze 1982, v úplnosti v Praze 1992)
Na tváři lehký žal
Je tomu něco víc neţ půl století, kdy jsme s Karlem Teigem zaklepali, nikoliv bez trochy
nedůvěry, na dvéře tehdy ještě malého nakladatelství Václava Petra, abychom mu nabídli rukopis
mé třetí kníţky: Na vlnách TSF. (…)
Naše nedůvěra nebyla bezdůvodná. Kníţka na tehdejší časy byla
opravdu exkluzívní. Jiţ sám titul. Jako jedna z prvních kníţek hlásila se
k novému uměleckému směru, a tak nejen její autor, ale i Teige, který ji
typograficky upravil, přičinili se ze všech sil, aby duch poetismu
ohlašoval se na jejích stránkách nejen hlasitě, ale i s provokační
apartností. Básnicky pak to bylo nejen drobné nactiutrhávání váţným
věcem, ale vedle váţnějších básní byly tam verše poznamenané
převráceným motem Máchovým:
Na tváři lehký žal,
Hluboký v srdci smích.
Doufali jsme, ţe nakladatel bude přinejmenším překvapen, nebude-li
se vůbec zdráhat vydat kníţku tak neobvyklou. Překvapil nás. Prohlédl
rukopis, se vším byl srozuměn, se vším souhlasil, rukopis přijal a za dva či tři měsíce kníţka vyšla
přesně tak, jak jsme si přáli. (…)
A tak vám, milý pane Petře, přes tu propast času i ţivota podávám ruku. Oba jsme uţ staří. Ale
ţe se to pěkně vzpomíná na ty doby, kdy byl člověk mlád, měl radost ze všeho nového, na smrt
nemyslil a ničeho se nebál!
„Maroldova Bitva u Lipan konečně zničena“
V únoru roku 1929 strhla se jedné noci nad Prahou sněhová bouře. Ve městě napadlo mnoho
těţkého, mokrého sněhu. Větve stromů se lámaly a pod tou tíhou zhroutila se i střecha výtvarného
pavilónu Spolku inţenýrů a architektů na tehdejším výstavišti, kde byla jiţ po léta instalována
iluzívní panoráma bitvy u Lipan. Monumentální kruhový obraz Maroldův byl padající střechou a
sněhem silně poškozen.
Ale musím začít odjinud!
Karel Teige, můj první a veliký přítel, byl člověk obětavý a hodný. Jako kamarád byl laskavý,
ale jako umělec byl přísný a ortodoxní a svou vůli dovedl autoritativně uplatnit. V Devětsilu jsme se
sice demokraticky na věcech usnášeli, ale o čem jsme se dohodli, bylo pravidelně to, co chtěl Teige.
Šel za svou myšlenkou vytrvale a neúprosně, nikomu neslevoval. Neboţtík Karel Vaněk, malíř i
básník, prohodil jednou, dívaje se v časopise na Maroldovu kresbu z Paříţe, ţe tento malíř uměl
nejen kreslit, ale měl i smysl pro barvu.
To nedopadlo dobře. Teige se mu zle vysmál. Bylo to v krouţku několika lidí a Vaněk
zahanbením aţ zrudl, ale mlčel.
Vzpomínám také na Jiřího Voskovce. Tento mladý a pěkný muţ zahrál si Ríšu – jistě jen pro
honorář – v sladkém filmu Pohádka máje a musil pak Devětsil opustit. Tak to bylo v Devětsilu
přísné. Neměl jsem však tenkrát dojem, ţe by z toho Voskovec byl příliš nešťasten.
Kdyţ roku 1919 sovětský malíř Malevič konečně nakreslil
svůj pověstný Bílý čtverec na bílém pozadí a prohlásil tento
obraz za konec malířství a celého výtvarného umění, vyjádřil
přesně jen to, co Teige tvrdil a co náš tehdejší přítel Ilja
Erenburg shrnul do jediné pregnantní věty: Nové umění
přestane být uměním.
Milovali jsme úsměv Chaplinův, jeho knírek, hůl a
rozšmajdané boty, ale veškeré úsilí malířů, byť jejich jména
byla sebeslavnější, povaţovali jsme za marné pachtění. Aspoň
v době, neţ Nezval s Teigem přijali Bretonův surrealismus,
který pak v Praze rychle zdomácněl.
Kdyţ jsem byl s Teigem v Paříţi, míjeli jsme denně vchod
do Louvru s leţérní samozřejmostí. Škoda času! Dostal jsem
se tam jaksi jen potají, kdyţ byl Teige později pozván
k architektu Perretovi.
A přece, kdyţ Marinetti navrhoval italské vládě, aby prodala všechny slavné obrazy svých
galérií bohatým Američanům a nakoupila za ně obrazy futuristické, Teige se k jeho volání nepřidal.
Příliš dobře rozuměl výtvarnému umění, aby přijal tuto uměleckou demagogii. (…) Nicméně byl
cele zaujat jen uměním nejmodernějším, které, jak tvrdil, rodilo se v manéţi cirku, na plátně kin, a
nikoliv v ateliérech malířů. Rodilo se i všude tam, kde se objevilo něco nového. Třeba v ulici v záři
neónových reklam. Neboť co bylo krásnějšího neţ bulvár zaplněný září ţhavých slov i elektrických
obrazů pod střechami! Samozřejmě pod paříţskými střechami. Praha byla tehdy na tyto optické
senzace příliš chudá. A tak jsme hledali nové moderní umění v tanečních barech při zvucích prvních
jazzbandů, v kavárnách a music-hallech. Ve Folies Bergères jsem nestačil otvírat oči, kdyţ se ze
tmy vynořilo několik desítek krásných dívčích těl, které se daly do nahého tance.
Byl jsem tedy také zcela zaujat novým moderním uměním, které uměním přestalo být!
A do toho přišla zpráva, ţe Maroldova Bitva u Lipan ve Stromovce byla zničena. Tento
obrazoborecký zásah sněhu uvítal jsem v jednom z tehdejších listů nadšeným plácáním. (…) Článek
byla napsán nejapně, spíše klackem neţ pérem. A byl to spíše kámen hozený do měšťácké výkladní
skříně neţ váţný článek o umění.
Nejdříve jsem si to vyřídil s panem Maroldem. Uţ ho to nebolelo, byl dávno mrtev. Jeho jméno
bylo zpola zapomenuto. (…)
V článku, který jsem po sněhové kalamitě napsal, jsem se ptal, kde nabral tolik odvahy a pustil
se, on, malíř paříţských dam i polosvěta, do tak rozměrného plátna této tragické národní bitvy.
Po tomto úvodě dal jsem se junácky i do ostatních malířů a spoluautorů. (…)
Dostali to v článku ode mne všichni s patřičným pohrdáním. Bylo mi však dvacet osm let, uţ
jsem mohl mít trochu rozum.
Debakl samotného proslulého obrazu nebylo to jediné, co pobouřilo mé mladistvé, ale zato
nezkušené péro novinářské. Katastrofa alarmovala zvláště měšťácký vlastenecký tisk. Především
tisk strany agrární a bulvární večerníky Stříbrného. A byly to právě tyto noviny, které zarputile
mlčely, kdyţ měly být z Rudolfina vystěhovány sbírky Krasoumné jednoty, tento základ Národní
galérie, protoţe zabíraly místo určené pro parlamentní restauraci a kuloáry. Po sněhové katastrofě
se však obracely s ukrutným nářkem a halasem k národu. A to byl další důvod, proč jsem se tak
rozhořčil. (…)
Jaroslav Seifert, Všecky krásy světa, Praha 1985, s. 259 – 264.
Poznámky a vysvětlivky:
bitva u Lipan (1434) – významná bitva husitské revoluce, v níţ spojené katolické a husitské
panstvo porazilo husitské selské vojsko s vozovou hradbou, které po patnáct předchozích let vítězilo
zejména nad křiţáckými výpravami útočícími ze zahraničí; André Breton (1896 – 1966) –
francouzský surrealistický básník; Ilja Erenburg (1891 – 1967) – ruský spisovatel a překladatel;
Folies Bergères – významný zábavní podnik v Paříţi, vzniklo zde varieté (kombinace kabaretu a
cirkusu) jako nový druh populární zábavy; futurismus – jeden z uměleckých směrů avantgardní
moderny, Louvre – původně paříţské sídlo francouzských králů, od 1793 jedno ze světově
nejvýznamnějších uměleckých muzeí; Kazimir Malevič (1879 – 1935) – ruský avantgardní malíř;
Luděk Marold (1865 – 1898) – český malíř a ilustrátor, vyvíjel se směrem k secesi, ale jeho Bitva u
Lipan je produktem novoromantického akademismu; Filippo Marinetti (1876 – 1944) – italský
spisovatel, zakladatelská osobnost futurismu; Rudolfinum – novorenesanční víceúčelová kulturní
budova (od 1885; pojmenována podle tehdejšího rakousko-uherského korunního prince Rudolfa
Habsburského) v Praze na staroměstském břehu Vltavy, 1919 – 1941 sídlo československého
parlamentu, dnes koncertní dům (s Dvořákovou síní). Jiří Stříbrný (1880 – 1955) – český novinář
a politik, majitel několika bulvárních listů.
C2c Otázky a úlohy
1. Objasněte, jaký smysl pravděpodobně mělo motto Seifertovy sbírky, vzniklé převrácením
známého dvojverší z Máchova Máje. Kdy jindy (dříve) se v české literatuře objevila skupina
spisovatelů, kteří také odkazovali na Máchu? V čem se i oni od něj lišili?
2. Jak se Seifert dívá s odstupem let na svůj někdejší postoj ke staršímu umění? Jakými
prostředky tento pohled dává najevo?
3. Porovnejte jazykový styl Seifertových vzpomínek s dnešní češtinou: najděte shody a rozdíly.
4. Koho a proč Seifert označuje jako měšťáky? Kde najdeme jejich dnešní obdobu?
B2d
Poetismus se samozřejmě uplatnil i v próze a dramatu. Patrně nejpopulárnějším poetistickým
prozaickým dílem je novela Rozmarné léto od Vladislava Vančury (1891 – 1942). Vančura byl
původní profesí lékař, ale věnoval se mnoha uměleckým oborům (včetně filmové scenáristiky).
Svým knihám vtiskl svébytnou tvář především prostřednictvím jazykových experimentů:
poetistickou hravost spojoval – dosti nezvykle – s archaizující češtinou, čerpající z tradic renesanční
slovesnosti, nevyhýbal se však ani moderním hovorovým výrazům. Psal ze současnosti i z historie,
jeho hlavním tématem bylo uplatňování svobodné přirozenosti člověka. Rozmarné léto se zařadilo i
do vizuální kultury: jiţ v 1. vydání v r. 1926 je kongeniálně ilustroval Josef Čapek a v r. 1967 byla
natočena zdařilá filmová verze (reţie Jiří Menzel).
Vladislav Vančura (1891 – 1942): Rozmarné léto
(1920)
V lázeňském městečku Krokových Varech leží na řece Orši, která tudy protéká, říční plovárna
(jakých tehdy bývalo mnoho). Majitelem plovárny je Antonín Důra, který tu pracuje se svou
manželkou Kateřinou. Na plovárně často sedává a debatuje se svými přáteli: katolickým knězem
Rochem a vojenským majorem Hugem. Všichni jsou pánové středního věku, je jim k padesátce, a
jejich život plyne poklidně.
Antonín Důra
Dozpívav svoji písničku, veliký Antonín sloţil ruce na zádech a maní dýchal na kuličku
teploměru. Sloupec téměř neúplatný sotva se pohnul a Důra znamenaje tuto řádnost měl několik
myšlenek, jeţ se vystřídaly v sledu míšených karet.
„Tento způsob léta,“ děl vposled, odvraceje se od přístroje Celsiova, „zdá se mi poněkud
nešťastným. Je chladno a můj dech, jakkoliv jsem nepozřel vody, je mrazivý. Který měsíc nám
zbývá, jestliţe ani červen není dost vhodný, abychom pečovali o zdraví a o tělesnou čistotu?
Nuţe, ať je podnebí příznivé čili nic, tyto věci nesnesou odkladu.“
Řka to, ujal se mistr řemene, svlékl svůj šat a dívaje se dolů do vody, jeţ zrcadlila jeho dlouhé
zarostlé nohy, roubení bazénu a nebeskou báň, znamenal obraz obrácené nádoby, kterou kdosi
neuměle postavil právě na okraj, a dodal:
„Ach, plovárna a tato číška jsou prázdny.“ (…)
Vzpomínka panina
„Můj manţel plkává dosti často,“ pravila paní Důrová, „ach! Je mi to snášeti od sedmnáctého
roku, neboť vězte, ţe jsem se provdala mláda. Ano, mohla jsem voliti mezi lepšími chlapíky, neţ je
mistr, avšak Antonín zbil ţenichy, a zmocniv se klíčů, jeţ jako s uděláním se hodily k mým
dvířkám, obtěţoval mě tak dlouho, aţ bylo nutné slaviti svatbu. Je to pravda, Antonín býval velmi
zamilován a velmi zdráv, chci se vsaditi, ţe toho měli ti kluci dost, kdyţ je zmlátil.
Maloměstskou idylu rozčeří příjezd kouzelníka Arnoštka a krásné provazochodkyně Anny, kteří
bydlí v maringotce a na náměstí konají vždy večer veřejné představení. Arnoštek se přijde vykoupat
na plovárnu.
Kouzelníkův zevnějšek
Zatím si Arnoštek rozepjal kabát a svlékl se odkládaje oděv část po části na hřebík a na petlici.
Konečně vyšel zjevuje útlá bedra a hrudní koš, vyvstávající nazad o půl pídě. Byl oděn krásným
trikotem flanderským a nepotřeboval plavek. (…)
Nevýřeční profesoři
„Proklatě!” pravit major. “Mistře, vy se nedáte jen tak zhola. Čím to je, ţe jste tak výmluvný?“
„To jest,” odpověděl, „z mnoha důvodů. Mohu vám z nich říci nejváţnější: je to proto, ţe nejsem
knihomol.
Před pěti nebo šesti léty bydlil zde profesor Karlovy university, muţ rozváţlivý, písemný půtkář
a člověk, jenţ potřásat literaturou starou i novou, a víte-li pak, ţe nedovedl říci souvisle číslo
kabiny, kde se svlékl. Od těch dob soudím, ţe vzdělání tohoto druhu je na obtíţ, chceme-li se
vyjadřovati.“
Geniové málo sliční
Na těchto hovorech kouzelník Arnoštek neměl účasti. Stál, jsa opřen o brlení plovárny, stál, maje
nohu přes nohu, díval se a mohl si pokuřovati. Krátce, stál dívaje se a díval se stoje.
„Vidím,” děl major, “ţe křivý hrudník nezbavuje kouzelníků sebevědomí.”
Arnoštek provede kouzelnický trik: dá zmizet majorovým hodinkám a vzápětí je vyjme ze svých
úst. Potom povypráví o svých zkušenostech z putování po Nizozemsku a Německu a paní Důrová
uzná, že: „Pan Arnoštek je švarný chlapík! Kdepak, kdepak by se vzalo ve vás tolik roztomilosti.“
Všichni tři pánové a paní Kateřina – ta ovšem zvlášť – se vypraví shlédnout Arnoštkovu
produkci.
Začněte!
Zatím přátelé došli na stanoviště kouzelníkovo. Bylo tu hodně lidí. Nad zástupem, připomínajíce
zkříţené meče, stály dvě vidlice, mezi nimiţ byl napjat provaz. (…)
Abbé ještě nedomluvil, kdyţ se ozvaly hlasy kolovrátku, jenţ po věky bude připomínati harfy,
bubny, píšťalky a puklice andělského kůru. Tu kanovník zváţněl, major čekal bez znepokojení a
Antonín se jal poklepávati nohou. (…)
Zatím Arnoštek znamenaje, ţe lidí více nepřibývá a ţe je nutno počíti s představením, vyskočil
ze svého vozu a čekal jako dveřník, co zvolna sestupovala dívka, jejíţ tvář byla skryta pod maskou.
„Ţil jsem dosti klidně,“ řekl Antonín, „a nesnáším vzruchu. Coţpak není hezká? Chybí jí něco?“
(…)
„Víte co, Antoníne,“ řekl major, „vidím, ţe slečna má v ruce dvě misky a ţe vybírá peníze. Aţ k
nám přijde, poţádáme ji, aby sňala své pouzdro.“
Výběrčí
„Sláva,“ odpověděl Antonín, „abbé, připravte si drobné!“ Dívka, jeţ neměla jiného jména neţ
Anna, šla ulicí diváků přijímajíc mince, jeţ nepadaly zhusta a jejichţ hlas pravil, ţe nejsou ze zlata
a ţe je nouze. Došedši pod strom, kde se usadili kluci, zdvihla své misky aţ k nim a tak, ţe její údy
tvořily přímý úhel, jenţ je prubířský kámen krásy. Tu bylo zřejmé, ţe má dokonalá ramena,
chlapeckou hruď, dobře utvářené nohy a ţe je útloboká. Avšak některé staré ţenské, které ničemu
nerozumějí, pravily, jako by ji poznávaly:
„Ach, ta se jmenovala za svobodna Nezválková a její otec, jenţ byl velký hříšník, všechno uměl
a skládal krásné básně.“
Dívka zachovávajíc půvab, nepříslušný chvíli, kdy se jí nedostalo ani měďáku, kráčela k
Antonínovi, který byl nejpřívětivější a zřejmě šlechetný. (…)
Nedávaje nic poklepal prstem na plech misky a usmíval se nad nesnází, o níţ je lépe mlčeti neţ
mluviti.
Anna poděkovala zdvořile a rozumně všem třem pánům, a neţli ji major poţádal, aby odloţila
svou masku, učinila tak sama. Dívala se nikoliv bez zalíbení a bez vhodných rozpaků z jednoho na
druhého a pravila: „Barva této škrabošky, jak vidíte, je červená. Byla zvolena namátkou, ale
podrţím si ji, neboť se mi zdá, ţe vám nepůsobí nelibosti.“
„Byl jsem to právě já,“ odpověděl Antonín, „kdo si stěţoval do tohoto způsobu úpravy tváře. Je
dostatek zdravotnických námitek a někteří auktoři je uvádějí v přesvědčujícím mnoţství, avšak je
dosti času, abych je vyjmenoval?“
Řka to, Antonín se naklonil k uchu Anninu a jal se jí prudce a naléhavě cosi šeptati.
Společenské poklesky
(…) „Dosti,“ pravil major poklepávaje mocně na mistrovo rameno, „slečna, jak vidím, pospíchá
a nemůţe odpovídati.“
„Věru,” přisvědčila Anna, „čas je příliš krátký, popilme si.“
Řkouc to, povzdechla, a dotekši se zlehka Antonínova lokte, odcházela s miskami ke skupině
mladíků, jeţ ji přijala stejně vlídně a s dvorností. (…)
Mistr se chystá na hlídku
Doma Antonín seznal, ţe se paní Důrová právě vrátila z téhoţ divadla a ţe pomýšlí na spánek.
„Dnes,” pravil zíraje oknem k jasnému měsíci, „je tmavá noc a spousta ničemníků má asi zálusk
na tvoje podušky, na tvoje pláště, utěrky, mýdla a na ostatní pomůcky plovárenské. Lehni si bez
starostí. Půjdu je hlídat. Strávím noc ve veliké kabině na loţi, které je tvrdé, ale nechť, budu spát
lehounce a na půl oka.“
Stížnosti Kateřininy
Kdyţ Antonín zavřel dveře, paní Kateřina Důrová usedla na okraj postele a pohrávajíc se
střevícem nikoliv nejmenším jala se uvaţovati:
Protimluvy tohoto lehkomyslníka jsou dosti zábavné, avšak úhrnem mě můj manţel trápí a
působí mi hoře. Jsem nešťastná pro nepatrnost jeho rozumu, jenţ se zbřídil v sluţbách odporného
těla, avšak je rovněţ pravda, ţe můj manţel chrápe od večera do rána, aniţ chvíli před spaním
uvaţuje, co bude zítra. Je to spáč a nadto nemírně pije. (…)
Potom obrátivši se ke zdi v poduškách, jeţ byly pruhovány, jakoţ se sluší praporu tygřic,
budovala si několik představ o dokonalosti Arnoštkově. (…)
Neklidní snění
(…) Nuţe paní Důrová zdvihla svoje střevíce, a oblékši plášť, přistoupila k oknu. Bylo na třetí
hodinu zrána a šedé svítání se sotva započalo. Nábřeţí bylo pusté a řeka tmavá, neboť do ní právě
vstupovala noc. (…)
Dům a zvyky Antonínovy
(…) Paní Důrová znala dopodrobna zvyky manţelovy a tu, kdyţ se jí zachtělo vyjíti a kdyţ
mimo nadání nalezla vrata zavřena, zabušila do nich pěstí a řekla:
„Ach, toho starého pošetilce, toho osla, jenţ se domnívá, ţe mě zavře, aby mohl bez zaslouţené
odplaty tropiti své výtrţnosti! Jenţ mě zavře, aby se mohl toulati po nocích! Ba co dím, aby smilnil!
Neboť jsem si jista, ţe tento ohavník nalezl poběhlici, jeţ se s ním dorozuměla. Nu ovšem! Nu
zajisté! Tím jedině lze vysvětliti jeho bezboţné manţelství.” (…)
Mohutná léta devadesátá
(…) Procházejíc vrbovím Kateřina zaslechla několik vzdechů, jeţ zřejmě nepocházely z hrdla
Antonínova. Zrychlila krok.
Luna, hvězda milenců, doposud zářila, u porostech se ozývali ptáci a zdálo se, ţe bude krásný
den.
Paní Důrová nehleděla však na nic. Kráčela krátkým a hněvivým krokem, vstoupila na most,
přešla jej vratkou nohou a stanula přede dveřmi velké kabiny, kde byla Antonínova postel.
Leckteré průpovídky jsou s to, aby zchladily hněv a prudká vzplanutí mysli, ale ţena mistrova
jich nevzpomněla, právě jako neuváţila příběhu o zemčatech.
Za dveřmi bylo slyšeti dva hlasy, a protoţe pouze jediný z obou mohl náleţeti Antonínovi, paní
Důrová zabušila na dveře křičíc z plna hrdla:
“Otevři! Otevři, ty zpustlý a namlouvačný hanbáři! Otevři, proudníku, sice vyrazím dveře!”
Řkouc to jala se opravdu hledati kopáč, sochor či sekeru.
Věčná chvíle
V kabině nastalo ticho. Míjela hrůzyplná chvíle a Kateřinino srdce udeřilo devadesátkrát.
Pojednou bylo slyšeti pád a jasný cinkot skla. ”Propánaboha,” vykřikla paní. „Vy pijete! Pánové!
Jste to vy? Jste to vy, pane majore? Jste to vy, pane kanovníku?”
Vedle plovárenského vchodu stávala od nepaměti stará stolice. Kateřina pobíhajíc a udeřivši se
do kolenního kloubu o její roh spatřila ji pozdě a tu, aniţ zaklela, vzala do náruče tento nábytek a
nesla jej ke dveřím kabiny. Potom, sotva ţidle stála, vystoupila na ni, a zachytivši se horních okrajů
prken, s dychtivostí vznesla svoje velikolepé tělo do výše, aby mohla nahlédnouti horním otvorem
do vnitra kabiny.
Tak vida!
V tu chvíli otevřel Antonín dveře.
“Chutě, chutě,” pravil zachovávaje váţnost, ačkoliv z jeho kalhot crčela voda, „co otálíš, co tu
prodléváš. Běţ! pospíchej i přines tomuto nebohému děvčeti krapítek teplého mléka a suché prádlo!
Obávám se, ţe je dočista utopeno.”
„Jakţe,” děla paní mistrová přistupujíc k loţi Antonínovu, na němţ spočívala Anna majíc oči
obráceny v sloup a košili přilepenu k růţovému tělu.
„Hrome, vidím, ţe je mokrá,” dodala po chviličce ticha hrubě přehlíţejíc Anninu krásu, jeţ
prosvítala.
Zmoudřete!
Na druhý den, kdyţ abbé a major přišli na Důrův ostrov, otázali se Antonína, kdo to v noci tonul
a koho zachránil. „Oho,” řekl mistr mezi prozpěvováním (neboť Kateřina byla jiţ odešla po
nákupu), „vytáhl jsem z Orše maličkou chudinku, děvčátko nikoliv starší neţ dvacet let.
Byla by se, pánové, dočista utopila.”
„Dnes při snídani jsem zaslechl jakési řeči,” pravil kanovník. „Mluví se, Antoníne, ţe to byla
Anna z vozu kouzelníkova a ţe jste ji vlekl vrbinami aţ sem. To nešťastné děvče, majore, bylo prý
nuceno vrhnouti se do vody, aby uniklo návrhům nestoudníkovým! Vy mlčíte, Antoníne, souhlasíte,
abyste byl veřejně označen za svůdníka a jmín lumpem?”
„Máte zcela pravdu,” odvětil major, „je dobře míti veselou přítelkyni, znám to. Jejich tlamičky a
jejich uši jsou malé a růţové.”
Řka to, major zřejmě jsa pohnut se odmlčel a po chvíli dodal: „Pravím, ţe to znám, avšak čas
míjí a věci se zapomínají.
Vy, Antoníne,” děl obraceje se k mistrovi, „jste si počínal hůře neţ lancknecht v městě, jehoţ
bylo dobyto, a abbé vás nazval právem darebákem.”
„V mém dobrodruţství,” pravil Antonín, “není nic ošklivého, neboť Anna je naţivu, dýchá a
chodí. Slíbil jsem ji něco ryb, a vy, majore, byste mi měl přispěti, neboť- jak jsem si úkradkem
všiml - je to opravdu hezké děvče.”
Dosti
Slyše to, kanovník vyňal z kapsy Ars amandi P. O. Nasona a udeřil knihou o zemi, takţe se
zdvihl obláček prachu.
Potom se jal abbé spílati a mluvil špatně o literatuře a o knihách řka, ţe básníci jsou lidé nesmělí,
ţe to řemeslo nezjednává cti a ţe platí u ţenských za onuci.
Kdyţ se vylál, zdvihl opět svoji knihu a pravil:
“Výtky, které jsem vznesl proti krásnému písemnictví, neplatí bez výhrady a neplatí obecně.
Avšak je nezvratná pravda, ţe ţenské jsou hlupačky a ţe nikdy a nijak nebyly účastny velikých věcí
aniţ rozkoší duševních.” „Právě tak,” poznamenal major zapaluje si doutník, „neslouţily nikdy ve
vojště, a jakkoliv se jim líbí přiléhavé spodky a barevné kabátce, nerozumějí vojenství ani za mák.
Víte-li pak, abbé, ţe jsem se nesetkal s dámou, která by znala základy balistiky nebo taktiky a která
by měla jakékoliv mínění o těchto věcech?
Pah,” doloţil, „dovedou kaziti staré rody kříţíce se s největší snadností s potomky šlechty a
přivádějíce na svět čtenáře poštovních kníţek.”
Horlivost
Zatím paní Důrová spořádala špíţi a vrátila se k Orši. Antonín ji spatřil, jak přichází, a dal se
ihned do velikého poklízení. Popadl štoudev, nabral vodu, vylil ji na podlahu plovárny a potom,
ujav se provazového víchu, jal se vytírati louţi vkládaje do práce velikou sílu. „Tento člověk,”
pravila paní Důrová, „je můj manţel a podvádí mě! Dnes v noci jsem přistihla v jeho posteli holku.”
„Coţ nebyla mokrá?” odvětil Antonín.
„Byla,” vece opět paní, „poslyšte však, jak se to zběhlo. Ve veliké kabině je dřez plný vody. A
do tohoto dřezu, majore, či do této kádě, abbé, schováváme láhve, aby si nápoje, které jsou u nás na
prodej, uchovaly svěţest a náleţitou teplotu.”
Kdyţ paní zevrubně popsala způsob uchovávání potravin a způsob svého obchodování, postavila
se ke dveřím, jako stála ráno, a opakujíc všechno své počínání jala se bušiti na dveře.
„Slyšela jsem třesk a zvonění skla, slyšela jsem, jak crčí voda padajíc zpátky do kádinky. Pohříchu
teprve teď vidím, pohříchu teprve teď je mi jasné, ţe crčela z Antonínových kalhot a ţe si tento
cizoloţník sedl do vody jen proto, aby mě oklamal a zmátl: Té nestoudnosti! Podvedli mě, smočivše
si košile a spodky.”
Kdo to byl?
„To by byla zlá a neodpustitelná prorada,” děl abbé, „avšak podívejte se na Antonína, myslíte, a
je pravděpodobné, ţe by tento mamlas získal děvče tak hezké? Jste si jista, ţe se nemýlíte? Poznala
jste opravdu Annu kouzelnici?”
„Kanovník Roch má pravdu,” dodal major. „Byla ta snad nějaká babka z hub či z roští. A víte
co, paní, snad ji Antonín opravdu vytáhl z Orše, neboť kdepak máte jistotu, ţe se věc přihodila, jak
ji vypravujete, a ţe s tou ţenskou Antonín spal. Váš manţel býval necuda, ale teď je to jiţ starý
člověk.”
„Vím nejlépe, jak je stár,” odpověděla paní mistrová, „vím to dobře, ale ta děvka nebyla ani z
hub ani z roští, nýbrţ z vozu. Vy jste na to káp, byla to Anna.”
„Tak,” pravil major, kdyţ paní Důrová vyběhla z plovárny, „vaše lítice vypráší Anně kůţi. Vidíte ji,
jak utíká? Vidíte, jak se vzteká?”
„Moje ţena,” děl Antonín, „je potrhlá a zlá baba. Nezbývá mi nic, neţ abych vzal čepici a hůl a
šel za ní. Obávám se, ţe nebude vyhnutí a ţe budu nucen, abych jí natloukl.” (…)