Dějepis
B. První světová válka (1914 – 1918)
1. Bojující strany
Globální válečný konflikt z let 1914 – 1918 nazvali jeho současníci Světovou nebo Velkou
válkou (netušili samozřejmě, ţe to nebylo poslední střetnutí svého druhu). Vnímali ji jako osudový
souboj mezi dvěma různými světy, lišícími se v rovině zahraničněpolitické i vnitropolitické; od
povahy tohoto zápasu se také odvinulo sloţení obou válčících bloků (ovšem ne všichni jejich
členové byli ve válce po celé čtyři roky):
1. Dohoda: demokratické státy, jejich kolonie a demokratická odbojová hnutí podmaněných
národů; Francie, Velká Británie, Rusko, Itálie, Japonsko, Spojené státy, Čína, Srbsko, Belgie,
Rumunsko, Řecko, Kanada, Egypt, Indie, Austrálie, odboj Čechů, Slováků, Poláků aj.
2. Ústřední mocnosti: poloabsolutistické státy, usilující posílit své autoritativní politické
systémy prostřednictvím zisků v novém světovém rozdělení vlivových sfér na úkor dosavadních
předních velmocí; Německo, Rakousko-Uhersko, Turecko (Osmanská říše), Bulharsko, německé
kolonie Kamerun, Německá východní Afrika (především dnešní Tanzanie), Německá jihozápadní
Afrika (dnešní Namibie) a četná německá koloniální území na tichomořských ostrovech (zejména v
Mikronésii a v části Nové Guineje).
2. Příčiny
Válku rozpoutaly
Ústřední mocnosti.
Důvody byly zejména
tyto:
1. Prudký hospodářský
(především průmyslový)
rozvoj Německa a
v závěsu za ním
Rakousko-Uherska vedl
k poptávce těchto států po
dalších přírodních
zdrojích, které se ovšem
nacházely většinou
v pohraničí (Porýní,
Balkán), v Rusku nebo
mimo Evropu.
2. Obě německojazyčné velmoci rostly jako především vnitrozemské státy, které záhy začaly
pociťovat omezení vyplývající z nedostatečného přístupu k moři.
3. Obě říše trpěly váţnými vnitřními rozpory: mnohovrstevnatými odlišnostmi mezi jiţní a
severní částí Německa, odporem diskriminovaných národů v Rakousko-Uhersku, v obou státech pak
narůstajícími rozdíly sociálními; zdálo se, ţe vítězná válka proti Dohodě a z ní vyplývající zisky
budou znamenat utlumení domácích konfliktů.
4. Na počátku 20. století dosáhla éra novověkého kolonialismu svého vrcholu: velmoci jiţ
nemohly své ambice uspokojovat dobýváním dosud neovládnutých exotických zemí, ale musely
počítat se vzájemným zápasem. Jedinou dostupnou oblastí, kde ještě nebyly velmocenské sféry
zřetelně vymezeny, zůstaly nově vzniklé státy na Balkánském poloostrově.
5. Osmanská říše se potácela ve váţných finančních potíţích, národnostních sporech i
konfliktech mezi tradicionalistickou absolutistickou vládou a proevropskou, razantně
modernistickou opozicí. Největšími zahraničními soupeři Turecka se staly Rusko a Velká Británie.
Turecko hledalo ekonomickou i politickou posilu v kontaktech především s Německem; viditelným
projevem této spolupráce se stalo budování ţelezniční trati Berlín – Bagdád, zahájené r. 1888.
3. Místo války v dějinách vojenství
První světová válka byla první významnou válkou, v níţ:
a) Válečné operace zasáhly všechna myslitelná prostředí, od vzdušného prostoru aţ po
podmořské hlubiny.
b) Postupně končila dosavadní klíčová role koní; Hlavním dopravním prostředkem se stala
ţeleznice (včetně vyzbrojených, obrněných vlaků), začaly se prosazovat nákladní automobily, na
bojištích účinně zasáhly letadla (pro stíhací souboje i pro bombardování) a tanky, v námořních
střetnutích se vedle pancéřových bitevních lodí účastnily i ponorky.
c) Objevily se nové zbraně, mezi nimiţ vynikl kulomet (přenosná automatická palná zbraň,
slouţící především ke střelbě dávkami); kulometná střelba dokázala zlikvidovat kaţdý otevřený
útok. Vojáci pěchoty se vyzbrojili i ručními granáty. Nepřátelský postup bylo moţné zbrzdit
nastraţením výbušných min na komunikace. Jako zcela nová, strašlivá zbraň byl nasazen i otravný
plyn – vůbec první typ zbraně hromadného ničení.
d) Byly zdokonaleny zbraňové systémy jiţ známé. Např. nová generace děl vystřelovala
náboje o hmotnosti několika set kilogramů na vzdálenost několika desítek kilometrů. Pro válečné
účely (denní hlídkování a noční bombardování) byly vyuţívány i vzducholodě.
e) Základem taktiky v pozemních bitvách se staly zákopy budované na frontě (v pásmu bojové
činnosti). Zákopové soustavy získaly podobu podzemních měst, která byla vybavena palebnými
postaveními, protipěchotními překáţkami (z ostnatého drátu aj.), skladišti zásob i úkrytovými
prostory a propojena telefonními dráty. Boje o dobytí nepřátelského zákopu se vyznačovaly
úporností: vleklé, několikaměsíční bitvy přinášely statisícové ztráty na ţivotech.
f) Ve vojsku se prosadily uniformy v přírodních, maskovacích barvách namísto dosavadních
uniforem odvozených z heraldických barev feudální éry.
g) Nároky na zásobování nebývale početných armád způsobovaly akutní nedostatek potravin
pro civilní obyvatelstvo.
h) Masivní odvody bojeschopných muţů do armády vedly k tomu, ţe dosud typické muţské
profese (i v průmyslu, dopravě apod.) zastaly ţeny.
i) Během války a ještě brzy po jejím skončení hrozily i propukaly četné epidemie.
Shrnutí:
V letech 1914 – 1918 se odehrála První světová válka, jiţ rozpoutaly poloabsolutistické
Ústřední mocnosti, aby omezily moc demokratických států sdruţených do bloku Dohody.
Válka byla po stránce technologické, strategické i taktické první moderní válkou světových
dějin. Začala na Balkáně, který byl nejméně stabilním regionem tehdejší Evropy.
Otázky a úlohy:
1. Historikové někdy připomínají, ţe válečné konflikty světového rozsahu se odehrávaly jiţ
dávno před r. 1914. Nejčastěji uvádějí válku z 18. století, která zasáhla Evropu, Severní Ameriku i
Asii a přinesla vojenská střetnutí u českého Kolína stejně jako u kanadského Québecu. O jakou
válku se jednalo? V kterých letech se odehrála a s jakým výsledkem?
2. Koalice vstupující v r. 1914 do války musely tehdejší veřejnosti připadat překvapivé, neboť se
v nich často sešli tradiční či naopak nedávní protivníci. Uveďte příklady takových dvojic a
připomeňte kořeny jejich někdejší rivality.
Výběr z odborné literatury: Basil Henry Liddell Hart: Historie první světové války. Brno 2001.
Miroslav a Hana Honzíkovi: 1914/1918 Léta zkázy a naděje. Praha 1984. Andy Wiest: Obrazové
dějiny první světové války. Praha 2003. J. M. Winter: První světová válka. Praha 1995.
4. Sarajevský atentát jako rozbuška i záminka
Záminkou pro vypuknutí války se stal sarajevský atentát 28.
června 1914:
Sarajevo je hlavním městem jihoslovanského regionu Bosna a
Hercegovina, kde byla v r. 1878 nadvláda turecká vystřídána
rakousko-uherskou (viz VI.L.6.a.). Na začátku léta 1914 rakousko-uherská armáda demonstrovala u Sarajeva svou sílu provokativními
manévry (vojenským cvičením), jichţ se zúčastnil i následník
trůnu, arcivévoda František Ferdinand d´Este (1863 – 1914) se
svou manţelkou Ţofií (1868 – 1914). Oba se během slavnostní
jízdy autem po sarajevských ulicích stali terčem úspěšného atentátu,
kdyţ je pistolí zastřelil bosenský student Gavrilo Princip (1894 –
1918) z opoziční organizace Mladá Bosna, která měla svou
základnu především v sousedním Srbském království.
Princip byl bezprostředně po atentátu zatčen: jelikoţ ještě nedosáhl – podle tehdejších zákonů –
plnoletosti, nedostal trest smrti, ale byl odsouzen do ţaláře na 20 let; zemřel na své dlouhodobé
plicní onemocnění tuberkulózu v českém pevnostním vězení Terezíně v dubnu 1918.
V létě 1914 se však rakousko-uherská vláda rozhodla vyuţít atentát k rozpoutání války proti
Srbsku. Zaslala srbské vládě ultimátum (naléhavou výzvu spojenou s hrozbou): ţádala neomezenou
účast rakouských vyšetřovatelů při vyhledávání a potrestání Principových kompliců (spoluviníků)
v Srbsku. Srbové přislíbili vyšetření celé záleţitosti, ale odmítli podíl Rakušanů se zdůvodněním, ţe
by šlo o porušení suverenity (nezávislosti) jejich státu. To Rakousko-Uhersku stačilo k vyhlášení
války Srbsku 28. července 1914. Světový konflikt začal.
5. Průběh
a) Vstup velmocí do války
29. července 1914 rakousko-uherské dunajské válečné loďstvo ostřelovalo srbské hlavní město
Bělehrad: šlo o první bojovou operaci začínající války. Téhoţ dne srbský spojenec Rusko vyhlásilo
mobilizaci (povolávání muţů k válečné vojenské sluţbě). 31. července Německo jako spojenec
Rakousko-Uherska mobilizovalo a 1. srpna vyhlásilo válku ruskému spojenci Francii. Evropské
státy byly natolik propojeny prakticky nepřehledným mnoţstvím dvoustranných smluv, ţe se ve
válce brzy ocitla většina Evropy.
Političtí představitelé válčících velmocí:
Dohoda: Léta vládnutí:
Francie prezident: Raymond Poincaré 1913 - 1920
nejvýznamnější z premiérů: Aristide Briand 1915 - 1917
Georges Clemenceau 1917 - 1920
Velká Británie král: Jiří V. 1910 - 1936
nejvýznamnější z premiérů: David Lloyd George 1916 - 1922
Rusko car: Mikuláš II. Alexandrovič 1894 - 1917 svržen
nejvýznamnější z premiérů: kníže Georgij Lvov 1917
Alexandr Kerenskij 1917
Itálie král: Viktor Emanuel III. 1900 - 1946
Spojené státy prezident: Thomas Woodrow Wilson 1913 - 1921
Japonsko císař: Jošihito 1912 - 1926
Ústřední mocnosti: Léta vládnutí:
Německo císař: Vilém II. 1888 - 1918 svržen
nejvýznamnější z premiérů: princ Max von Baden 1918
Rakousko Uhersko císaři: František Josef I. 1848 - 1916
Karel I. 1916 - 1918 svržen
nejvýznamnější z premiérů: hrabě Karl Stürgkh 1911 - 1916 atentát
Turecko sultáni: Mehmed V. 1909 - 1918
Mehmed VI. 1918 - 1922 svržen
nejvlivnější ministr: Enver Paša ministr války 1914 - 1918
Čelným politikům válčících států se podařilo získat podporu velké většiny veřejnosti. Mezi
obyvatelstvem obou nepřátelských bloků převládalo vlastenecké nadšení: počítalo se s tím, ţe díky
vysoké účinnosti moderních zbraní potrvá válka jen pár měsíců a ţe přinese konec válčení na velmi
dlouhou dobu, ne-li dokonce navţdy. Pochybovačné postoje se udrţely především u menšinových
národností (u slovanských národů v Rakousko-Uhersku, ale také u Irů ve Velké Británii).
b) Německý útok na západní frontě
Němci zvolili strategii bleskové války (Blitzkriegu), jíţ měli dosáhnout rychlého vítězství na
západě, aby se pak mohli soustředit k zdlouhavějším bojům na východě. Přepadli 2. srpna 1914
Lucembursko a 4. srpna Belgii, a tak obešli francouzskou obranu na francouzsko-německé hranici.
První velký úspěch blitzkriegu představovalo
dobytí belgického města Liège (Lutych) 7. srpna:
při akci se vyznamenal generál Erich Ludendorff
(1865 – 1937), který se stal jedním
z nejuznávanějších velitelů Ústředních mocností.
Ačkoli od srpna bojovali na západní frontě po
boku Francouzů i Britové, Němci postoupili do září
1914 na vzdálenost pouhých 25 kilometrů od Paříţe
a situace Francie byla nanejvýš kritická. Zvrat
přinesla aţ první bitva na řece Marně (5. – 12.
září): francouzský generál Joseph Joffre (1852 –
1931) v čele francouzsko-britské armády porazil
německého generála hraběte Helmutha von Moltke (1848 – 1916; synovec maršála téhoţ jména,
viz VI.L.1.b.). Tím byl blitzkrieg odsouzen k neúspěchu; na západní frontě začala zákopová válka.
Shrnutí:
Jako záminka pro vypuknutí války byl vyuţit sarajevský atentát na rakousko-uherského
následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este. První válečnou frontou se stala fronta
rakousko-srbská, druhou (a v celé válce nejvýznamnější) fronta francouzsko-německá: Němci
se zde pokusili o bleskovou válku, ale ztroskotali v první bitvě na Marně.
Otázky a úlohy:
1. Připomeňte si, jakými způsoby František Ferdinand d´Este souvisel s českým prostředím.
2. Zjistěte základní údaje o řece Marně. Proč právě zde došlo ke klíčové bitvě o přístup k Paříţi?
Výběr z odborné literatury: František Stellner: Poslední německý císař. Praha 1995. Výběr
z uměleckých zpracování: Film: Sarajevský atentát (Jugoslávie – Československo, 1975, reţie
Veljko Bulajič, hrají Christopher Plummer /Ferdinand/, Florinda Bolkanová /Ţofie/).
c) Východní fronta
Zatímco na západní frontě bojovalo několik dohodových armád proti jedinému, a sice
německému nepříteli, na východní frontě byla situace prakticky opačná: osamocené dohodové
Rusko tu čelilo společnému postupu Německa a Rakousko-Uherska. Navíc východní fronta
zaujímala zhruba dvojnásobnou délku ve srovnání s frontou západní.
Síla Německa byla na východě obdobná jako na západě, některé německé jednotky se dokonce
během války mezi oběma frontami přesunuly. Pokud šlo o Rakousko-Uhersko, jeho hlavní vojenská
slabina tkvěla v tom, ţe značnou část armády tvořili odvedení příslušníci neněmeckých,
diskriminovaných národností, kteří se neztotoţňovali s válečnými cíli habsburského císařství:
vynikali bojovým nasazením jen tehdy, kdyţ přímo bránili své ţivoty, jinak byli náchylní k přechodu
do zajetí nebo přímo k dezercím (zběhnutí). Na druhé straně ovšem představovali mnohostranně
vyspělou, fyzicky zdatnou a přiměřeně vzdělanou ţivou sílu.
František Josef I.: manifest Mým národům (28. 7. 1914):
(…) Pletichy protivníka plného nenávisti nutí Mne, abych na obranu cti Svého mocnářství, na
ochranu jeho váţnosti a moci k zabezpečení jeho drţavy po dlouhých letech míru chopil se meče.
(…) A tak jsem nucen přikročiti k tomu, aby se mocí zbraní opatřily nezbytné záruky, které mají
zabezpečiti Mým státům pokoj uvnitř a trvalý mír na venek. (…) Spoléhám na statečnou, obětavým
nadšením naplněnou brannou moc Rakousko-Uherska. A důvěřuji ve Všemohoucího, ţe Mým
zbraním dopřeje vítězství.
Dobová úprava známé české lidové písně:
Červený šátečku, kolem se toč, kolem se toč, kolem se toč.
Já mám jít na Rusa a nevím proč, a nevím proč, a nevím proč.
Ruská armáda disponovala kvalitní výzbrojí a mohla se spolehnout na statečnost i vytrvalost
svých vojáků, ovšem zhruba kaţdý třetí z nich byl negramotný, coţ ztěţovalo výcvik i bojovou
součinnost vojska. Ruská generalita také postrádala zkušenosti s válkou v Evropě.
Rusové v srpnu 1914 rychle dobyli nejvýchodnější cíp Německa a celou rakousko-uherskou
Halič (kraj na severovýchodě habsburské říše). Němci je však na konci léta na svém území porazili
– především zásluhou generálů Paula von Hindenburga (1847 – 1934) a Ericha Ludendorffa,
převeleného ze západu – v bitvách u Tannenbergu (dnešní Stębark v Polsku) a u Mazurských
jezer (téměř sedmdesátiletý a nyní velmi populární Hindenburg byl povýšen na maršála). Rusové
byli vytlačeni z Německa, ale stále drţeli Halič. Také východní fronta přecházela k zákopové válce,
avšak nadále poskytovala větší moţnosti pro překvapivé manévry neţ fronta západní.
V r. 1915 Německo a Rakousko-Uhersko rozpoutaly mohutnou ofenzivu na východě; jejich
cílem bylo zvítězit zde a pak vrhnout maximum sil na západ. Tuto strategii si vynutila zásobovací
nouze, která měla být na úkor Ruska odstraněna; Němci zároveň věděli, ţe jejich úporná zákopová
obrana na západě nedovolí Dohodě tamější
frontu prolomit. Během jara a léta 1915 Němci
a Rakušané vyhnali Rusy z jejich části
Polska i z Haliče a obsadili jim polovinu
Lotyšska a Běloruska: mimo jiné dobyli (na
konci srpna) proslulé pevnostní město Brest
Litevsk. Ruské poráţky v r. 1915
představovaly rozlohou ztraceného území
největší neúspěch, jaký Dohoda za celou válku
utrpěla.
d) Italská bojiště
Dohoda hledala účinnou odpověď na iniciativu Ústředních mocností a našla ji v oţivení či
otevření dalších front. V květnu 1915 vstoupila do války na dohodové straně Itálie: na krátké, ale
dramatické italsko-rakouské frontě v oblasti Alp poutala asi 800 tisíc rakousko-uherských vojáků
(proslulými se staly zejména boje na řekách Soča a Piava).
e) Válečné fronty na Balkáně
Srbská fronta: Rakušané sice na podzim 1914 obsadili na několik dnů Bělehrad, ale Srbové
(vyzbrojení s francouzskou pomocí) je vzápětí ze své země vyhnali (i za pomoci lidových,
partyzánských oddílů). Obrat nastal aţ za rok. V říjnu 1915 do Srbska vpadli zároveň Rakušané,
Němci a Bulhaři, a celé Srbsko dobyli (vláda emigrovala do neutrální Albánie, uniknuvší vojáci do
Řecka); poslední obrannou bitvu svedli Srbové v listopadu 1915 na známém Kosově poli.
Řecká (soluňská) fronta: Otevřeli ji v říjnu
1915 Britové, Francouzi aj., kdyţ se tu vylodili
na pomoc Srbům proti Bulharům; cíle však
nedosáhli.
Rumunská fronta: v září 1916 Rumuni
podporovaní jednotkami ruské armády dobyli část
Sedmihradska v uherské části Rakousko-Uherska, ale následoval rychlý úspěšný
protiútok Rakušanů, Němců, Bulharů a Turků:
do ledna 1917 Rumuni ztratili téměř celé své
území, a to navzdory podpoře od ruského vojska.
Shrnutí:
Výrazně úspěšnější byly Ústřední mocnosti na
frontách ve východní Evropě a na Balkáně: všude sice
utrpěly počáteční nezdary, ale dokázaly vývoj války
otočit ve svůj prospěch. Na konci r. 1916 byly na
vrcholu své moci. Měly bezpečný přístup k 5
evropským mořím: Baltskému, Severnímu,
Jaderskému, Egejskému a Černému. Na straně
Dohody selhalo především Rusko.
Otázky a úlohy:
1. Najděte slabiny i chyby tehdejšího ruského válčení. Co byste byli ruským generálům poradili?
2. Německá válečná propaganda srovnávala vítězství u Tannenbergu s proslulou bitvou z r. 1410,
která se odehrála na zhruba stejném místě. O jakou bitvu šlo? Co si o ní pamatujete?
3. Pojmenujte – s vyuţitím znalostí také ze starších dějin – důvody, kvůli nimţ je Kosovo pole
velmi významným místem pro srbskou historii.
Výběr z odborné literatury: Tomáš Garrigue Masaryk: Rusko a Evropa. Praha 1996. Výběr
z uměleckých zpracování: Literatura: Vladimir Majakovskij: Vojna a svět, 1917. Jaroslav Hašek:
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, 1921 – 1923; zfilmováno (Dobrý voják Švejk, 1956,
a Poslušně hlásím, 1957), reţie Karel Steklý, v titulní roli Rudolf Hrušínský.
f) Válka mimo Evropu
Mimoevropské pozemní boje První světové války lze rozdělit do tří sfér: na boje proti Turecku,
na boje v koloniích a na válečné operace Japonska.
Jiţ v srpnu 1914 Britové, Australané a Novozélanďané zahájili obsazování německých kolonií
v Tichomoří. V Africe Britové, Francouzi, Belgičané a Jihoafričané postupně dobyli všechny
německé kolonie.
Turecko na podzim 1914 podniklo vpády prakticky do všech sousedních orientálních zemí.
Nikde nedosáhlo trvalých úspěchů, bylo nuceno se stáhnout zpět ke svým hranicím, ale tam
dokázalo úpornou obranou poutat část vojenských sil Rusů, Britů a Francouzů.
Obzvlášť tragickou válečnou kapitolu představuje pokus turecké vlády o genocidu (řízené
vyhlazení národa) té části Arménů, která ţila na území Osmanské říše. Turci chtěli Armény
odstranit, protoţe je povaţovali za moţné spojence Ruska (část arménského národa ţila na
sousedním ruském území) a vadila jim jejich kulturní odlišnost (Arméni představovali jedinou
výraznou křesťanskou menšinu v jinak islámském Turecku a vynikali např. i mírou gramotnosti).
V r. 1915 turecké ozbrojené síly zahájily řízené vyvraţďování Arménů a deportaci přeţivších do
Syrské pouště: zahynulo 1 – 1,5 milionu Arménů (dvě třetiny
arménské populace v Turecku).
Parametry napínavého, dobrodruţného příběhu měla mise mladého
britského důstojníka Thomase Lawrence (1888 – 1935; Lawrence z
Arábie), který se zaslouţil o to, ţe probíhající povstání kočovných
arabských kmenů proti turecké nadvládě přizpůsobilo své útočné
operace strategickým záměrům britské armády: Arabové ustoupili
od bojů o svatá města islámu, Mekku a Medínu, a soustředili se na
napadání tureckých ţeleznic a na ovládnutí cenného přístavu Akaba
(červenec 1917) v Rudém moři.
Nakonec Francouzi a Britové dobyli na Turcích Palestinu, Sýrii
a Mesopotamii, coţ mělo zásadní význam pro další osud těchto
oblastí. Naopak neúspěchem skončily v r. 1916 útoky Dohody na
egejské pobřeţí turecké Malé Asie.
Jádrem japonské účasti ve válce se stalo obsazení některých německých ostrovních kolonií
v Pacifiku a dobytí německé koncese Čching-tao na pobřeţí čínské provincie Šan-tung.
g) Námořní boje
Válka na moři se koncentrovala do snahy německých plavidel ztíţit Britům zásobování
z kolonií a přepravu vojsk na mimoevropská válčiště. Z bitev, jeţ válečné lodě vybojovaly, se
nejčastěji zmiňují:
1. v prosinci 1914 bitva u Falklandských ostrovů v jiţním Atlantiku: Britové potopili skupinu
německých křiţníků;
2. na jaře 1916 bitva u Jutského poloostrova: západně od dánských břehů se Britové střetli
s Němci; ve vcelku vyrovnané bitvě byly sice britské ztráty větší, ale znamenaly jen částečné
oslabení britského loďstva, zatímco německá námořní síla byla zdevastována.
Svrchovaně nebezpečnými se staly německé ponorky, které svými torpédy útočily na britské
válečné i civilní lodě. 7. května 1915 v Atlantském oceánu německá ponorka potopila britskou
osobní loď Lusitania (která ovšem vezla z New Yorku do Liverpoolu i munici): mezi 1198
utonulými oběťmi bylo také 128 občanů dosud neutrálních Spojených států.
Německá propagandistická pohlednice
oslavující potopení Lusitanie. V oválném
výřezu německý admirál Alfred von Tirpitz.
h) Další vývoj situace na západní frontě
Obě válčící strany se pokoušely prolomit
protivníkovu zákopovou linii. Němci nasadili
nový typ smrtící zbraně: bojové otravné
látky jako první generaci zbraní
hromadného ničení. Na frontě u belgického
města Ypres německá armáda zaútočila
v dubnu 1915 oblakem chloru, vypouštěného z lahví (později se začaly bojovými otravnými látkami
plnit dělostřelecké granáty) a v červenci 1917 zpuchýřující látkou, která podle bojiště dostala také
název: yperit. Obě otravné látky dokázaly během několika minut vyřadit z boje tisíce vojáků.
Rok 1916 na Západě proběhl ve znamení dvou obřích, vleklých bitev na francouzském území:
Bitva u Verdunu (21. února – 21. prosince 1916): Němci zaútočili proti proslulému
pevnostnímu městu (viz V.B.6.), ale nedokázali je dobýt: v úporných soubojích o věnec pevností
kolem Verdunu se střetli s houţevnatou francouzskou obranou. Tvůrci německé taktiky u Verdunu
byli generál Erich von Falkenhayn (1861 – 1922), maršál Paul von Hindenburg a generál Erich
Ludendorff; čelili jim generálové Joseph Joffre a Henri Philippe Pétain (1856 – 1951). Bitva si
vyţádala na 700 tisíc obětí na ţivotech.
Bitva na řece Sommě (1. července – 19. listopadu 1916): Útočící Dohoda (nejpočetnější bylo
britské vojsko) chtěla podpořit obránce Verdunu. Po počátečních neúspěších tu Britové nasadili (od
září) novou zbraň – tanky; ty od té doby tvoří neodmyslitelnou součást kaţdé pozemní armády.
V celé bitvě souhrnný počet padlých, zraněných a zajatých vojáků obou válčících stran přesáhl 1
milion muţů; Dohoda měla větší ztráty neţ Němci, které zatlačila zpět o pouhých 12 kilometrů.
Počátek přelomu na západní frontě přišel aţ 6. dubna 1917. Tehdy do války vstoupily na straně
Dohody Spojené státy americké: jejich hlavním záměrem bylo pomoci Dohodě z patové situace,
oficiální zdůvodnění zdůrazňovalo vinu Německa na utonutí amerických cestujících z torpédované
Lusitanie. Především na západní frontu Američané přinesli na obranu Francie a jejích spojenců
kýţenou převahu v ţivé síle i výzbroji.
Shrnutí:
Prvními oblastmi, kde se Dohoda chopila iniciativy ve vedení války, byly mimoevropské
země: Německo rychle ztratilo své kolonie a Turecku se nepodařil vpád do sousedních států.
Němci naopak ovládli podmořské hlubiny a ponorkami účinně útočili zejména na britské
dopravní lodě. Bezvýchodnost situace na západní frontě potvrdily velké bitvy u Verdunu a na
Sommě. Zvrat na Západě přišel aţ se vstupem Spojených států do války na straně Dohody.
Otázky a úlohy:
1. Shrňte příčiny válečných úspěchů Ústředních mocností.
2. Pokuste se najít důvody, pro něţ Spojené státy odkládaly svůj vstup do války.
Výběr z odborné literatury: Yvette Heřtová: Zákopová válka. Praha 2008. Colins Simpson:
Zánik Lusitanie. Praha 1978. Výběr z uměleckých zpracování: Literatura: Erich Maria Remarque:
Na západní frontě klid, 1929, zfilmováno (Spojené státy, 1930, reţie Lewis Milestone, v hlavní roli
Lew Ayres). Franz Werfel: Čtyřicet dnů, 1933. Film: Lawrence z Arábie (Velká Británie, 1962, reţie
David Lean, v titulní roli Peter O´Toole).
6. Revoluční události v Rusku
a) Výchozí situace
V průběhu války nebylo moţné přehlédnout, ţe leckde se pod povrchem vlasteneckého nadšení i
válečné propagandy skrývají hrozby váţných vnitropolitických konfliktů. V říjnu 1916 byl
rakousko-uherský předlitavský předseda vlády hrabě Karl von Stürgkh (1859 – 1916; v úřadě od
1911), známý odpůrce národnostní emancipace v říši a zároveň stoupenec široké účasti Rakousko-Uherska ve válce, zastřelen sociálně demokratickým politikem Friedrichem Adlerem (1879 – 1960).
A jiţ v dubnu 1916 vypuklo v britském Irsku (především v Dublinu) Velikonoční povstání za
vyhlášení samostatné Irské republiky. Britská armáda i policie po pouhém týdnu povstání násilím
potlačily: zahynulo několik set osob, tisíce povstalců byly uvězněny a 15 nejaktivnějších rebelů bylo
na základě rozsudku válečného soudu popraveno zastřelením.
Avšak nejsloţitější vnitropolitická situace nastala v Rusku, které si do válečných let přineslo
řadu problémů z nedávné minulosti:
1. Ruská říše – největší stát světa – se vyznačovala vysokou rozrůzněností národnostní i
kulturní, a těţkopádná státní správa, vycházející z velmi excentricky poloţené metropole Petrohradu,
nebyla schopna tuto skutečnost kompenzovat.
2. V Rusku bylo nevolnictví zrušeno aţ v r. 1861 a teprve od r. 1881 byly postupně rušeny
feudální vztahy. Drtivá většina obyvatel (87 % kolem r. 1900) ţila na venkově, kde si šlechtičtí
velkostatkáři s patriarchální převahou snadno udrţovali rolníky (z nichţ více neţ polovina zápasila s
chudobou) i nadále ve faktické závislosti.
3. Těţiště ruské průmyslové výroby zůstávalo v menších podnicích na venkově a pouze 4
ruská města (Petrohrad, Moskva, Kyjev, Oděsa) měla evropský charakter. Rusko investovalo
především do obchodu a do budování sítě dálkových ţeleznic a bylo hodně závislé na importu.
4. Ve vnitřní politice pokračovala existence absolutismu. Proti němu se však zformovala silná
generace mladých, liberálně laděných ruských intelektuálů i umělců.
5. Car Mikuláš II. (1868 – 1918; vládl od 1894) neuspěl s rozšiřováním ruského vlivu za
hranice: nezdary svých předchůdců v jihovýchodní Evropě (Krymská válka 1853 – 1856, Berlínský
kongres 1878), kdy se proti Rusku vţdy postavily západoevropské velmoci, doplnil prohrou v
Rusko-japonské válce 1904 – 1905.
6. Následná revoluce 1905 donutila cara zrušit absolutismus a zavést skutečnou vládu v čele s
premiérem, povolit existenci politických stran, uzákonit volební právo podle kuriálního systému a
umoţnit vytvoření parlamentu (nazývaného Státní duma).
Car Mikuláš II. s rodinou
7. Do dumy se volilo čtyřikrát (1906, 1907,
1907 a 1912). V prvních dvou volbách získaly
převahu levostředové síly, ale car pokaţdé
dumu rozpustil a drţel u moci pravicovou
vládu, která posílila diskriminační prvky
volebního systému. Teprve kdyţ v dalších dvou
volbách zvítězila pravostředová uskupení,
vláda polovičatě provedla nepopulární agrární
reformu, která chtěla početně posílit střední rolnické vrstvy prostřednictvím částečné privatizace
obecní zemědělské půdy (aby se nemuselo sáhnout na půdu velkostatkářů).
8. Car Mikuláš II. nebyl osobnostně pevný člověk. On i zejména jeho manţelka Alexandra (1872
– 1918; německá šlechtična, která strávila část dětství na londýnském dvoře své babičky britské
královny Viktorie) podlehli vlivu mystického léčitele Grigorije Rasputina (1869 – 1916), jenţ
dokázal zlepšovat zdravotní stav jejich trvale churavého syna a následníka Alexeje (1904 – 1918) a
vyuţil této situace k ovlivňování carského dvora.
b) Únorová revoluce v r. 1917 a vytvoření Prozatímní vlády
V r. 1916 se Rusové pokusili odčinit válečné neúspěchy z předchozího roku tím, ţe v hrdinsky
vedené letní Brusilovově ofenzivě (velitel generál Alexej Brusilov, 1853 – 1926) na frontě mezi
Karpaty a Baltem způsobili zejména Rakousko-Uhersku těţké ztráty, ale zásobovací situace ruské
armády byla natolik špatná, ţe se nepodařilo na tento úspěch navázat setrvalým postupem na západ.
Rusko se tedy z řady příčin ocitlo v situaci, kdy nejenţe prudce rostla nespokojenost širokých
vrstev obyvatelstva, ale proti carovi a vládě se obrátili dokonce i pravicoví politici. Temnou
předzvěstí nadcházejících změn se v prosinci 1916 stalo Rasputinovo zavraţdění, které provedla
skupina vedená mladým kníţetem Felixem Jusupovem (1887 – 1967).
3. března 1917 (v Rusku byl ovšem stále ještě únor, neboť zde dosud pouţívali juliánský
kalendář) vypukly v Petrohradě mohutné stávky i demonstrace hladovějícího obyvatelstva. Car
Mikuláš, který právě pobýval poblíţ válečné fronty, telegrafoval rozkaz o okamţitém vojenském
potlačení nepokojů, ale petrohradští vojáci váhali, aţ 12. března přešli na stranu demonstrantů, čímţ
se stávkové hnutí změnilo ve skutečnou demokratickou revoluci. Dav podpořený vojáky začal
okamţitě obsazovat veřejné budovy a vyhánět z nich představitele carismu.
Vzápětí došlo téměř současně ke dvěma navzájem podobným událostem. Většinoví proticarští
poslanci vytvořili Prozatímní výbor Státní dumy, aby z parlamentní politiky vyšachovali carovy
stoupence. A revolucionáři z petrohradských ulic ustavili Radu (rusky Sovět) dělnických a
vojenských zástupců jako řídící orgán revoluce, který okamţitě zahájil organizování jednak voleb
do místních sovětů v jednotlivých čtvrtích, aby tak vznikly zárodky nové politické samosprávy,
jednak personálních výměn na velitelských postech v petrohradské vojenské posádce.
Tak vzniklo v Rusku revoluční dvojvládí. Prozatímní výbor parlamentu zahájil sestavování
Prozatímní vlády (v čele s umírněným liberálem
kníţetem Georgijem Lvovem), která měla zemi dovést
k volbám; v této vládě nabídl Sovětu pouhá dvě
ministerská křesla, takţe Sovět účast v takovém
kabinetu odmítl.
15. března car Mikuláš II. abdikoval na trůn
(odstoupil). Rusko se tak stalo republikou – tehdy to
byla teprve pátá republika v Evropě (po San Marinu,
Švýcarsku, Francii a Portugalsku).
Revoluční Petrohrad
Shrnutí:
Nejslabším článkem Dohody bylo Rusko. Nedemokratická politika cara Mikuláše II.,
oslabující volený parlament, se pojila s válečnými neúspěchy, takţe v březnu 1917 došlo
v Petrohradě a některých dalších městech k revoluci, která ustavila republiku. Na jejím řízení
se však podílely navzájem konkurenční Prozatímní vláda a dělnický a vojenský Sovět.
Otázky a úlohy:
1. Co všechno si Rusko slibovalo od účasti ve válce a proč bojovalo na straně Dohody?
2. Z čeho všeho patrně pramenily rozpory mezi Prozatímní vládou a Sovětem?
Výběr z odborné literatury: Tomáš G. Masaryk: Rusko a Evropa. Praha 1995 – 1996. Václav
Veber: Mikuláš II. a jeho svět. Praha 2000.
c) Říjnová revoluce v listopadu 1917
Prozatímní vládu vytvořili představitelé několika politických stran, mezi nimiţ vynikali
pravicově liberální konstituční demokraté (kadeti) a umírněně levicoví socialisté-revolucionáři
(eseři). Vláda vyhlásila amnestii (hromadné omilostnění vězňů), zavedla demokratická práva a
svobody a uskutečnila personální výměny na nejvýznamnějších postech státní správy v regionech.
Sociální zákonodárství (skutečnou pozemkovou reformu, osmihodinovou pracovní dobu) odkázala
aţ do působnosti budoucího parlamentu po předpokládaných svobodných volbách. Vlády ostatních
dohodových velmocí ujistila o pokračování ruské účasti ve válce, ale poţádala je, aby zabránily
návratu předáků bolševické, tedy komunistické frakce Sociálně demokratické dělnické strany Ruska
ze západoevropského exilu do vlasti. Bolševičtí funkcionáři v emigraci v čele s Vladimirem Iljičem
Leninem (1870 – 1924) se ovšem vrátili přes Německo, které jim cestu umoţnilo v oprávněném
očekávání, ţe komunisté budou vystupovat proti Prozatímní vládě, coţ zemi oslabí.
Lenin (vlastním jménem Uljanov) pocházel z liberálně orientované učitelské rodiny s politicky
opozičními názory vůči carství (bratr Alexandr byl r. 1887 popraven za účast na nezdařeném
atentátu na cara Alexandra III.), vystudoval práva, ale věnoval se politické činnosti. Stal se hlavním
ruským propagátorem marxistického komunismu a od r. 1895 byl pronásledován carskou policií.
Rok strávil ve vězení, další tři roky pobýval ve vyhnanství na Sibiři a v r. 1900 emigroval do západní
Evropy. Stal se významným členem exilového vedení sociálních demokratů. V r. 1912 na stranické
konferenci v Praze (konala se v Lidovém domě s podporou tamější sociální demokracie) získal pro
svou komunistickou frakci ve stranickém vedení většinu: odtud pojmy bolševici (rusky bolšoj =
velký) a menševici (ti zůstávali na pozici klasického sociálního demokratismu).
Leninovými nejbliţšími spolupracovníky byli Lev Davidovič Trockij a Josif Vissarionovič
Stalin (i jejich příjmení byly pseudonymy). Trockij (1879 – 1940; vlastním jménem Bronštejn)
pocházel z rodiny ukrajinského sedláka (ţidovského původu), pro své politické názory byl vyloučen
z vysoké školy a i on zaţil nucenou deportaci na Sibiř a následnou emigraci. Stalin (1878 – 1953;
vlastním jménem Dţugašvili) byl synem gruzínského ševce, studoval na kněze, ale byl vyloučen a
přidal se k sociálním demokratům. Také pobýval v západní Evropě a po návratu do Ruska byl v r.
1913 poslán na Sibiř.
V dubnu 1917 se ruská Prozatímní vláda ocitla ve váţné
krizi. Její rozhodnutí pokračovat ve válce spustilo sérii
mohutných demonstrací v Petrohradu. Organizoval je Sovět
a ukázalo se, ţe vláda nemá oporu ve veřejném mínění.
Váţným konkurentem premiéra Lvova se stal mladý ministr
spravedlnosti Alexandr Kerenskij (1881 – 1970) a krize byla
dočasně zaţehnána rekonstrukcí kabinetu: pozvání do vlády
přijali sociálnědemokratičtí menševici: ve své straně tehdy
ovšem jiţ tvořili většinu.
Vzápětí se do Petrohradu vrátili všichni tři vůdcové
bolševické frakce – Lenin, Trockij i Stalin – a začali
připravovat komunistický převrat. Zásadním způsobem jim pomohla skutečnost, ţe (prostřednictvím
jedné švédské banky) dostávali vysoké finanční částky z Německa, za něţ rozvinuli intenzivní
politickou propagandu: vydávali 41 novin-deníků a platili několik set agitátorů.
Museli se ovšem vypořádat se skutečností, ţe Marx a Engels kdysi předvídali a teoreticky
zdůvodnili, ţe ke komunistické (proletářské) revoluci můţe dojít jen v nejvyspělejších
kapitalistických zemích, s nejpočetnější dělnickou třídou. Rusko této charakteristice zdaleka
nevyhovovalo, a tak Lenin v několika svých textech (naposledy v Dubnových tezích z jara 1917)
vysvětloval, ţe během světové války velkokapitál ovládl státní politiku natolik, ţe jeho moc lze
zlikvidovat jediným státním převratem bez ohledu na míru industrializace v zemi.
Alexandr Kerenskij
Na začátku léta se Prozatímní vláda pokusila posílit svou pozici:
Lvova vystřídal v premiérském křesle Kerenskij a na frontě byl
zahájen nový útok, označovaný jako Kerenského ofenziva, ovšem
velitelem byl opět Brusilov. Kampaň však ztroskotala a výsledkem se
stala další mohutná protivládní demonstrace v Petrohradě
organizovaná Sovětem. Vláda se rozhodla pro tvrdý postup.
Demonstranty rozehnala střelbou a na Lenina vydala zatykač, takţe
bolševický vůdce musel prchnout do finských lesů. Politicky obratnější
Trockij však zůstal v metropoli a byl zvolen předsedou petrohradského sovětu. Tyto červencové
události znamenaly konec dvojvládí: Prozatímní vláda si proti sobě nenávratně postavila Sovět,
který se začal přiklánět k myšlence komunistického převratu. Situaci ještě vyhrotil generál Lavr
Kornilov (1870 – 1918), který se pokusil o státní převrat, jímţ by nastolil svou vojenskou diktaturu:
Prozatímní vláda se však ubránila a Kornilov byl zatčen.
Komunistickou akci načasoval Trockij na 7. listopad 1917 (byl to den jeho narozenin; podle
juliánského kalendáře šlo o 25. říjen). To jiţ bolševici ovládali petrohradský sovět. Lenin se vrátil
do Petrohradu a se stranickým vedením bolševiků připravil plán povstání. Pro jeho uskutečnění
Trockij zřídil Vojenský revoluční výbor, tvořený pouze bolševiky (Stalin aj.). Nebolševičtí
členové Sovětu se tedy dostali na vedlejší kolej.
Příprava převratu byla ovšem prozrazena a Prozatímní
vláda se vojensky opevnila v bývalém carově Zimním
paláci; část petrohradské posádky se však přidala
k bolševikům, coţ se ukázalo jako klíčové. Vše začalo v
noci ze 6. na 7. listopadu. Povstalci obsadili strategická
místa v Petrohradu (nádraţí, tiskárny, banky…). Kerenskij
uprchl, aby přivedl vojáky z fronty. 7. listopadu 1917 asi
v 9 hodin večer výstřel z křiţníku Aurora dal signál
k závěrečné akci – útoku na Zimní palác. Krátce po
půlnoci byl palác dobyt a polapení členové Prozatímní
vlády uvězněni. První úspěšný komunistický převrat v dějinách – posléze nazván Říjnová
revoluce – byl fakticky u konce. Ovšem ve vzdálenějších oblastech Ruska si bolševici museli svoji
moc ještě vybojovat ve zdlouhavých konfliktech (Občanská válka v Rusku 1917 – 1922).
Shrnutí:
Nejednota nového politického vedení země a odpor veřejnosti k pokračující účasti ve válce
váţně oslabovaly demokratické Rusko po Únorové revoluci. Situace vyuţili bolševici
(komunistické křídlo v sociálnědemokratické straně) a pod vedením svých dosud
pronásledovaných špiček (Lenin, Trockij, Stalin) provedli 7. listopadu 1917 Říjnovou revoluci,
kterou svrhli Prozatímní vládu a ovládli petrohradský Sovět.
Otázky a úlohy:
1. Jakých chyb se Prozatímní vláda dopustila? Poraďte jejím členům, jak měli postupovat.
2. Zobecněte, jakým způsobem (a v jakých krocích) bolševici proměnili svou pozici menšinové
frakce sociálně demokratické strany ve své petrohradské vítězství.
Výběr z odborné literatury: Encyklopedie Velké říjnové socialistické revoluce. Praha 1975.
Richard Pipes: Dějiny ruské revoluce. Praha 1998. John Reed: Deset dnů, které otřásly světem.
Praha 1982, zfilmováno jako hraný dokument (Sovětský svaz, 1927, reţie Sergej Ejzenštejn,
v hlavních rolích Vasili Nikandrov /Lenin/ a Vladimir Popov /Kerenskij/).
d) Počátek bolševické vlády
Útok na Zimní palác v ruském hraném filmu z 20.
let
První akce nových vládců Ruska byly
(především Leninovým přičiněním) dobře
promyšlené a následovaly v rychlém sledu. Ještě 7.
listopadu bolševici vydali leták Občanům Ruska,
který několika větami shrnul výsledek převratu.
Zároveň byl zahájen (v petrohradském paláci
Smolnyj, jenţ slouţil bolševikům jako hlavní stan)
Všeruský sjezd sovětů: byl naplánován jiţ dříve a
bolševická revoluce záměrně vypukla před jeho
začátkem. Úspěšní bolševici ovládli jednání
sjezdu podobně, jako předtím získali převahu v petrohradském sovětu. Někteří nebolševičtí delegáti
na protest předčasně sjezd opustili. Sjezd pod taktovkou bolševiků pak jednal, jako by byl ruským
parlamentem. Jiţ 8. listopadu vydal 3 základní dekrety (výnosy, které měly mít platnost zákona):
1. Dekret o míru: obracel se k vládám i národům válčících mocností a vyzýval je k okamţitému
příměří a k neprodlenému zahájení jednání o míru bez anexí cizího území. Z dekretu bylo moţné
vytušit, ţe Sovět usiluje o vystoupení Ruska z války.
2. Dekret o půdě: veškerá zemědělská půda byla prohlášena za majetek státu, coţ znamenalo
především zestátnění velkostatkářských a církevních pozemků. Rolníkům jejich půda zůstala, ale
měli ji povaţovat jen za pronajatou od státu.
3. Dekret o vytvoření dělnicko-rolnické vlády: byla nazvána Rada lidových komisařů (ti měli
rozdělené resorty jako ministři) a byla odpovědná Všeruskému sjezdu sovětů. Vládu tvořili pouze
bolševici a jejím předsedou byl Lenin. Tak vznikla v Rusku vláda jediné strany, coţ také
představovalo ve vývoji evropské politiky nový prvek.
Lenin na Všeruském sjezdu sovětů (propagandistický obraz z r. 1962)
11. listopadu ztroskotal vojenský útok proti Petrohradu, podnícený
Kerenským. Kromě petrohradských vojáků se bolševici mohli
spolehnout i na Rudé gardy – ozbrojené dělnické oddíly, vytvářené jiţ
před 7. listopadem. Během listopadu se bolševikům podařilo –
prostřednictvím regionálních sovětů – ovládnout všechna významná
města v zemi (početní stavy Rudých gard narostly aţ na 200 tisíc členů).
Bolševický tlak na vlastní převahu ve všech revolučních institucích byl
drtivý a zřetelně proměňoval novou vládu v komunistickou diktaturu.
Proti se postavili ţelezničáři, hrozící stávkou, i někteří členové
bolševického vedení (Lev Kameněv, Grigorij Zinovjev). Zároveň se poslední oporou odpůrců
bolševismu staly odlehlé, hlavně asijské (zejména sibiřské) oblasti Ruska, kde vliv bolševiků i
sovětů byl slabý a kde bylo moţné se spoléhat na protiruské nálady neruských národností.
Lenin a jeho lidé zareagovali tím, ţe vyházeli stoupence pluralismu ze stranického vedení
bolševiků (poprvé se ukázalo, ţe vůdcové diktátorsky vládnoucí politické strany se téměř zákonitě
po uchopení moci obracejí nejprve proti vnitřní opozici). Klíčové ţelezniční tratě obsadili vojáci
z Petrohradu i rudí gardisté a Rada lidových komisařů vydala (15. listopadu) Deklaraci práv
národů Ruska, v níţ vyhlašovala rovnoprávnost všech národů v Rusku a zajišťovala jim právo na
sebeurčení (včetně moţnosti odtrţení od ruského státu).
Stoupencům svrţené Prozatímní vlády se ještě podařilo uskutečnit (25. listopadu) naplánované
parlamentní volby, z nichţ vzešel parlament nazvaný Ústavodárné shromáţdění: drtivě zvítězili
eseři (40 % hlasů), druzí skončili bolševici (24 %); parlament zůstal jedinou institucí, jeţ ještě nesla
odkaz Únorové revoluce.
Všechny zmíněné výnosy bolševizovaných sovětů byly Ústavodárnému shromáţdění
předloţeny k formálnímu schválení. Kdyţ parlament většinou poslanců dekrety odmítl, Lenin jej
dal v lednu 1918 rozehnat. A pro jistotu bylo vzdálenější věznění vybráno pro carskou rodinu:
bolševičtí vojáci ji přesunuli aţ do Jekatěrinburgu na východním úpatí pohoří Ural.
Jiţ v prosinci 1917 bolševičtí diplomaté zahájili v Brestu Litevském poblíţ frontové linie
jednání se zástupci Ústředních mocností (především Německa) o uzavření separátního (tedy
odděleného) míru, jímţ by byla východoevropská fronta uzavřena a Rusko by zcela z války
vystoupilo. Během několikaměsíčních jednání se ukazovalo, ţe bolševici nemají kontrolu nad
většinou ruské armády, jejíţ zejména velitelský sbor zůstával věrný svrţené Prozatímní vládě, nebo
dokonce i caru Mikulášovi. Hlavně Německo posilovalo svou vyjednávací pozici pokračující
mhutnou ofenzivou, která dosáhla aţ neuvěřitelných výsledků: Rusko ztratilo Bělorusko a
Ukrajinu a Němci pronikli aţ k Finskému zálivu a Černému moři. Bolševici zdokonalili organizaci i
výzbroj Rudých gard a proměnili je v Rudou armádu, která v únoru 1918 svedla svou první
vítěznou bitvu, kdyţ zastavila německý útok na Petrohrad.
3. března 1918 Rusko a Ústřední mocnosti uzavřely Brestlitevský mír, jímţ Rusko ukončilo
svou účast v První světové válce. Němci začali rychle přesouvat svá vojska z bývalé východní
fronty na západ, do Francie a Belgie.
Riziko pro Dohodu bylo tak velké, ţe dohodové loďstvo přepravilo volné jednotky Dohody do
ruských arktických, černomořských a tichomořských přístavů: tak začala zdlouhavá Dohodová
vojenská intervence v Rusku, kdy vyloděná vojska různých dohodových zemí se spojila s ruskými
odpůrci bolševismu a podpořila je v jejich občanské válce s cílem svrhnout Lenina a vůbec celou
bolševickou vládu, obnovit moc únorových revolucionářů a vrátit Rusko do války.
Bolševická vláda zareagovala tím, ţe v národním hospodářství nastolila válečný komunismus
(1918 – 1921): velké průmyslové podniky byly zestátněny (v bolševické terminologii znárodněny)
a veškerá průmyslová i zemědělská produkce byla odváděna státu, který z ní především
uspokojoval potřeby Rudé armády. Byl zaveden přídělový systém na potraviny a dělníci dostávali
mzdu v naturáliích. Finanční potřeby byly kryty novou, ovšem silně inflační emisí platidel.
Atmosféra v zemi se dramaticky zostřila: projevem tohoto napětí byl i atentát, při němţ
stoupenkyně eserů Fanny Kaplanová (1890 – 1918) v srpnu 1918 v jedné z továren v Moskvě (jeţ se
právě stala novým hlavním městem) váţně postřelila Lenina, který tam přijel řečnit k dělníkům.
Brzy byla popravena a Lenin se ze zranění jiţ nikdy zcela nezotavil.
Shrnutí:
Bolševici hned poté, co zajali Prozatímní vládu, přiměli Všeruský sjezd sovětů přijmout a
vyhlásit jejich dokumenty směřující k vystoupení Ruska z války a k pozemkové reformě ve
prospěch chudých rolníků. Pak rozehnali právě zvolený parlament, zahájili boje za získání
moci v odlehlejších částech Ruska (tak vypukla občanská válka) a První světovou válku
opustili uzavřením separátního Brestlitevského míru (3. 3. 1918) s Ústředními mocnostmi.
Otázky a úlohy:
1. Jak rozumíte pojmu právo na sebeurčení?
2. Kde všude v dějinách jsme se jiţ setkali s rozehnáním parlamentu? A kde s vládou jen jediné
politické strany?
Výběr z odborné literatury: Jan Slavík: Leninova vláda (1917 – 1924). Praha 2009.
7. Vznik Československa
a) Česká politika těsně před válkou
Kdyţ si česká kulturní veřejnost v předjaří r. 1910 připomínala šedesátiny Tomáše Garrigua
Masaryka (1850 – 1937), nesly se oslavy v duchu bilancujícího vzpomínání na ţivot muţe, jenţ
pomalu uzavírá svou ţivotní dráhu. Nikdo – a ani on sám – si nedovedl představit, ţe tento sociolog,
filozof, politik, feminista, bojovník proti nacionalismu i antisemitismu a mnohostranně veřejně činný
člověk má své nejdramatičtější a nejvýznamnější činy ještě před sebou.
V letech 1907 a 1911 se konaly volby do Říšské rady (předlitavského parlamentu) jiţ podle
volebního práva pro všechny muţe a Masaryk byl podvakrát zvolen poslancem za svou malou,
intelektuálně zaměřenou Českou stranu pokrokovou (stručně nazývanou realisté), jejímţ programem
byla postupná demokratizace Rakousko-Uherska. V r. 1912 vstoupil do dalšího ze svých
publicistických sporů, kdyţ – především na stránkách časopisu Čas (vedeného spisovatelem a
novinářem Janem Herbenem a představujícího mediální tribunu realistů) – vedl polemiku o smysl
českých dějin. Masaryk stále hájil své pojetí české historie jako kontinuálního úsilí o rostoucí
humanitu (lidskost), blízkou obecným principům západoevropské demokracie. Ideály humanitní
v českém prostředí podle Masaryka prosazovala a ztělesňovala řada svobodomyslných myslitelů Hus
– Chelčický – Komenský – Palacký – Havlíček (kritikové dodávali – ovšem oprávněně – ţe jako
poslední se do této masarykovské linky českých dějin přiřazuje Masaryk sám).
Proti Masarykovi vystoupil profesor historie na Karlo-Ferdinandově univerzitě Josef Pekař,
který tvrdil, ţe Masarykův výklad je chybný, poněvadţ se opírá o nekatolické osobnosti, které
v české historii jako celku nesehrály klíčovou roli. Podle Pekaře česká historická tradice stojí na
kultu světců, jako je svatý Václav, a pro českou společnost je příznačné – stejně jako v jiných
zemích střední Evropy –, ţe dějiny utvářejí v duchu domácích tradic především představitelé
mocenské a kulturní elity, tedy zejména aristokracie. Celý spor Masaryk – Pekař o smysl českých
dějin brzy přesáhl původní dějepisný rozměr a stal se zápasem o pojetí české politiky.
b) Počátky prvního československého (protihabsburského) odboje
Politické napětí v Rakousko-Uhersku před hrozící válkou vedlo k tomu, ţe vláda v r. 1913
rozpustila český zemský sněm (oficiálně proto, ţe jej ochromovaly pokračující bezvýsledné spory
o jazykové zákony). V březnu 1914 přestala pracovat Říšská rada. Ještě před vypuknutím První
světové války byl tedy parlamentní ţivot v Rakousko-Uhersku mocensky zlikvidován, coţ
ukázalo, ţe budoucí liberalizace habsburské říše je vysoce nepravděpodobná.
Proto se v českém prostředí objevily plány na odtrţení Českých zemí od Rakousko-Uherska.
První takový projekt vytvořil v květnu 1914 mladočeský politik, bohatý podnikatel a právník Karel
Kramář (1860 – 1937): uvaţoval o vzniku Slovanské říše, zahrnující všechny slovanské národy a
sahající od Šumavy a Jaderského moře aţ k Tichému oceánu. Měla to být monarchie v čele s ruským
carem (Kramářova manţelka byla Ruska).
Proti této představě postavil Masaryk jiţ v říjnu 1914 ideu státu Československo. Princip
spojení Čechů a Slováků v jednom státě vycházel jednak z rostoucích česko-slovenských styků
v průběhu 19. století, jednak z úsilí sníţit poměrnou váhu německé menšiny v Českých zemích.
Oba projekty byly z rakousko-uherského hlediska velezrádné a jejich autoři se rychle stali
předmětem politického pronásledování. V prosinci 1914 Masaryk odjel do neutrálního Švýcarska a
jiţ v cizině zůstal. Byl od začátku přesvědčen o budoucí poráţce poloabsolutistických Ústředních
mocností ve válce s demokratickou Dohodou a navázal bohatou síť kontaktů s dohodovými politiky,
aby je přesvědčil o nutnosti nadiktovat po válce Rakousku souhlas se vznikem Československa.
Kramář a jeho i Masarykoví domácí stoupenci vytvořili tajnou odbojovou organizaci nazvanou
Maffie (podle někdejší tajné jihoitalské svépomocné organizace). V čele Maffie stáli kromě
Kramáře ještě Edvard Beneš (1884 – 1948; vystudoval univerzity ve Francii a Praze), Přemysl
Šámal (1867 – 1941), Alois Rašín (1867 – 1923) aj.
Jiţ v r. 1914 vznikly v rámci některých dohodových armád dobrovolnické české vojenské
oddíly (vytvořili je někteří z Čechů pobývajících v době vypuknutí války v cizině): první byly
jednotka Nazdar ve Francii a Česká druţina v Rusku.
V r. 1915 Masaryk navázal spolupráci se slovenským astronomem a důstojníkem francouzské
armády Milanem Rastislavem Štefánikem (1880 – 1919). 6. července 1915 Masaryk v Ţenevě
oficiálně zahájil činnost československého protirakouského odboje a zveřejnil jeho cíle.
V téţe době rakousko-uherské úřady provedly vlnu zatýkání politických odpůrců: ve vězení
se ocitli Kramář a Rašín, ale i Masarykova dcera Alice (1879 – 1966). Beneš emigroval za
Masarykem a Maffii dále vedl Šámal, talentovaný pro bezchybnou konspiraci (utajené spiklenectví).
c) Vznik československých legií
Masaryk – Beneš – Štefánik
Trojice vůdců československého
zahraničního odboje se výborně
doplňovala: tvořili ji filozofující politik,
obratný diplomat a voják s mnoha
cennými společenskými kontakty. Jejich
úsilí však naráţelo na zásadní překáţku:
bylo obtíţné ţádat u představitelů Dohody
samostatný stát pro národy, jejichţ muţi bojovali v rakousko-uherských uniformách proti
dohodovým armádám.
Proto Masaryk a Štefánik začali – po dohodě s Dohodou – objíţdět zajatecké tábory před
srbskou, italskou a ruskou frontou a přesvědčili desetitisíce českých a slovenských zajatců, aby
vytvořili dobrovolnické jednotky – československé legie – v rámci dohodových armád. Celkový
počet legionářů se vyšplhal na 100 tisíc. Šlo o naprosto jedinečný příklad hromadné a účinné
vojenské podpory pro ideu národní samostatnosti. Legionáři vyměnili jistotu přeţití za nový,
obětavý, ovšem velmi riskantní vlastenecký zápas: v případě nezdaru jim kaţdopádně hrozila smrt,
neboť v opětovném zajetí museli počítat s popravou za velezradu. Podobu legií získaly také
dobrovolnické oddíly ve Francii, ovšem nejpočetnější legie vznikly v Rusku (asi 40 tisíc muţů).
Ruská Prozatímní vláda přála československým legiím mnohem více neţ carský reţim, takţe
jejich dotvoření v Rusku proběhlo – za Masarykovy účasti – aţ po březnu 1917. První velké bojové
nasazení československých legií na ruské frontě se uskutečnilo v bitvě u ukrajinského Zborova 2.
července 1917: šlo o významný úspěch v rámci jinak nepříliš vydařené Kerenského ofenzivy a bitva
se stala obrovským symbolem ozbrojeného boje Čechů a Slováků za svobodu.
Shrnutí:
Nedemokratická a válečnická politika rakousko-uherské vlády podnítila jiţ v r. 1914 vznik
československého odboje za samostatnost: zahraniční akci vedli Tomáš Garrigue Masaryk,
Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik a opírali se o diplomatické akce u státníků Dohody a
o bojové úspěchy (bitva u Zborova 1917 aj.) československých legií (sestavených z krajanů i
válečných zajatců české a slovenské národnosti), zatímco v čele domácího, nenásilného odporu,
orientovaného na ovlivňování veřejnosti, stáli Karel Kramář, Alois Rašín aj.
Otázky a úlohy:
1. Co všechno si mohli Češi a Slováci slibovat od kýţené samostatnosti?
2. Kde všude v historii je moţné se setkat s pojmem legie?
Výběr z odborné literatury: Jan Galandauer: Vznik Československé republiky. Praha 1988.
Zdeněk Kárník: České země v éře první republiky, díl 1. (1918 – 1929). Praha 2003.
d) Vzestup československého odboje
V r. 1916 byli Kramář a Rašín odsouzeni k trestu smrti, ale neţ mohlo dojít k popravě, zemřel
21. listopadu 1916 císař František Josef I. (1830 – 1916) po bezmála 68 letech vlády (stal se
jedním z nejdéle vládnoucích monarchů světových dějin) a jeho nástupce a prasynovec Karel I.
(1887 – 1922; manţelka císařovna Zita 1892 – 1989) vyhlásil amnestii, která propustila na svobodu
všechny zatčené politické vězně z r. 1915.
Českoslovenští legionáři ve Francii
Od jara 1917 se zásobovací situace
v Rakousko-Uhersku zhoršila natolik, ţe se stály
fronty i na chleba, a na mnoha místech proto
vypukaly demonstrace nespokojeného
obyvatelstva. Rakousko-uherské úřady sáhly proti
nim k násilí a i v Českých zemích (Prostějov,
Ostrava aj.) vojsko postřílelo desítky lidí (šlo o
největší krveprolití českých civilistů od r. 1848).
Ukázalo se, ţe vedle intelektuálního odboje v čele s
Mafií se vzmáhá obecná nespokojenost lidu.
Organizovaný domácí československý odboj však nepouţil zbraně a vlastně ani nevstoupil
v kontakt s představiteli rakousko-uherské státní moci. Obracel se na české poslance Říšské rady,
kteří byli vlastně jedinými oficiálními zástupci české politiky. Poté, co se Karel I. rozhodl obnovit
(od května 1917) jednání parlamentu, čeští poslanci (samozřejmě bez Masaryka) vydali v lednu
1917 prohlášení o své loajalitě vůči dynastii Habsburků. Na tuto překvapivou a nevítanou akci
odpověděla rychle zorganizovaná petice Manifest českých spisovatelů: autorem byl dramatik
Jaroslav Kvapil (1868 – 1950; autor libreta k Dvořákově opeře Rusalka), podepsalo přes 200
českých literátů (Alois Jirásek, Karel Klostermann, Eliška Krásnohorská, F. X. Šalda, Otokar
Březina, Antonín Sova, Josef a Karel Čapkové atd.), kteří poţadovali, aby poslanci usilovali o
začlenění českého národa do demokratické Evropy svéprávných a svobodných národů, jíţ
jediné patří budoucnost.
Petice splnila svůj cíl. 6. ledna 1918 čeští poslanci Říšské rady a zemských
sněmů vydali Tříkrálovou deklaraci, v níţ vyhlásili za svůj hlavní politický
cíl spojení Českých zemí se Slovenskem a uplatnění práva národů na
sebeurčení. Toto právo se obecně v celé tehdejší válčící Evropě stalo
základním strategickým cílem Dohody ve vztahu k multinacionálním říším
Ústředních mocností (k Rakousko-Uhersku a Turecku). Problém ovšem
spočíval v tom, ţe totéţ právo dohodové velmoci jako Francie nebo Velká
Británie vůbec nevztahovaly na své vlastní poměry (např. na osud kolonií).
8. ledna 1918 americký prezident Thomas Woodrow Wilson (1856 – 1924)
vyhlásil válečné cíle Spojených států, shrnuté do prohlášení označovaného jako
Čtrnáct bodů: obsahovaly zajištění svobody obchodu v poválečném světě, revizi
sporných hranic v Evropě na základě národnostního principu, autonomii pro
dosud diskriminované národy Rakousko-Uherska a Turecka, poválečné sníţení
výzbroje národních armád, nastolení spravedlivějších poměrů v koloniích,
odmítnutí německých poţadavků na anexi části ruského území v rámci
připravovaného Brestlitevského míru, zaloţení Společnosti národů jako
mezinárodní organizace udrţující na základě kolektivní bezpečnosti mír a spravedlnost
v mezinárodních vztazích.
Ačkoli Čtrnáct bodů neobsahovalo poţadavek samostatnosti pro národy Rakousko-Uherska, stalo
se důleţitým důvodem, proč se Masarykova zahraniční akce začala silněji opírat o Spojené
státy. Dalším podnětem byla skutečnost, ţe československý zahraniční odboj získal nemalé finanční
prostředky od českých a slovenských krajanů (vystěhovalců) v Americe. Přidali se i americké
emigrantské organizace Rusínů (národnosti, ţijící především na východ od Slovenska, na západních
svazích ukrajinských Karpat). Masaryk tedy začal mnohé otázky dalšího osudu Čechů a Slováků
formulovat na americké půdě a po domluvě s krajanskými organizacemi.
31. května 1918 Masaryk uzavřel s krajanskými organizacemi Čechů a Slováků Pittsburskou
dohodu o budoucím společném státě Československu.
Shrnutí:
V r. 1916 zemřel rakousko-uherský císař František Josef I. a jeho mladý nástupce Karel I.
se pokusil zachránit říši zmírněním politického útlaku, coţ však samozřejmě nenašlo příznivou
odezvu. Domácí československý odboj s podporou petičního Manifestu českých spisovatelů
přesvědčil o nutné nezávislosti pro oba národy české poslance předlitavského parlamentu a
zemských sněmů, kteří se k odboji přidali Tříkrálovou deklarací 1918. V téţe době americký
prezident Wilson vyhlásil program Čtrnáct bodů, jímţ Spojené státy daly najevo, ţe se hodlají
velmi výrazně podílet na demokratizující přeměně poválečného světa. Myšlenku
československého státu vydatně podporovali čeští, slovenští a rusínští krajané v Americe.
Otázky a úlohy:
1. Kdy jindy v dějinách se drţitelé nedemokratické státní moci snaţili zachránit svou pozici jen
kosmetickými úpravami reţimu?
2. Připomeňte si fakta svědčící o významu uvedených (či ještě některých dalších) signatářů
Manifestu českých spisovatelů.
3. Ke které politické straně patřil prezident Wilson a jaké stopy sympatií k němu najdeme ještě
v dnešní České republice?
4. Zjistěte základní vlastivědně-turistické informace o Podkarpatské Rusi, vlasti Rusínů.
Výběr z odborné literatury: Z. M. Geršov: Woodrow Wilson. Praha 1987. Karel Pichlík –
Bohumír Klípa – Jitka Zabloudilová: Českoslovenští legionáři (1914 – 1920). Praha 1996. Victor
Miroslav Fic: Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa 1914 – 1918. I. – III.
Praha – Brno 2006 – 2008.
e) Ruská anabáze československých legií
Němci se pokusili protahovat válečné akce na východě ještě několik týdnů po uzavření
Brestlitevského míru, aby rozšířili území, jeţ jim v Rusku mělo připadnout; proto se proti nim
postavila Rudá armáda, úspěšně podporovaná československými legiemi (zejména ve
vítězné bitvě u Bachmače na Ukrajině v březnu 1918).
Jednalo se však o poslední soulad mezi bolševickou vládou a československými legionáři.
Separátní brestlitevská mírová smlouva totiţ uzavřela východoevropskou frontu a početné legie (40
tisíc vojáků) přišly o moţnost pokračovat v boji. Proto Masaryk dohodl s bolševiky, ţe legionáři
budou přepraveni po ţelezniční Transsibiřské magistrále do Vladivostoku na tichomořském
pobřeţí, odkud je především americké lodě převezou přes Pacifik, Panamský průplav a Atlantik do
západní Evropy na francouzsko-německou frontu (šlo tedy o cestu kolem světa!).
Legionáři se skutečně po ruské ţeleznici na tuto anabázi vydali, byť si bolševici vymínili, ţe
těţké zbraně (kulomety, děla a část pušek) musejí legie odevzdat Rudé armádě, coţ se také jiţ
v březnu stalo. V květnu však velení Rudé armády (Trockij) změnilo názor a místní velitelství
bolševických ozbrojených sil začala postup legionářů ztěţovat, aby je mohla odzbrojit úplně. Po
několik násilných incidentech (zejména v Čeljabinsku aj.) a skutečných válečných střetnutích
legionáři museli klíčové body trati sami ovládnout, aby si tak zajistili pokračování v cestě. Během 5
měsíců (květen – září 1918) českoslovenští legionáři obsadili všechna významná sibiřská města
(zejména Penzu, Kazaň, Samaru, Ufu, Omsk, Novonikolajevsk, Krasnojarsk, Irkutsk a konečně
Vladivostok) a ovládli tak v délce asi 7 tisíc km drtivou většinu Transsibiřské magistrály
(nejdelší ţeleznice světa). Pro české a slovenské vojáky z poklidné střední Evropy se boje uprostřed
sibiřské divočiny staly působivým a velmi dramatickým záţitkem, jenţ pomáhal utvářet atmosféru
vzniku nového státu (jednalo se o první samostatné akce české armády od bitvy na Bílé hoře 1620).
Nejosudovější okamţik spojený s legionářskou aktivitou v Rusku však nastal 17. července 1918,
kdy se legionáři přiblíţili k zauralskému Jekatěrinburgu, kde byli vězněni svrţený car Mikuláš
s carevnou a dětmi: na přímý Leninův příkaz bolševická stráţ odvedla celou carskou rodinu do
sklepa a tam ji postříleli (Mikuláš II. byl v 90. letech 20. století svatořečen v pravoslavné církvi).
Českoslovenští legionáři v Rusku
V této době byla jiţ v plném proudu Dohodová
válečná intervence v Rusku (od března 1918),
zahájená armádami Velké Británie, Francie,
Spojených států a Japonska na podporu
protibolševických sil, vedoucích proti komunistické
vládě občanskou válku (1917 – 1922).
Československé legie byly prohlášeny za součást
francouzské armády a velitelem legií v Rusku se stal
francouzský generál Maurice Janin (1862 – 1946).
Československé legie byly největším vojskem Dohody na ruském území, v r. 1918 početně
převyšovaly kteroukoli z intervenčních armád. Proto francouzská vláda přišla s myšlenkou, aby se
legie zapojily do intervence a zůstaly v Rusku aţ do svrţení bolševiků, ale nedošlo k tomu jak pro
nesouhlas samotných legionářů, tak proto, ţe Masaryk a jeho lidé jasně preferovali účast legií ve
válce na západoevropské frontě (tehdy nikdo nepředpokládal, ţe konec války se blíţí tak rychle).
Legionáři se však po magistrále probojovávali proti bolševickému odporu jen pomalu: první
jejich transport vyplul z Vladivostoku aţ po válce, v lednu 1919, a poslední legionáři dorazili do
vlasti aţ v r. 1920. Statečný výkon československých legií ve zdlouhavých bojích s bolševiky i
účinná československá správa transsibiřské trati však zásadním způsobem – samozřejmě spolu
s úspěchy dalších Čechoslováků na evropských frontách – posílily sympatie dohodových velmocí
pro ideu samostatného Československa.
Trasa přesunu
československých legií po
Transsibiřské magistrále (od
Penzy po Vladivostok se trať
ocitla během r. 1918 po bojích
s bolševiky v rukou legionářů).
f) Projevy hromadného
protirakouského odporu
Písek do soukolí Ústředních
mocností ovšem sypali také
vojáci, kteří zůstali v rakousko-uherské armádě. Nepokoje
vyvolávané v celém Rakousko-Uhersku potravinovou nouzí se na začátku r. 1918 rozšířily aţ na
jadranské pobřeţí. V únoru se k hladovým bouřím přidala vzpoura rakousko-uherského
námořnictva na asi 40 lodích zakotvených v černohorském zálivu Boka Kotorska: zhruba 4 tisíce
účastníků – z velké části příslušníků neněmeckých národností – rozšířily své prvotní zásobovací
poţadavky na politické: ţádali ukončení válečné účasti a vyjadřovali podporu Wilsonovým Čtrnácti
bodům. Rakousko-uherští velitelé základny přiměli vzbouřence ke kapitulaci teprve poté, co do
zálivu připluly dvě německé ponorky a hrozily
potopením některých lodí. Několik set vzbouřenců bylo
pak souzeno a 4 vůdcové (mezi nimi Čech František
Rasch, 1889 – 1918) byli popraveni zastřelením.
V květnu 1918 se vzbouřilo asi 700 českých vojáků
rakousko-uherské posádky v severočeském Rumburku.
Vzbouřenci obsadili město a pak se vydali na jih do
vnitrozemí k dalším nespokojeným vojenským útvarům.
Po cestě je však obklíčilo vojsko sloţené převáţně
z německy mluvících vojáků, vůdcové vzpoury byli
zatčeni a deset z nich pak zastřeleno.
Shrnutí:
Českoslovenští legionáři se účinně zapojili do úspěšných bojů Dohody na frontách První
světové války. Brestlitevský mír sice východní frontu uzavřel, ale legionáři právě v Rusku
zaujali celý svět tím, ţe na téměř dva roky obsadili klíčová místa Sibiře, a ačkoli především
sledovali cíl přepravit se východním směrem na evropská válčiště, zároveň tím podpořili
Dohodovou válečnou intervenci proti bolševické vládě. Mezitím ovšem vypukaly vzpoury
českých aj. vojáků i v rakousko-uherské armádě (Boka Kotorska, Rumburk).
Otázky a úlohy:
1. Zjistěte názvy některých legionářských jednotek, jejich vojenských vlaků apod. a odvoďte
z toho, na jaké tradice legionáři především navazovali.
2. Některé velké jadranské přístavy byly za První světové války významnými vojenskými
pevnostmi. Navštívili jste některé? Co o nich víte?
Výběr z odborné literatury: Robert Sak. Anabáze. Praha 1996. Výběr z uměleckých
zpracování: Literatura: Josef Kopta: Třetí rota, 1924. Rudolf Medek: Anabáze, 1. – 5., 1921 – 1927.
Divadlo: František Langer: Jízdní hlídka, 1935. Rudolf Medek: Plukovník Švec, 1928.
g) Vyhlášení samostatného československého státu
29. června 1918 byli představitelé československého zahraničního odboje v čele s Masarykem,
Benešem a Štefánikem uznáni – pod názvem Národní rada československá – francouzskou
vládou jako oficiální představitelé československého lidu a jako základ příští československé
vlády. Jednalo se o první diplomatické uznání československého protihabsburského odboje.
13. července 1918 se členové Maffie spojili s českými politiky a společně vytvořili Národní
výbor československý (předsedou Karel Kramář) jako vrcholný orgán domácího odboje. Název
Národní výbor odkazoval na stejnojmennou instituci z r. 1848.
Mezitím se prudce zhoršovala situace Ústředních mocností na válečných frontách.
Na jaře 1918 Ústřední mocnosti podnikly ještě dva pokusy o prolomení válečných front ve svůj
prospěch. Němci (pod Ludendorffovým velením) ve Francii uskutečnili sérii pěti ofenziv
(německá letadla dokonce bombardovala Paříţ), v nichţ vyuţili také vojska přesunutá po uzavření
Brestlitevského míru z východu. Rakušané v Itálii zaútočili na řece Piavě. Obě akce však Dohoda,
výrazně posílená Američany, zmařila: Němce porazila v letní druhé bitvě na Marně (vítězům
velel francouzský maršál Ferdinand Foch, 1851 – 1929).
V září dohodové armády nastoupily do zdrcujících útoků ve Francii, na Balkáně i na
Blízkém východě. Válečná aktivita Ústředních mocností se zcela zhroutila, ačkoli ani na jedné
evropské frontě dohodové armády nepronikly do vnitrozemí nepřítele.
29. září 1918 kapitulovalo – jako první stát Ústředních mocností – Bulharsko.
Kanadští vojáci s tankem na frontě
14. října 1918 se Národní rada
československá prohlásila za prozatímní
československou vládu. Téhoţ dne se
v Českých zemích uskutečnila účinná
generální (všeobecná) stávka, jejíţ
organizátoři ovšem stáli mimo Národní
výbor.
16. října 1918 císař Karel I. se pokusil
zachránit situaci tím, ţe vyhlásil přeměnu
Rakousko-Uherska na federaci
rovnoprávných národů. Jeho plán však uţ nikdo nebral váţně.
18. října 1918 prozatímní československá vláda ve Washingtonské deklaraci vyhlásila vznik
samostatného státu Československo.
28. října 1918 rakousko-uherská vláda oznámila, ţe přijímá Čtrnáct Wilsonových bodů jako
základ pro jednání o příměří. Kdyţ zpráva o tomto oznámení dorazila do Prahy, vyvolala bouřlivé
davové nadšení: praţské ulice se naplnily jásajícími davy, strhávajícími z úředních budov odznaky
rakousko-uherské státní moci. Někteří představitelé Národního výboru se sešli v Obecním domě a
oficiálně vyhlásili vznik samostatného
Československa. Mnohé špičky domácího
odboje (včetně Kramáře) tu však chyběly,
protoţe v minulých dnech odjely do Ţenevy
dohodnout se s Masarykem o dalším postupu.
28. říjen se stal – a dodnes zůstává –
nejvýznamnějším československým a českým
státním svátkem.
28. říjen 1918 v praţských ulicích
29. října zahájila část německého obyvatelstva v českých pohraničních oblastech akci usilující
o jejich odtrţení od právě vzniklého Československa a o připojení k Rakousku. Tuto snahu, která
měla podobu vyhlašování rakouských provincií v československém pohraničí, iniciovali či
podpořili poslanci z řad českých Němců.
30. října 1918 se v Turčianském Svätém Martině sešli představitelé slovenského politického
ţivota a přijali Deklaraci slovenského národa (Martinskou deklaraci), v níţ označili Slováky za
součást jednotného československého národa a rozhodli se pro uplatnění práva na sebeurčení.
Deklarace se stala významným právním dokumentem při vytváření Československa, ale ve srovnání
s květnovou Pittsburskou dohodou byla méně konkrétní a naznačovala, ţe v domácí slovenské
veřejnosti přetrvávají nejasnosti o budoucí pozici Slováků.
h) Konec války
V Rakousko-Uhersku se po Češích a Slovácích vzbouřily na konci října 1918 i další slovanské
národy. Zároveň ve Vídni začali demokratičtí rakouští politici připravovat pokojný přechod od
monarchie k Rakouské republice.
31. října 1918 kapitulovalo Turecko a 3. listopadu Rakousko-Uhersko.
V Německu vypukla revoluce, která 9. listopadu svrhla císaře Viléma II. (emigroval do
neutrálního Nizozemska), zrušila císařství a vyhlásila republiku.
11. listopadu abdikoval rakousko-uherský císař Karel I. Tak se uzavřelo dlouhé, více neţ
šestisetleté působení habsburské (posléze habsbursko-lotrinské) dynastie v evropském i světovém
historickém vývoji.
Téhoţ dne – 11. listopadu 1918 – v ţelezničním vagonu ve francouzském Compiègne byla
podepsána kapitulace Německa: tím skončila – po 4 letech a téměř 4 měsících – První světová
válka.
Shrnutí:
Na jaře 1918 se Ústřední mocnosti pokusily sérií útoků na frontách dosáhnout vítězství, ale
vyčerpání jejich materiálních i lidských zdrojů bylo tak rozsáhlé, ţe byly poraţeny, a naopak
v létě a na začátku podzimu Dohoda převzala na všech frontách iniciativu a uštědřila nepříteli
tvrdé poráţky. Ve státech Ústředních mocností vypukly revoluce proti dosavadním
monarchistickým vládám: 28. října 1918 byl v Praze vyhlášen vznik nového státu –
Československa. Ústřední mocnosti kapitulovaly jedna za druhou, kapitulací Německa 11. 11.
První světová válka skončila: přinesla asi 11 milionů obětí na ţivotech a nezměrné hmotné
škody.
Otázky a úlohy:
1. Kdy jindy v českých nebo evropských dějinách sehrály významnou roli stávky?
2. Praţský Obecní dům stojí na místě někdejšího Královského dvora; s kterými událostmi byl
tento dvůr spojen?
3. Kde ve vašem okolí jsou pomníky připomínající První světovou válku? Zjistěte něco o jejich
vzniku i o významu jejich nápisů či pouţitých symbolů.
Výběr z odborné literatury: Miroslav M. Hlaváč: Čeští mafiáni 1914 – 1918. Karviná 2008.
Josef Hotmar: Zrození republiky 1914 – 1918. Brno 2005. Výběr z uměleckých zpracování:
Literatura: Ernest Hemingway: Komu zvoní hrana, 1929. Romain Rolland: Petr a Lucie, 1920.
Divadlo: Václav Havel: Zítra to spustíme, 1988.