Versaillský systém
C. Svět podle Versailleského systému
1. Paříţská mírová konference (1919 – 1920)
První světová válka přinesla asi 11 milionů mrtvých a obrovské hmotné škody. Zdevastovala
rozsáhlé oblasti vleklých frontových bojů, přivedla do uniforem a na bojiště mnohamilionové, do té
doby nevídané zástupy zdatných mužů, z nichž mnozí pak přišli o život nebo byli zmrzačeni,
vystavila tíživé zásobovací nouzi početné obyvatelstvo v zázemí.
Proto je samozřejmé, že po válce byla mezinárodní politika naplněna – samozřejmě především
z vůle vítězné Dohody – rozsáhlým úsilím zabezpečit trvalý světový mír. Jeho počátky měly být
položeny na Paříţské mírové konferenci, která začala dva měsíce po listopadovém vyhlášení
příměří a určila podobu poválečné Evropy.
Dohodové velmoci nyní rozhodly, že s každým poraženým státem Ústředních mocností bude
uzavřena zvláštní mírová smlouva, která stanoví podmínky jeho poválečné existence. Na konferenci
oficiálně jednalo 32 dohodových zemí: 27 států a 5 britských polokoloniálních dominií. Poraţené
státy se jednání nemohly aktivně účastnit, s jejich zástupci se počítalo až pro závěrečné podpisy.
Pařížská konference začala 18. ledna 1919 a trvala déle než rok. Účastníci byli rozděleni na:
a) mocnosti s všeobecnými zájmy (tedy velmoci): Francie, Velká Británie, Spojené státy, Itálie,
Japonsko;
b) mocnosti s omezenými zájmy: mezi nimi bylo i Československo;
c) mocnosti, které přímo neválčily: některé jihoamerické státy, které sice za války zaujaly vůči
Ústředním mocnostem nepřátelský postoj, ale své armády na žádné bojiště neposlaly.
Delegace jednotlivých států vedli nejprve zpravidla předsedové vlád: nejvlivnějšími osobnostmi
konference byli Francouz Georges Clemenceau (1841 – 1929), Brit David Lloyd George (1863 –
1945) a americký prezident Woodrow Wilson, jenž svými Čtrnácti body z ledna 1918 (viz
VII.B.7.d.) i osobním působením na konferenci výrazně ovlivnil celkové výsledky poválečných
jednání. Československou delegaci vedl první československý premiér Karel Kramář. Později
premiéři předali agendu Pařížské konference do rukou ministrů zahraničí (Československo tu
zastupoval Edvard Beneš).
Lloyd George – Clemenceau – Wilson
Konference jednala velmi důkladně a narýsovala zcela novou
podobu mnoha částí Evropy. Nevyhnula se však rozporům ani
diskutabilním krokům. Výsledky Pařížské konference můžeme ve
stručnosti shrnout takto:
1. Střetly se tu dvě protichůdné koncepce poválečného míru:
zatímco Francie, tedy země válkou nejvíce zasažená, požadovala
mír jako odvetu, Velká Británie a Spojené státy prosazovaly
mír jako usmíření. Anglosaští politici totiž počítali, že jejich
státy – vzhledem ke své poloze i charakteru ekonomiky – nejvíce
vydělají na poklidném ovzduší široké mezinárodní obchodní
spolupráce, zatímco jejich francouzští kolegové si přáli rozsáhlé
finanční náhrady od Německa a doufali v přináležitost celého západního břehu Rýna k Francii (část
tohoto území byla ztracena ve válce 1870 – 1871).
2. Dohodové velmoci jednaly s Německem a s Rakouskem i Maďarskem jako
s bezvýhradnými právními nástupci Německého a Rakousko-uherského císařství a záměrně
přehlížely, že v Berlíně, ve Vídni i v Budapešti již vládli zcela jiní politici, kteří na podzim 1918
revolučními akcemi svrhli skutečné strůjce války.
3. Rusko nebylo na konferenci vůbec pozváno, poněvadž svoji mírovou smlouvu –
brestlitevskou – již dávno uzavřelo. Dohodové velmoci však nyní samozřejmě nedovolily
Německu, aby si ponechalo tu západní část Ruska, kterou Brestlitevským mírem původně uhájilo.
4. Byl potvrzen zánik Rakousko-Uherska a vznik nástupnických států rozkládajících se zcela
nebo zčásti na jeho území: jednalo se o Československo, Maďarsko, Polsko, Rakousko, Království
Srbů, Chorvatů a Slovinců (od r. 1929 název Jugoslávie). Navíc rozsáhlé oblasti východních Uher
(s národnostně smíšeným obyvatelstvem) byly připojeny k Rumunsku.
5. Turecko ztratilo pozici blízkovýchodní velmoci: bylo okleštěno o 80 % předválečného území
a zbyly mu prakticky pouze oblasti osídlené Turky (v této rozloze zůstává dodnes).
6. Ústřední mocnosti musely platit vysoké reparace (válečné náhrady) v penězích i surovinách
některým státům Dohody (nejvíce však Francii) jako náhradu za škody způsobené válkou.
Reparace měly ochromit vojenskou, ekonomickou i politickou sílu poražených států a podpořit
poválečnou ekonomickou restrukturalizaci vítězů. Největší reparace byly předepsány Německu
(132 miliard marek) a jejich tíhu ještě zvýšila poválečná hospodářská krize.
7. Poraţené státy byly dramaticky omezeny v možnosti vybudovat si nové ozbrojené síly.
Například Německu byla povolena jen armáda o síle 100 tisíc mužů pozemního vojska a 15 tisíc
mužů válečného námořnictva. Německo nesmělo vlastnit ani jednu ponorku, vojenské letadlo nebo
tank. Jeho válečné loďstvo bylo zásadně zredukováno.
8. Poražené státy – a opět se to týkalo především Německa – přišly o všechny kolonie, které tak
získali do správy především Britové a Francouzi.
9. Německo ztratilo některá pohraniční území (především Alsasko-Lotrinsko ve prospěch
Francie). Německá část západního břehu Rýna byla okupována vojsky Dohody a východní břeh byl
do hloubky 50 km demilitarizován: Němci tam nesměli mít vojenské posádky. Na pobřeží Baltu
byla nejvýchodnější část Německa oddělena od zbytku státu nově zřízeným městským státem
nazvaným Svobodné město Gdaňsk: nebylo součástí Polska, ale zajišťovalo Polákům volný
přístup k moři.
10. Byla založena (20. ledna 1920) Společnost národů: mezinárodní organizace, která se měla
zasazovat o dodržování míru ve světě podle principu kolektivní bezpečnosti (žádný konflikt není
jen bilaterální; proti útočníkovi zasáhne celé mezinárodní společenství členských států). Společnost
národů sídlila v Ţenevě, jejími orgány byly všečlenské Shromáždění, velmocenská Rada, Stálý
sekretariát a Mezinárodní soudní dvůr (se sídlem v nizozemském Haagu).
Jednání Paříţské mírové konference probíhala v prstenci zámků kolem Paříže a podle těchto
zámků se také nazývají jednotlivé mírové smlouvy:
Smlouva s Německem byla podepsána přímo ve slavných Versailles (28. 6. 1919),
s Rakouskem v Saint-Germain-en-Laye (10. 9. 1919), s Bulharskem v Neuilly (27. 11. 1919),
s Maďarskem v Trianonu (4. 6. 1920), s Tureckem v Sèvres (10. 8. 1920).
Shrnutí:
Nové, poválečné politické poměry hlavně v Evropě nastolila Paříţská mírová konference.
Chtěla vytvořit trvalý mír zaloţený na citelném zvýhodnění vítězných, dohodových národů
nad národy poraţenými. Ty musely podepsat mírové smlouvy, jimiţ ztrácely části
dosavadního území a mj. se zavazovaly k dlouhodobému placení tíţivých válečných reparací.
Nejvlivnějším státem v Evropě se stala Francie, ale ukázalo se, ţe v budoucnu nebude moţné
provádět evropskou politiku bez kontaktu se Spojenými státy.
Otázky a úlohy:
1. Porovnejte „Pařížský mír“ s výsledky jiných, dřívějších mírových konferencí.
2. Jak se v poválečných letech vyvíjel osud někdejších německých kolonií?
Výběr z odborné literatury: Margaret MacMillanová: Mírotvorci. Praha 2004.
2. Evropa po válce
Konec První světové války znamenal zásadní přelom zejména evropské civilizace v mnoha
směrech:
1. Evropská populace byla čtyřmi válečnými lety velmi vysílená. Proto ji v letech 1918 – 1920
krutě zasáhla světová pandemie chřipky (nazývané španělská – podle první vážně postižené země),
kterou onemocněla asi čtvrtina lidstva a která si vyžádala ve světě více než 20 milionů životů
(možná až 50 milionů), což dokonce výrazně převýšilo počet obětí právě skončené války.
2. Dramaticky byla překreslena mapa Evropy. Převážily zde národní státy: právo národů na
sebeurčení se stalo hlavní zásadou pro vytváření nových státních celků. Toto právo bylo ovšem
v praxi přiznáváno jen vítězům, kteří navíc mohli při rýsování svých hranic těžit i z dalších,
strategických zvýhodnění.
3. Evropa se demokratizovala: zmizely pozůstatky feudalismu i absolutismu. V Evropě prudce
vzrostl počet republik a ubylo monarchií: ačkoli samozřejmě i království byla demokratickými
státy (konstitučními monarchiemi), přesto republikánský duch výrazně zcivilnil a liberalizoval celý
veřejný prostor. Tomuto vývoji se vymykaly jen dva státy: Rusko, v němž vláda bolševiků měla ráz
komunistické diktatury, a Maďarsko, které sice bylo královstvím, ale s neobsazeným trůnem, takže
se stalo ostrovem politické nestability ve střední Evropě (situaci ztěžoval fakt, že Maďaři se nechtěli
smířit se ztrátou drtivé většiny někdejšího uherského území).
4. Za války se zásadně proměnila
společenská pozice ţen: kvůli
nasazení mužů v armádě musely na
celé čtyři roky zaujmout místa
v průmyslu (včetně tovární práce
např. ve zbrojovkách) nebo v dopravě
(řídily lokomotivy aj.). Obrovskou
roli sehrály v nemocnicích jako
ošetřovatelky raněných. Po válce již
mnohé ženy vystupovaly jako
sebevědomé a samostatné partnerské
protějšky svých mužů a žádaly (a
zpravidla získaly) rovnoprávný podíl
na politickém životě (šlo především o
všeobecné volební právo). První
světová válka tedy podpořila vznik i
rozvoj feminismu: cíleného hnutí za
rovnoprávnost žen ve veřejném
životě (mimochodem: není náhoda,
že právě v r. 1920 katolická církev svatořečila středověkou francouzskou bojovnici za svobodu Janu
z Arcu: šlo nepochybně o vyjádření respektu k úloze žen – nejen francouzských – za války).
5. Zmenšil se rozsah kolonií: v bývalých německých koloniálních územích a v někdejších
netureckých oblastech Osmanské říše sice rychle začali – s mandátem Společnosti národů –
hospodařit i vládnout především Britové a Francouzi, ale přesto bylo jasné, že novověký
kolonialismus je za svým vrcholem a začíná spět ke svému úpadku.
6. Shodou okolností hned po První světové válce zažil svět – a zejména Evropa – prudký rozvoj
vědy a techniky. Velice rychle do běžného života lidí pronikly automobilová, autobusová i
letecká doprava, také venkov se elektrifikoval, relativně běžnou součástí vybavení domácností se
staly telefon i rozhlasový přijímač. Přístup lidí ke kultuře se demokratizoval rozšířením filmu a
biografů (jež představovaly lidovou alternativu k svátečně laděným divadlům), vznikaly však také
neformální divadelní scény (autorského divadla) s repertoárem aktuálně reagujícím na soudobé
společenské dění, obrovský rozvoj zaznamenalo moderní výtvarné umění, tanečníci se začali vlnit
v rytmu exotického dţezu, vycházejícího z hudby amerických černochů. Novinářství
zprostředkovalo nejširším vrstvám obyvatelstva kontakt se světovými událostmi, ovlivnilo však i
čtivější podobu umělecké literární tvorby. Uvolněnější a přirozenější pravidla ovládla také svět
módy a společenských zvyklostí.
7. Součástí politiky se stalo i úsilí o řešení sociálních otázek. Rejstřík lidských práv byl rozšířen
o práva sociální: byla uzákoněna osmihodinová pracovní doba, zdravotní pojištění, rozšířila se
činnost odborů a začalo vyplácení podpory v nezaměstnanosti, pracovníci získali nárok na
dovolenou a starobní důchod, objevily se dětské ozdravovny a školy v přírodě.
8. Zápolení mezi jednotlivci i národy se přeneslo z bojišť na sportoviště. Věnovat se sportu
(atletice, fotbalu, tenisu, vodáctví) se stalo dokladem harmonického a kvalitního života. Po
skromných předválečných začátcích se rozběhl cyklus olympijských her (přibyly i zimní soutěže).
Sportovní příznivci si mohli zafandit v hledištích stadionů, kde např. v Čechách při kopané
návštěvnost, předváděná hra i celková atmosféra výrazně převyšovaly dnešní úroveň.
9. Celý tento vývoj však začal hlubokou poválečnou hospodářskou krizí.
Idylka v poválečné Paříži (1922) Američtí filmoví komici Stan Laurel
a Oliver Hardy ztělesňovali bezstarostnou
rozvernost 20. let
Shrnutí:
Konec první světové války byl obrovským mezníkem ve vývoji zejména Evropy. Kontinent
se demokratizoval, liberalizoval a modernizoval, zanikly nadnárodní říše a zrodily se nové
národní státy. Trvalý mír měla zajistit světová organizace Společnost národů. Přetrvaly však
kořistnické cíle vítězných velmocí a poraţené státy byly zdeptány přísnými, zejména
ekonomickými omezeními. Politika se začala více věnovat sociálním otázkám, ale první léta
míru se odehrála pod tíhou poválečné hospodářské krize.
Otázky a úlohy:
1. Najděte v okolí svého bydliště nebo školy budovy, pomníky apod. postavené záhy po r. 1918.
2. Porovnejte poválečnou mapu Evropy s dnešní a charakterizujte rozdíly.
3. Kteří světoví umělci vynikli ve 20. a 30. letech?
4. Najděte některé typy automobilů z 20. a 30. let a porovnejte je s dnešními.
Výběr z odborné literatury: Zdeněk Bradáč: Zlatá dvacátá léta. Praha 1983.
3. Poválečná krize (1918 – 1923)
a) Ekonomické problémy
Po každé velké válce přicházejí pro vítěze i poražené hospodářské těžkosti, protože je třeba
zmírnit válečné škody a přeměnit válečnou výrobu zpět na mírovou (řečeno známým biblickým
příslovím: překovat meče na pluhy). Krize po mimořádně rozsáhlé První světové válce byla také
mimořádně hluboká a zasáhla léta 1918 – 1923. Například ve Spojených státech klesla produkce v
průmyslu o třetinu. V Československu byla průmyslová výroba v r. 1920 na 75 % v porovnání s r.
1913. Hodnota národních měn byla destabilizována: nejhůře v Německu, kde došlo k hyperinflaci.
b) Vítězství bolševiků v občanské válce
Za této situace se pokusily o vzestup politické proudy, které nebyly zastoupeny na Pařížské
konferenci. Na prvním místě to byl komunismus. Bolševická vláda v Rusku dokázala (po odjezdu
československých legií) zvítězit nad svými domácími odpůrci i nad dohodovou vojenskou
intervencí a dosáhla celkového vítězství v občanské válce 1917 – 1922.
Bolševici chápali svůj boj jako počátek celosvětové komunistické (proletářské) revoluce. V
některých nově vzniklých evropských státech skutečně došlo k pokusům nastolit komunismus.
c) Pokusy o komunistický převrat v Německu (boje v Berlíně a Bavorská republika rad)
Německo si sice udrželo oficiální název Německá říše, ale v listopadu 1918 bylo prohlášeno
republikou. Kancléřem (předsedou vlády) a pak od února 1919 prvním německým prezidentem
byl předseda sociální demokracie Friedrich Ebert (1871 – 1925). Usiloval o spolupráci politické
levice s pravicí. Na přelomu let 1918 a 1919 komunisticky orientovaní sociální demokraté, vedení
Karlem Liebknechtem (1871 – 1919) a Rosou Luxemburgovou (1871 – 1919), založili
Komunistickou stranu Německa. Vzápětí došlo hned ke dvěma
pokusům nastolit komunistickou vládu: v Berlíně a Mnichově
(zde na necelý měsíc vznikla sovětská republika nazvaná Bavorská
republika rad). Obě komunistické akce byly krvavě potlačeny:
hlavní roli přitom hrály – namísto slabé německé armády –
ozbrojené dobrovolnické oddíly zvané Freikorps (Svobodný sbor)
které byly vytvořeny pravicovými silami krátce předtím
z válečných navrátilců: nyní v Berlíně zavraždily i Liebknechta a
Luxemburgovou.
Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová
Násilnosti v Německu 1918 – 1919 přinesly celkem několik tisíc obětí na životech. Situaci
v zemi stabilizoval až parlament vzešlý z voleb, když v červenci 1919 vydal – na svém zasedání
v historickém městě Výmaru (Weimaru) v Durynsku – německou republikánskou ústavu: odtud se
období německých dějin v letech 1918 – 1933 označuje jako výmarská republika.
d) Maďarská republika rad a její válka s Československem a Rumunskem
Poměry v Maďarsku byly ještě neklidnější. Pařížská mírová konference odebírala Maďarům
bezprecedentně velké území: ztratili nejen všechny jazykově nemaďarské oblasti někdejších
Uher, ale k Československu, Jugoslávii a Rumunsku byly připojeny dokonce některé maďarsky
hovořící regiony. V maďarské veřejnosti tak vznikl silný odpor k politice západních velmocí.
Na podzim 1918 se do Maďarska vrátil Béla Kun (1886 – 1938/1939): maďarský voják, který
byl za války zajat Rusy, stal se komunistou a účastnil se Říjnové revoluce. V listopadu založil
v Budapešti Maďarskou komunistickou stranu, zorganizoval sérii násilných demonstrací proti
republikánské vládě, a přestože se na čas ocitl ve vězení, využil mohutného veřejného odporu proti
oklešťování maďarského území, v březnu 1919 svrhl prozápadní republikánskou vládu a nastolil
komunistickou Maďarskou republiku rad.
V téže době (také v březnu 1919) bolševici založili v Moskvě – za účasti komunistů z některých
evropských zemí – Komunistickou internacionálu (Kominternu): mezinárodní organizaci
komunistických stran, která měla – všestranně podporována bolševickou vládou – iniciovat
komunistické revoluce v Evropě. Maďarsko bylo první příležitostí vyzkoušet tuto politiku v praxi:
Lenin a Kun byli v pravidelném telegrafickém kontaktu.
Maďarská republika rad vyhlásila znárodnění veškerého průmyslu a převod zemědělské půdy
do druţstevního vlastnictví. Dramaticky snížila daně a natiskla inflační peníze. Následoval odpor
části veřejnosti a Kun dal z řad nespokojených popravit asi 500 lidí. V zahraniční politice razil
opozici vůči Dohodě, což vedlo k vojenskému vpádu československé a rumunské armády.
Československou ofenzivu Maďaři zprvu odrazili a protiútokem obsadili jihovýchodní část
Slovenska, kde pod ochranou maďarských zbraní byla vyhlášena Slovenská republika rad (v jejím
čele stál český novinář Antonín Janoušek). Maďarská republika rad chtěla znovu připojit Slovensko
k Uhrám a vojenským tažením přes Karpaty se spojit na Ukrajině se sovětskou Rudou armádou.
V červenci však Čechoslováci Maďary ze svého území vyhnali a v srpnu Rumuni dobyli
Budapešť, čímž Maďarská republika rad zanikla (Kun uprchl). V listopadu 1919 vládu
v Maďarsku převzal někdejší admirál rakousko-uherského námořnictva Miklós Horthy (1868 –
1957) a v r. 1920 byla v zemi obnovena monarchie (království), ovšem s neobsazeným trůnem:
Horthy byl hlavou státu jako regent (správce).
e) Polsko-sovětská válka
V počátek bolševického tažení do Evropy se měla proměnit Polsko-sovětská válka 1919 –
1921. Polský maršál a nejvyšší představitel (náčelník státu) Polské republiky Józef Piłsudski (1867
– 1935) totiž zaútočil na Rusko s cílem dobýt Ukrajinu a posunout polskou východní hranici na
někdejší linii z doby Polsko-litevského království. V květnu 1920 Poláci dokonce dobyli Kyjev.
Avšak Rudá armáda (generál Semjon Buďonnyj, 1883 – 1973) podnikla mohutnou ofenzivu,
která rychle zatlačila Poláky na jejich území. Rusové dobyli severovýchodní polovinu Polska a v
létě 1920 se pokusili obklíčit Varšavu. Teprve tam je Piłsudski porazil (klíčovou bitvu Poláci
označují jako Zázrak na Visle) a Rudá armáda se stáhla do Ruska. Cílem ruské zahraniční politiky
však zůstalo – až do 40. let – posunutí západní hranice Ruska na linii, již kdysi dosáhli ruští
carové, a exportovat komunistickou revoluci do Evropy.
Komunistické strany v jednotlivých státech rychle vznikaly především z ultralevých křídel
sociálnědemokratických stran.
Shrnutí:
Poválečná hospodářská krize v Evropě vedla k vlně pokusů o komunistické převraty
v poraţených zemích (konkrétně v Německu a Maďarsku). Ruský bolševický reţim zaloţil
Kominternu: mezinárodní sdruţení komunistických stran usilující s ruskou podporou o
úspěšné komunistické revoluce v Evropě. Ruské válečné taţení do střední Evropy však
zastavili Poláci.
Otázky a úlohy:
1. Zjistěte podrobnosti o poválečné hyperinflaci v Německu.
2. Jak vypadala veřejná činnost Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové před r. 1919?
3. Které oblasti náležely ke Slovenské republice rad a které město bylo jejím centrem?
Výběr z odborné literatury: Norman Davies: Bílý orel, rudá hvězda. Praha 2006. Kevin
McDermott – Jeremy Agnew: Kominterna. Praha 2011.
f) Nová ekonomická politika v Rusku a vznik Sovětského svazu
Po svém vítězství v občanské válce bolševická vláda nahradila neefektivní válečný komunismus
(spočívající v totální státní kontrole nad ekonomickým životem země; viz VII.B.6.d.) Novou
ekonomickou politikou (NEP; 1921 – 1928), která povolila soukromé podnikání zemědělců a
malých výrobních i obchodních firem, což znamenalo lepší zásobování venkova a vzestup životní
úrovně ve městech. Sovětskou moc také podpořila – byť často s výhradami – generace mladých
ruských umělců (básník Vladimir Majakovskij, 1893 – 1930, aj.).
V ovzduší mírné ekonomické liberalizace si ovšem bolševici pojistili úplnou politickou
kontrolu nad celým Ruskem. Zlikvidovali ostatní politické strany (kadety, esery i sociální
demokraty – menševiky) tím, že jejich vůdce přinutili emigrovat. Bolševici-komunisté se tak stali
jedinou politickou stranou v Rusku. A o potírání jejich skrytých protivníků se postarala nově
zřízená komunistická tajná policie: založil ji v prosinci 1917 Felix Dzerţinskij (1877 – 1926) a
byla známa vždy pod zkratkou některého z názvů, jež za dobu své existence vystřídala: nejprve byla
označována jako Čeka, ale nejznámější se stal její pozdější název KGB.
V letech 1920 – 1931 ruská vláda realizovala gigantický ekonomický projekt GOELRO: plán
elektrifikace Ruska. Šlo o vůbec první celostátní hospodářský plán (elektrifikace venkova tehdy
probíhala i jinde v Evropě, ale tam se děla jako souhrn na sobě nezávislých projektů, často na
družstevním základě). GOELRO byl úspěšný (v r. 1932 se v Rusku vyrábělo téměř sedmkrát víc
elektrické energie než v r. 1913) a podnítil v Rusku úsilí řídit podle celostátních plánů celé národní
hospodářství.
V r. 1922 se bolševické Rusko přejmenovalo na Svaz sovětských socialistických republik
(zkráceně: Sovětský svaz): složitý název zdůrazňoval, že jde o komunistický stát složený z několika
různých zemí (svazových republik) s určitou autonomií. Zároveň se však jednalo o jediný stát na
světě, který ve svém názvu neměl žádné zeměpisné určení: počítalo se s tím, že se stane jádrem
budoucí celosvětové komunistické říše (hlavním motivem státního znaku byla zeměkoule
s rudými kontinenty a kolem ní rudá stuha s nápisem převzatým z Komunistického manifestu:
Proletáři všech zemí, spojte se!).
g) Vznik fašismu a politický převrat v Itálii
V nejisté atmosféře poválečné doby vznikl další politický směr – fašismus (it. fascio = svazek;
symbolem italského fašismu se stal odznak moci starořímských konsulů: svazek prutů se sekerou).
Fašismus je politický a myšlenkový směr, který se snaží nahradit trţní demokracii, protože jí
klade za vinu ideový chaos i hospodářský úpadek v krizové době. Fašismus se stal ve 20. a 30.
letech dosti populární. Jeho hlavní rysy lze charakterizovat takto:
1. Celý politický systém svobodného šíření idejí, svobodných voleb a zastupitelské
demokracie je považován za nedokonalý a pokrytecký, protože ve skutečnosti slouží jen nadvládě
hrstky vlivných boháčů nad drtivou většinou společnosti.
2. Zásadně je odmítnuto veškeré myšlenkové dědictví osvícenství, z něhož tržní demokracie
vychází; místo toho jsou oţivovány (domnělé) starodávné tradice související až s pohanstvím
nebo s ultrakonzervativním pojetím církevního života.
3. Návrh nového společenského uspořádání stojí na požadavku nahradit soustavu politických
stran jiným, pevnějším a prospěšnějším společenstvím.
4. Tímto společenstvím je národní pospolitost, zbavená cizích, kořistnických vlivů; vlastní
národ je vždy nahlížen jako biologicky i kulturně hodnotnější než národy sousední. Fašismus
často vyúsťuje v otevřený rasismus (velkou inspirací jsou např. názory Arthura Gobineaua).
5. Do čela národa se postaví vynikající osobnost – vůdce; pochází z nenápadných, ale nikoli
nuzných poměrů, jeho vzestup je výrazem dějinné prozřetelnosti, a je tedy zákonitý; vůdce je
vybaven až iracionálními schopnostmi vést národ k vítězství a prosperitě.
6. Prostředníkem mezi vůdcem a národem je politická strana: není řízena demokraticky,
protože demokracie by jen zdržovala prosazování vůdcovy výjimečné vůle, která se pro své
jedinečné kvality musí uplatnit tak jako tak; velký důraz se klade na efektní veřejné rituály
(shromáždění, přehlídky…), které posilují davovou masovost hnutí.
7. Strana prosazuje ve společnosti nacionalistický kolektivismus a usměrňuje veřejnou aktivitu
obyvatelstva do polovojenských organizací, které sama ovládá.
8. Těžiště stoupenců fašismu spočívá ve středních vrstvách, které byly v krizi poníţeny a
frustrovány poklesem materiálního zabezpečení i společenské prestiže (malopodnikatelé, nižší
úředníci, učitelé, malozemědělci…).
9. Součástí fašistického řešení je diskriminace nositelů odlišných národnostních i kulturních
vlivů, velký důraz se klade na patriarchálně organizované společenské vazby; v podmínkách
moderny se však k fašismu často přidává i mladší generace (italský básník Gabriele d´Annunzio
aj.) fascinovaná tím, že moderní technická civilizace umožňuje snadno vyniknout mimořádným
osobnostem.
10. Výsledkem je totalitní diktatura, která likviduje veškerou politickou i ideovou opozici a
ovlivňuje také hospodářský život, byť neusiluje o zestátňování; součástí řešení domácích problémů
je expanze do zahraničí.
Fašismus se zrodil v Itálii, která patřila mezi vítězné dohodové státy, ale při dělení poválečného
vlivu byla ponechána dosti stranou. Italský učitel a posléze novinář Benito Mussolini (1883 –
1945) založil v r. 1919 militantní organizaci Fasci Italiani di Combattimento (Italské bojové svazy),
kterou v r. 1921 přeměnil na Fašistickou národní stranu. Ta téhož roku uspěla ve volbách a
pronikla do parlamentu. To vyvolalo pobouření v demokratické většině italské společnosti a proti
rostoucímu vlivu fašistů se dokonce uskutečnila generální stávka. Fašisté vyvolali násilné pouliční
střety se svými odpůrci a ozbrojené složky Mussoliniovy fašistické strany (zvané „černé košile“)
podnikly působivý pochod z jižní Itálie na Řím. Mussolini v Římě pohrozil, že je připraven
obnovit klid v zemi všemi prostředky a král Viktor Emanuel III. jej jmenoval předsedou koaliční
vlády. V r. 1925 však premiér Mussolini proměnil svou vládu v otevřenou diktaturu.
V r. 1920 vznikla fašistická strana v Německu. Nazývala se Nacionálně socialistická německá
dělnická strana (NSDAP) a v jejím čele stál rodilý Rakušan Adolf Hitler (1889 – 1945).
4. Budování Československé republiky
a) Nejvyšší orgány státu a jeho hranice
Provolání Národního výboru 28. října 1918:
Lide československý! Tvůj odvěký sen stal se skutkem. Stát československý vstoupil dnešního
dne v řadu samostatných, svobodných, kulturních států světa. Národní výbor, nadaný důvěrou
veškerého lidu československého, přejal jako jediný a oprávněný a odpovědný činitel do svých
rukou správu svého státu. (…)
Novými činy v těchto chvílích zahajují se nové, bohdá slavné dějiny Tvoje. Nezklameš
očekávání celého kulturního světa, který se žehnáním na rtech vzpomíná Tvých slavných dějin, jež
vyvrcholily v nesmrtelné výkony československých legií na západním bojišti a na Sibiři. (…)
Zachovej štít čistý, jako jej zachovalo Tvé národní vojsko: Československá legie. Bud' si stále
vědom, že jsi občanem československého státu nejen se všemi právy, nýbrž i povinnostmi.
Nový stát mohl od samého začátku těžit z hospodářské vyspělosti zejména Čech a Moravy, ze
vzdělanosti obyvatelstva i z fungujícího systému státní správy, ale neexistovala tu tradice
republikánského života, armáda vznikala teprve postupně, jak se vojáci vraceli z válečných front,
svou krutou daň si i zde vybrala epidemie španělské chřipky a – zcela nečekaně – se objevila vážná
nejistota týkající se budoucích státních hranic.
Ačkoli západní hranice Českých zemí je vůbec nejstabilnější státní hranicí evropských dějin,
došlo hned po 28. říjnu 1918 k tomu, že čeští Němci začali vyhlašovat odtržení českého, jazykově
většinou německého pohraničí od právě vzniklého Československa a připojení k Rakousku. Tyto
své oblasti označovali jako provincie pod různými jmény, mezi nimiž se poprvé objevil i pojem
Sudety (něm. Sudeten): jde o starý keltský název (s významem Les kanců?), který se přibližně
vztahoval na horská pásma obklopující České země. Nyní se tedy brzy stal označením pro veškeré
německy osídlené pohraničí Československa.
13. listopadu se Národní výbor rozšířil o další slovenské zástupce a prohlásil se za první (ještě
nevolený) československý parlament: jednokomorové Národní shromáždění.
14. listopadu v Praze Národní shromáţdění poprvé zasedalo. Oficiálně vyhlásilo sesazení
Habsburků z českého trůnu, prohlásilo Československo republikou a jejím prvním prezidentem
zvolilo Tomáše Garrigua Masaryka (který ovšem ještě pobýval v zahraničí). Parlament ustavil
první československou vládu v čele s Karlem Kramářem, vydal zákon o zrušení všech
šlechtických titulů i privilegií a zákonem stanovilo osmihodinovou pracovní dobu. Zároveň se
začala připravovat agrární reforma, která měla omezit obří pozemkové vlastnictví především
bývalých šlechtických rodů a podpořit menší zemědělská hospodářství.
V listopadu a prosinci 1918 československá armáda obsazením pohraničí zlikvidovala
separatistické pokusy sudetoněmeckých provincií: došlo i k ozbrojeným střetům, které ojediněle
pokračovaly i na začátku r. 1919: bylo při nich zastřeleno několik desítek lidí.
21. prosince 1918 přijel vlakem do Prahy Masaryk a byl s bouřlivým nadšením uvítán (svůj
první československý nocleh strávil předtím v Českých Budějovicích).
V letech 1919 – 1920 se na Pařížské mírové konferenci postupně potvrzovaly hranice nových
států. Československo jako jedna z vítězných mocností se stalo dobrým příkladem postupu, který
mezi mírotvorci převládl. Základní princip práva národů na sebeurčení byl v praxi
přizpůsobován zřetelům strategickým (území státu muselo mít podobu, která se dala dobře
vojensky hájit) a ekonomickým (hranice byly narýsovány tak, aby pohraničí nového dohodového
státu zahrnovalo důležité dopravní uzly, pohraniční železniční tratě i vodní cesty – to vše mělo
tehdy i vojenský význam). Pro Československo to konkrétně znamenalo:
1. Rozdělení slezského Těšínska – a i samotného města Těšína – na československou a polskou
část.
2. Návrat jihočeské části Vitorazska (ztraceného ve 12. století ve prospěch Rakouska)
k Čechám: z nádražní čtvrti rakouského pohraničního městečka Gmündu se stala československá
obec České Velenice, sloužící jako významný železniční uzel, v němž se trať z Vídně větvila jednak
na České Budějovice, Plzeň a Cheb, jednak na Veselí nad Lužnicí, Tábor a Prahu.
3. Zcela nečekané připojení dolnorakouského Valticka (v minulosti část panství rodu
Liechtensteinů), které k českému státu nikdy nenáleželo, k jihomoravské části Československa:
důvodem byla potřeba zachovat na československém území celou železniční trať Znojmo – Břeclav
(Valticko bylo ovšem od 19. století architektonicky a krajinářsky spojeno s jihomoravskou Lednicí:
celý Lednicko-valtický areál je dnes jako špičkový příklad světového kulturního dědictví pod
ochranou Organizace spojených národů).
4. Severní část maďarského území byla připojena ke slovenské části Československa proto,
aby část československé hranice ležela na toku Dunaje. Na druhé straně však k slovenské metropoli
Bratislavě byla přičleněna dokonce i malá část pravého dunajského břehu (dnes známá jako
Petržalka) a o výjimečnosti situace svědčil také fakt, že z Bratislavy do Vídně (vzdálené 40 km)
byla zřízena elektrická železnice tramvajového typu.
5. Mezi Československo a Polsko bylo rozděleno Spišsko: národnostně smíšený hornatý region
východně od Vysokých Tater.
Mírový život Československé republiky začal nečekanou tragédií: 4. května se z emigrace vracel
Milan Rastislav Štefánik a při přistávání jeho letadla v Bratislavě stroj havaroval a celá čtyřčlenná
posádka zahynula. Byli pohřbeni na západoslovenském vrchu Bradlo nedaleko Štefánikova rodiště:
působivá mohyla se stala jedním z velkých slovenských pomníků.